 |
|
|
dnes je 18. dubna 2021 5. února – 31. prosince 2021 Kapitoly ze stavební historie domu se synagogou             Sídlo Rabasovy galerie patří bezesporu k významným stavbám našeho města. Uvnitř je skryta pozoruhodná památka, ke které se v Čechách těžko hledá srovnání - sál vzácně dochované pozdně barokní synagogy. Na její vnější podobu jsme zvyklí a připadá nám samozřejmá. Přesto nám může při pohledu na travnaté předpolí muzea výtvarných umění naskočit otázka, proč je důležitý dům tak nedůstojně zastrčen, jako když do Vysoké ulice nepatří? Možná proto, že původně do ní ani patřit nesměl. Už v roce 1678 vyčlenila rakovnická obec místní židovské komunitě k osídlení nepříliš atraktivní část města v severním svahu nad náměstím. Tato poloha ghetta splňovala požadavky i pozdějšího tzv. translokačního reskriptu vydaného roku 1726. Karel VI. jím nařizoval sestěhování veškerého židovského obyvatelstva města do jedné lokality a vymezoval vzdálenosti židovských enkláv od křesťanských kostelů, hřbitovů a hlavních městských tras. Existence ghett samozřejmě měla za cíl hlavně segregaci a kontrolu trpěných jinověrců (kteří ale díky speciálním daním přinášeli obci zisk), ale z druhé strany umožňovala Židům vytvořit si prostor s patřičným zázemím pro život podle jejich zvyklostí s vlastní školou (škola bývala zároveň modlitebnou), s rituální lázní (mikve) a specializovanými řemesly. Kvůli nedostačující kapacitě stávající školy (modlitebny) předkládá 11. října 1762 rakovnickému magistrátu zámožný obchodník Enoch Perutz žádost o povolení stavby nové synagogy. I přes přísné císařské regule povolení dostává a hned následující rok je zahájena stavba. Protože stavebník dostal v povolení zásadní podmínku, že nová synagoga nesmí být vidět z ulice, kudy prochází běžní křesťanští obyvatelé, rozhodl se novostavbu umístit za domy, které stály v dnešní Vysoké ulici. Hlavní průčelí směřoval přímo do srdce židovské čtvrti, tedy směrem do dnešního „letňáku“. Přes pozemek budoucí stavby vedla zřejmě cesta. Ústí této cesty naznačuje plánek z roku 1727 vypracovaný pro kontrolu dodržení výše zmiňovaného přesidlovacího reskriptu. Komunikace byla do projektu zapracována a budovou vedl až do počátku dvacátého století oblíbený veřejný průchod. Stavení bylo tedy skryté a navenek nenápadné, působilo pouze jako větší obytný dům. Přesto velkorysost a rychlost, s jakou stavitelé postupovali, rakovnické křesťany pohoršovaly. Jejich protesty směřované na „vyšší místa“ se Perutzovi dařilo, dnes neznámo jak, úspěšně zažehnávat. Ještě na sklonku osmnáctého století přichází komplikace, která v následujících desetiletích ovlivňuje vývoj barokního domu. Investor a majitel budovy Perutz se dostal do finančních potíží a celý dům byl v dražbě 27. září 1791 prodán Josefu Flusserovi. Hned na jaře následujícího roku od něj odkupuje samotnou modlitebnu Wolf Heller, který ji roku 1794 natrvalo věnuje židovské obci. Dům pod jednou střechou a s jedním vchodem je rozdělen na dvě části. I když se jej pak postupně podařilo majetkově zcelit, dvě čísla popisná měla budova do roku 1930 (232a/232b resp. 232 a 231) a dvě parcelní čísla má dodnes. Na mapě Stabilního katastru z roku 1841 je vidět, jak se během předchozích sedmdesáti let vyvinula okolní zástavba. Židovská čtvrť se rozrostla o několik domů a před domem se synagogou je dobře patrná „židovská zahrada“ s šikmo vedenou veřejnou cestou procházející dnešní galerií a do Vysoké ulice ústící úzkou prolukou mezi domy. Ulice je zatím zastavěna jen při své spodní (jižní) straně. Výrazné zvlnění uliční čáry naznačuje nesystematickou zástavbu. Horní okraj ulice v té době tvoří, až na jednu výjimku, kamenná městská hradba. Řada pseudoslohových měšťanských domů tady vznikla až v druhé polovině devatenáctého století. Během tohoto století prochází stavba jistě dílčími úpravami. Například přibyly gotizující opěrné pilíře zajišťující lepší statiku klenby modlitebny. S jistotou víme, že v roce 1865 za rabína Simona Pražáka byla zásadně změněna i vnitřní dispozice modlitebny. Bima (pult určený ke čtení tór) už nebyla ve středu sálu. Nově byla umístěna přímo před svatostánkem (archou na tóry) a lavice byly rozmístěny v řadách za sebou jako v křesťanském kostele. Takové úpravy odpovídaly vlivům reformního judaismu a zároveň umožnily navýšit kapacitu modlitebny. Roku 1884 byla židovská zahrada před synagogou upravena na park. Podobu budovy na počátku dvacátého století známe díky dochovaným archivním vyobrazením. Na nejstarší dochované fotografii domu autor zachytil před rokem 1912 hlavní jižní průčelí v pohledu z parku. Dominuje mu pozdně barokní pískovcový portál vjezdu (průchodu). Nad ním se tyčí mohutný vikýř, který dodává stavbě na honosnosti až zámeckého charakteru. V pravé části snímku také vidíme ještě širší okna modlitebny. Ta byla zúžena při úpravách roku 1912. Budovu kryje původní barokní mansardová střecha, ještě bez dnes charakteristické lucerny nad klenbou modlitebny. Pohled na opačnou část domu nám popisuje školní akvarel studenta rakovnické reálky. V kresbě je dobře vidět, že zadní trakt obytné části s vikýřem a nevábnou záchodovou věží zakrývala tehdejší zástavba Vysoké ulice. Mezerou mezi čp. 98a a dvorkem čp. 230 se vstupovalo do průchodu domem. V době vzniku tohoto obrázku usilovala Židovská obec již o jeho trvalé uzavření. Chtěla, aby se na náměstí chodilo Brankou v čp. 233. V rakovnickém archivu je uložena petice z roku 1912 se sto jedna podpisy místních obyvatel protestujících proti tomuto záměru s tím, že „Průchod Brankou nikdy opraviti se nedá tak, aby pohodlím a schůdností vyrovnal se průchodu Synagogou“. Akce byla úspěšná, městské zastupitelstvo uzavření průchodu tehdy ještě nepovolilo. Velký zlom ovšem nastal po nešťastném požáru sousedního domu čp. 98a na sklonku roku 1921. Oheň přeskočil i na dům se synagogou a vážně jej poškodil. Zatímco modlitebna oheň přestála téměř nedotčena, ze západní části stavení zůstaly jen holé zdi. Židovská obec se rozhodla pro důkladnou rekonstrukci a modernizaci budovy. Hned následující rok se jí podařilo i přes další protesty definitivně prosadit uzavření nechtěného průchodu budovou i zahradou. Protože nedošlo k rekonstrukci vyhořelého domu čp. 98a, vzniká místo něho mezi ulicí a domem svažitá předzahrádka. Projekt rekonstrukce dramaticky mění dispozici objektu a vzhled. Rozsáhlou přestavbu vedl rakovnický stavitel Černohorský. Úpravy se týkaly i sálu modlitebny, ale naštěstí zachovávají jeho původní ráz. Změny obytné části jsou však velmi razantní a ve stavební historii objektu tvoří nevratný zlom. Na fotografiích z pozdějších let je nové vnitřní uspořádání patrné i navenek. Do prostoru bývalého vchodu z parku bylo nově umístěno schodiště propojující všechna podlaží od sklepa až na půdu. Vedle schodiště se vešly i toalety, které prozrazují typická malá okénka. Místo průchodu vznikla předsíň. Vchody z ulice i z parku byly zmenšeny a osazeny menšími dveřmi. Na západním kraji domu byl vybudován nový uzavíratelný průjezd a do jeho ústí k Vysoké ulici byl přemístěn původní barokní pískovcový portál vybouraný z jižního průčelí. V místě zazděného hlavního vstupu do parku v přízemí zůstaly vedle dveří otvory okének do sklepa a do záchodu. Nad nimi prorazili dvojici rozměrných oken nad podestami. Celá sestava vrcholí novým štítem kryjícím vyústění schodiště na půdu. Asi aby byl zachován historický ráz domu, byly všechny zásahy „zamaskovány“ pozdně barokním tvaroslovím. Rakovničané si museli zvyknout na dramatickou změnu ve Vysoké ulici, protože místo starých, patrových domků najednou chodili podél kovového plotu s podezdívkou, za kterou se pod svahem předzahrádky ukazovala mírně přikrčená budova s nově proraženými okny, v přízemí čtvercovými, a nezvykle vysokým soklem. Nejodvážnějším kouskem stavebníků ovšem bylo vybetonování lucerny nad kupolí modlitebny. Představa klenby, která dočasným odstraněním svého středu ztratila svou pevnost, by byla noční můrou nejednoho statika i dnes. Díky tomuto „majstrštyku“ ale získal dům vížku, která konečně udělala dům na první pohled výjimečným. Davidova hvězda na vrcholu zvonovité makovice hlasitě oznamovala do okolí, že v tomto domě je židovský svatostánek. Během temných válečných let se budova příliš neměnila. Z vížky zmizela šesticípá hvězda, stejně jako další židovské vybavení z interiéru synagogy. Od roku 1939 si sál od Židovské obce pronajímala Církev československá husitská. Do zákazu židovských shromáždění v roce 1941 ji využívali ke svým obřadům střídavě. Pronájem křesťanskou církví zřejmě významně přispěl k ochraně celého vzácného objektu během protektorátu. Po válce Církev československá husitská zvažuje odkup synagogy, ale nakonec se rozhoduje pro stavbu nového Sboru. Začíná dlouholeté přehlížení a chátrání ojedinělé kulturní památky. Během padesátých let neměl sál synagogy jiné využití než jako sklad. V obytné části bylo několik bytů. V roce 1954 jsou zazděny průhledy do sálu a z ženské galerie je vytvořen další byt. Na sklonku padesátých let začíná v Akci „Z“ adaptace židovské zahrady na letní kino. I když je od roku 1958 synagoga formálně památkově chráněna (toho roku začal platit nový památkový zákon) jsou přístavbou promítárny zazděna obě jižní okna modlitebny. Záchvěv lepších zítřků přichází příznačně v šedesátých letech. V červenci 1963 je stavba fakticky zapsána do státního seznamu památek. Vzápětí se objevuje první plán na přestavbu synagogy na hudební auditorium s výstavními síněmi. Ten se ale nerealizuje a místo toho je ke konci šedesátých let projekční kanceláří Kamenouhelných dolů Kladno zpracována projektová dokumentace na generální opravu budovy pro potřeby kanceláří Domovní správy. Tato rekonstrukce probíhala na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a výrazně přispěla k současnému vzhledu budovy. Na první pohled viditelnou změnou bylo zrušení průjezdu při západní stěně. Původní pozdně barokní portál se tentokrát přestěhoval na místo vchodu do předsíně, tedy tam kde je dnes. Další výraznou změnou bylo sjednocení rozměrů oken. Čtvercové okenní otvory byly probourány na obdélníkové, jako jsou v prvním patře. Zároveň byla okna osazena novými rámy zapuštěnými do špalet a otevíranými dovnitř. Prvorepublikové střešní tašky „bobrovky“ byly nahrazeny „letkami“. Kolem všech nově zvětšených oken byly vytvořeny totožné šambrány. Fasáda získala červený nátěr v kontrastu s bílými aktivními architektonickými prvky. Před domem byl odstraněn plot, ale zděnou podezdívku oddělující chodník od travnatého pruhu zpevňující svah nahradila podezdívka kamenná. Domovní správa sídlila v čp. 232 i po svém přejmenování na Okresní bytový podnik. Sál synagogy byl po celou dobu využíván pouze jako skladiště stavebních materiálů. Neudržovaná historicky cenná prostora chátrala. V tomto období z ní nenávratně zmizela i ženskou galerii rozšiřující dřevěná tribuna, po níž zůstaly jen stopy patrné v omítce. Se začátkem osmdesátých let se konečně začíná zpracovávat projekt na adaptaci celého domu na galerii výtvarného umění. Bytový podnik se v roce 1980 odstěhoval do nových prostorů v tehdejší Švermově ulici a ing. arch. Gustav Šindelka z Krajského projektového ústavu zpracoval projekt přestavby. Stavební práce probíhaly do roku 1983, kdy byla slavnostně otevřena, co by součást Okresního muzea a galerie, Rabasova galerie. Tato rekonstrukce na vnějším vzhledu domu nic zásadního neměnila kromě nového nátěru fasády dvěma blízkými odstíny okru. Ovšem razantní vnitřní úpravy, výměny stropních konstrukcí, zdí a příček, byly daní za vznik na svou dobu kvalitních výstavních prostor. V rámci příprav adaptace byl proveden základní stavebně historický průzkum celé budovy dokumentující i neutěšený stav její nejcennější části – sálu synagogy. Ta zůstala dále neopravena pro tehdejší „nedostatek stavební kapacit“, ač byl vypracován projekt. Rehabilitace se samotná synagoga dočkala až po oddělení Rabasovky od Okresního muzea a galerie v roce 1991. Tehdy byla synagoga zrestaurovaná a adaptovaná na koncertní síň. Byla zbourána promítárna a ženská galerie opět propojena s modlitebnou. V podkroví vznikly kanceláře a pro bezbariérový přístup byla v travnatém svahu před galerií vybudována přírodní rampa. Z popsaného je zřejmé, že současný vzhled domu čp. 232 je hlavně výsledkem poměrně nedávných úprav. Mimořádně vzácná západní část domu se sálem modlitebny by potřebovala důkladné odvlhčení. Díky památkové ochraně jí už nehrozí žádné nešetrné zásahy, které by mohly zničit její nespornou kulturně historickou hodnotu. Bývalá obytná část domu byla během dvacátého století třikrát razantně přestavována pro specifické potřeby svých uživatelů. Její současný vzhled s volně přístupným travnatým svahem před vstupem je dán zejména úpravami na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Poslední úpravy tu proběhly před třiceti lety. Snad je načase budovu posunout s patřičnou pokorou dál a zrovnoprávnit ji i v rámci samotné Vysoké ulice. |
