 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 7 |
(Collegium Musicum Universitatis Carolinae Pragensis)
Výbor pro hudební oslavy
Rabasova galerie v Rakovníku
malý sál Kulturního centra
17. prosince 1991 v 19.30 h
umělecký vedoucí F. Havlín
František Havlín (Česká filharmonie) – I. housle
PhDr. Ing. Rudolf Chalupský (odb. asistent VŠE) – I. housle
Jan Ludvík (Česká filharmonie) – I. housle
Lada Bendová (učitelka ZUŠ) – I. housle
Radek Křížanovský (Česká filharmonie) – II. housle
Radim Kolek (učitel ZUŠ) – II. housle
Jiří Markl (pedagog) – II. housle
Jitka Hernychová (orchestr Komorní opery) – II. housle
Vladimír Kučera (orchestr Smetanova divadla) – viola
Martina Kalistová (AMU v Praze) – viola
Renata Strašrybková (učitelka ZUŠ) – violoncello
Jan Sládeček (AMU v Praze) – violoncello
Jaromír Černík (Česká filharmonie) – kontrabas
František Petr (varhaník) – cemballo
Gabriela Eibenová (Pražská konzervatoř) – zpěv
| Program: |
Alessandro Stradella – Se i miei sospiri… (Chrámová árie)
Arcangelo Corelli – Concerto grosso č. 8 „Vánoční“ (Concertino: I. housle sólo: František Havlín, II. housle sólo: Radek Křížanovský, violoncello sólo: Jan Sládeček) (Vivace. Allegro., Adagio., Adagio. Vivace., Pastorale. Largo.)
| Přestávka |
Josef Mysliveček – Árie Honorie z opery „Ezio“
Josef Suk – Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“ op. 35
Orchestr Collegium academicum (Collegium Musicum Universitatis Carolinae Pragensis) byl založen v 70. letech profesory Pražské konzervatoře a jejich žáky. Cílem bylo provádět hudbu českých mistrů 17. a 18. století v dokonalé stylové interpretaci. Soubor uspořádal řadu vystoupení v ČSFR, zúčastnil se i mezinárodního festivalu komorní hudby v polském Kaliszi, kde patřil mezi nejlepší účastníky. Po úspěšném vystoupení v Karolinu bylo souboru povoleno rektorem Karlovy university používat název Collegium Musicum Universitatis Carolinae Pragensis.
V roce 1987 se uměleckým vedoucím stal člen České filharmonie František Havlín, který je současně i prvním houslistou souboru. Orchestr hraje v klasickém komorním smyčcovém obsazení a výhodou je, že jednotliví hráči působí i jako sólisté v instrumentálních koncertech. Kromě toho spolupracuje orchestr s předními československými instrumentálními umělci i pčvci. Repertoár, který orchestr od roku 1987 nastudoval, tvoří několik desítek skladeb českých i evropských autorů a neustále se rozšiřuje. Důraz je kladen na českou barokní a klasickou hudbu, ale nalezneme v něm i skladby 20. století.
Georg Philipp Telemann, německý skladatel, se narodil 14. března 1681 v Magdeburku, zemřel 25. června 1767 v Hamburku. Od roku 1701 studoval v Lipsku práva, založil tu studentské collegium musicum a stal se r. 1704 varhaníkem, téhož roku kapelníkem v Sorau v Dolní Lužici, 1708 dvorním kapelníkem v Eisenachu, 1712 ředitelem chrámové hudby ve Frankfurtu nad Mohanem a 1721 městským ředitelem hudby v Hamburku. Ve své době byl ceněn mnohem výše než J. S. Bach. Jeho tvůrčí síla je téměř nepochopitelná. Komponoval lehce a plynně, ale při veškerém ocenění jeho melodické vynalézavosti a kontrapunktického umění, se dnes všeobecně uznává jeho velký odstup za Bachem a Händelem. Chlubil se, že dovede psát ve všech stylech, ale nejblíže mu byl vkus francouzský, jemuž dával ve své klavírní a komorní tvorbě přednost. Také jeho oratorní tvorba, ktará se vyznačuje výraznou dramatičností, pečlivou prací s textem a zvukomalebnými detaily, je ovlivněna francouzskou operou. Jeho dílo je obrovské: 12 ročníků chrámových kantát (na všechny neděle a svátky církevního roku), 44 pašijí, 110 příležitostných chrámových hudeb (k vysvěcení chrámu, k pohřbu, k svatbě atd.), asi 40 oper, četná oratoria a kantáty, několik set (uvádí se 600) orchestrálních suit, řada francouzských ouvertur, nepřehledné množství nástrojových koncertů a děl komorní hudby (triových a sólových sonát) všech druhů. Suita z opery „Don Quijote“ je ukázkou Telemannova umění hudebně technickými prostředky baroka charakterizovat a využívat zvukomalby.
Alessandro Stradella, italský skladatel a zpěvák, jeden z nevýznamnějších representantů druhé generace benátské operní školy, se narodil v Neapoli kolem roku 1645, zemřel v Janově koncem února 1682, když byl před tím, jako známý svůdce žen, napaden v Turíně žárlivým manželem. Je mistrem árie. Napsal řadu oper, 6 oratorií, řadu kantát a triových sonát, jež se rukopisně zachovaly. Jeho operní a oratorní sloh se vyznačuje šíří a pathosem melodiky a míří do budoucna at ke G. F. Händelovi. Friedrich Flotow napsal o Stradellovi operu, která měla premiéru v Hamburku roku 1844. Na programu je jeho známá a oblíbená chrámová árie „Se i miei sospiri…“
Se i miei sospiri, oh Dio! placessero,
l'empio sembiante che m'alletta:
tutti i martiri che morte dessero,
sempre costante io soffriro.
Jestli tě mé vzdechy, ó Bože,
usmíří, chci stále a vytrvale,
aniž bych klesal na mysli,
snášet všechna muka, jež jednou
ukončí má smrt.
Arcangelo Corelli, italský houslista a skladatel, se narodil 17. února 1653 ve Fusignanu u Ravenny a zemřel 8. ledna 1713 v Římě. Od r. 1682 žil delší čas v Německu (v Mnichově a Hannoveru) na dvoře kurfiřta Johanna Wilhelma von der Pfalz, který ho povýšil do šlechtického stavu. Po té se Corelli odebral do Říma. Jeho houslová hra byla ceněna ani ne tak pro technickou virtuositu, nýbrž hlavně pro ušlechtilý tón a výrazný přednes. Jako skladatel je jedním z hlavních představitelů staroklasické italské školy, který korunuje svými triovými a komorními sonátami vývoj 17. století. Jako tvůrce formy nazývané concerto grosso měl velký vliv na G. F. Händela a mnoho dalších. Zkomponoval 48 triových sonát pro dvoje housle a continuo, 12 sólových sonát pro housle a continuo a 12 concerti grossi pro 2 housle a violoncello (sólová skupina = concertino) a smyčcový orchestr a continuo (Tutti). Termín continuo znamená bas a cemballo. Sólová skupina jaksi hudebně zápasí (concertare = zápasit) svou virtuositou s technicky méně náročnou, ale zvukově bohatší a silnější skupinou orehestru. Barokní orchestr je v tomto žánru možno nazvat naší dnešaí terminologií malý komorní orchestr.
Wolfgang Amadeus Mozart se narodil 1756 v Salzburku a zemřel 4. prosince 1791 ve Vídni. Letos vzpomínáme dvoustého výročí jeho smrti. Divertimento F dur pro smyčce, podle Köchelova seznamu dílo 125. c, vzniklo v Salzburku v r. 1772, když usedl na arcibiskupský stolec hrabě Hieronymus von Coloredo-Waldsee. V této době chtěl otec Leopold Mozart upoutat pozornost nového knížete-arcibiskupa k mimořádnému talentu svého syna. Wolfgang tehdy komponoval pro salzburský dvůr slavnostní operu „Il songo di Scipione“ (Sen Scipionův) a napsal též mnoho instrumentálních a chrámových skladeb. Nový arcibiskup si umění mladého Mozarta skutečně všiml a dekretem z 9. srpna 1772 přidal Wolfgangu Amadeovi k jeho dosud jen čestnému titulu koncertního mistra salzburské arcibiskupské kapely, nevelký plat, 140 zlatých ročně. Třívěté divertimento nese všechny typické znaky svého žánru, tj. hudby k rozptýlení. Přináší hudbu lehčího rázu, zábavného charakteru. Věty tvoří tempový kontrast: I. vesele a rychle, II. promenádním krokem, III. velmi rychle. Tato skladba je jedním z devětadvaceti divertiment svého autora.
Josef Mysliveček, český skladatel doby předklasické, se narodil 9. března 1737 v „Dubovém mlýně“ v Šárce u Prahy a zemřel 4. února 1781 v Římě. Hudební základy získal ve vlasti, zdokonalil se studiem v ltálii, kde se trvale usadil, takže byl pokládán za příslušníka neapolské školy. Překládal své jméno do italštiny – Venatorini – a s obdivem byl nazýván „Il divino Boemo“. Z jeho 30 oper dosáhly některé na italských scénách velikých úspěchů, např. Bellerofonte (1764), Ipermnestra (1769), Ezio (1777). Autorem libreta hrdinské opery „Ezio“ o třech dějstvích je Pietro Metastasio. Děj se odehrává v Římě r. 451 po Kr. Ezio je oslavován jako vítěz nad Attilou. On a císař Valentinián jsou soupeři v lásce, oba milují Fulvii. Valentiniánova sestra Honorie touží zase po hrdinném Eziovi. Děj je pln zrady, pomsty za znásilnění, najatých vrahů, předstírání, lstí, intrik, ale vše končí dokonalým usmířením a dvojím sňatkem. Ezio si bere Fulvii a Atilla se zasnubuje s Honorií. Opera Ezio byla po mnoha letech provedena v českém překladu v r. 1937.
Josef Suk, skladatel a houslista, se narodil r. 1874 v Křečovicích a zemřel r. 1935 v Praze. Jeho Meditaci na staročeský chorál „Svatý Václave“ op. 35 a) pro smyčcový kvartet nebo smyčcový orchestr provedlo poprvé České kvarteto 4. září 1914 a její orchestrální znění Česká filharmonie 22. listopadu 1914. Vypuknutí I. světové války omezilo koncertní cesty Českého kvarteta na území Rakouska-Uherska. Vzniklo nebezpečí, že bude nutno hrát při každém koncertě rakouskou hymnu. Policejní lékař Dr. František Pečírka na to upozornil a vyzval Suka, aby vytvořil skladbu, která by se dala hrát místo hymny a vyjadřovala touhu národa po návratu vlády do rukou českého lidu, jak to krásně vyjádřil kdysi J. A. Komenský. Navrhl přímo fantasii na chorál „Svatý Václave“. Suka myšlenka zaujala a vybral si ze tří zachovaných znění chorálu variantu nejrozšířenější, ovšem ne nejstarší a nejsprávnější. Je obsažena v životopise sv. Vojtěcha z r. 1668. Za pouhé dvě hodiny pak vytvořil skladbu pro smyčcový kvartet, kterou později upravil pro smyčcový orchestr. Krátká věta trvá pouhých osm minut a pracuje s nápěvem chorálu, rozděleným do čtyř částí. Nejvíce prostoru věnuje a nejsilnější důraz klade na část s textem: „Nedej zahynouti nám, ni budoucím.“ Motivická práce je vážná, střídmá a prostá. Objevuje se tu nápěv ruské písně „Ej, uchněm“. Suk tu takto připomněl tehdy velice rozšířenou víru v osvobození národa příchodem Rusů do Čech. Meditace plnila svou funkci náhrady rakouské hymny na koncertech Českéhu kvarteta, ale i v úpravě pro smyčcový orchestr, jak ji uslyšíme dnes.
J. Čech
Sponzorem koncertu jsou Město Rakovník a Rakovnický závod Pivovarů Bohemia.
