 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 7 |
Collegium academicum
první koncert
Rabasova galerie v Rakovníku
Výbor pro hudební oslavy v Rakovníku
Kulturní centrum v Rakovníku
Heroldova síň
7. května 1992 v 17.00 h
František Havlín (Česká filharmonie) – I. housle
PhDr. Ing. Rudolf Chalupský (odb. asistent VŠE) – I. housle
Jan Ludvík (Česká filharmonie) – I. housle
Petr Havlín (Pražská konzervatoř) – I. housle
Radek Křížanovský (Česká filharmonie) – II. housle
Radim Kolek (učitel ZUŠ) – II. housle
Jiří Markl (pedagog) – II. housle
Jitka Hernychová (orchestr Komorní opery) – II. housle
Ing. Ivan Malý (PFUK) – II. housle
Vladimír Kučera (orchestr Smetanova divadla) – viola
Pavel Hořejší (Česká filharmonie) – viola
Renata Strašrybková (učitelka ZUŠ) – violoncello
Jan Sládeček (AMU v Praze) – violoncello
Jaromír Černík (Česká filharmonie) – kontrabas
František Petr (varhaník) – cembalo
Ivan Sequardt (Česká filharmonie) – hoboj
| Program: |
Benedetto Marcello (1686–1739) – Koncert c moll pro hoboj, smyčce a cembalo (Allegro moderato, Adagio, Allegro)
Jan Václav Stamic (1717–1757) – Symfonie G dur, č. 1 („mannheimská“) (Allegro, Larghetto, Presto)
Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847) – Capriccio pro smyčce, Op. 81 (Andante con moto, Allegro fugato)
úvodní slovo Antonín Kohout
Židovská náboženská obec v Praze darovala roku 1991 na paměť rakovnických Židů, obětí druhé světové války, dům čp 232 a synagógu ve Vysoké ulici v Rakovníku Rabasově galérii a tím i celé kulturní veřejnosti.
Na opravy synagógy přispìla velkorysým darem Rakona Procter & Gamble. Na první koncert přispěl Pivovar v Rakovníku.
Sbírka Händelových concerti grossi op. 6 vznikala v Londýně v období od 9. září do 30. října 1739. Concerto grosso č. 1. G dur dokončil skladatel 29. září 1739. V této sbírce dosahuje Händel vrcholu ve zpracování italské formy concerta grossa. Jsou to díla velkolepého formátu, ačkoli komponovaná na malé ploše. Jednoduchými výraznými prostředky tu autor dosahuje hlubokého uměleckého účinku. Stylově se tu pohybuje mezi výrazem pozdně barokním a předklasickým. Z hudby lze vycítit, jakou prožíval tvůrce radost z hravého účinku svých skladeb. Mistrovsky tu vyvolává efekty a líčí přírodní scény i taneční veselí. Concertino tvoří v koncertu č. 1 dvoje housle a violoncello. Händelovy concerti grossi op. 6 patří k nejlepším dílům evropské produkce instrumentální tvorby z období před vystoupením vídeňských klasiků.
Italský skladatel, teoretik a literát Benedetto Marcello, rodák benátský, je po Antoniu Lottim druhým nejvýznamnějším představitelem benátské školy skladatelské. Působil jako advokát a benátský diplomat. Jeho hlavním dílem je zhudebnění prvních 50 žalmů Davidových v italských parafrázích „Estro poetico-armonico“ v 8 svazcích z let 1724–1727. Komponoval hudbu chrámovou, pětihlasé orchestrální koncerty, sonáty pro klavír, violoncello a flétnu, madrigaly, opery a árie. Pozornost vzbudila jeho satirická kritika současné italské opery trpící četnými nešvary „Teatro alla moda“ z r. 1720. Psal i básně a operní texty. Největší konzervatoř v Benátkách nese od r. 1877 jeho jméno – „Liceo Benedetto Marcello“. Svou instrumentální tvorbou se zařadil mezi moderně orientované skladatele své doby. Jeho hobojový koncert c moll zaujal J. S. Bacha natolik, že ho upravil pro klavír.
Mannheim se stal v XVIII. stol. za falckého kurfiřta Karla Theodora významným evropským střediskem kulturním, zvláště pak hudebním, jež hluboce souviselo s českými zeměmi. Od r. 1742 se odtud šířily nové směry v kompozici a interpretaci instrumentální hudby do dalších evropských hudebních center. Název „mannheimská škola“ se nezdá dnes dost výstižný, spíše by se mělo mluvit o mannheimské kapele. Mnohaletý spor o význam Mannheimu pro vývoj instrumentální hudby, zahájený na začátku našeho století H. Riemannem a jeho odpůrcem Q. Adlerem, by měl skončit a obě strany by se měly zbavit při hledání pravdy všech nacionálních vášní. Akceptujeme tedy fakt, že v oblasti zrodu sonátové formy nebyl přínos českých skladatelů, kteří působili kdysi v Mannheimu, tak podstatný, jak se dlouho uvádělo. Smiřme se i s tím, že nebyl A. Fils Čech, nýbrž bavorský němec, a že byl J. Čárt především houslistou, nikoli ale skladatelsky významnou osobností. I tak zůstává fakt, že byl hlavní inspirativní a vedoucí osobností Jan Václav Stamic, první houslista, koncertní mistr a nakonec „ředitel instrumentální hudby v mannheimské kapele“. Dílo tohoto českého hudebníka je dostatečným přínosem české hudby ke zrodu vrcholného hudebního klasicismu. Cenné jsou zvláště jeho úspěchy v nalézání instrumentálních témat nového typu, zavádění užívání druhého kontrastního tématu a určování harmonického průběhu skladby melodií horního hlasu, nikoli už basem. Přednesové novinky mannheimských, zavedené Stamicem, slavily obrovské úspěchy zvláště v Paříži v létech 1751 a 1754–1755. S výjimkou Itálie se šířil vliv mannheimské kapely po celé Evropě a přímo zapůsobil zvláště na Wolfganga Amadea Mozarta.
Felix Mendelssohn-Bartholdy studoval současně housle, klavír a skladbu. Již v 9 létech veřejně koncertoval a od 11 let komponoval. Na berlínské universitě studoval filosofii a historii. Vykonal řadu cest po Evropě. Jeho uvedení Bachových Matoušových pašií v Berlíně r. 1829 znamená objevení geniality Bachovy po dlouhé době téměř úplného zapomenutí jeho skladatelského díla. Stal se ředitelem Gewandhausu v Lipsku a povznesl koncertní život města na neobyčejně vysokou úroveň. Pomohl založit v Lipsku konzervatoř. Patří k raně romantickým tvůrcům, kteří vycházeli z klasicismu. Jeho skladby mají svěží melodiku, eleganci, jsou zpěvně lyrické až zasněně melancholické. Značně ovlivňoval skladatele období romantismu. Jeho nejpopulárnější a nejvíce hraná díla jsou Smita ze scénické hudby ke Snu noci svatojánské a Houslový koncert e moll. Napsal čtyři symfonie, několik koncertních předeher, klavírní koncerty a vytvořil mnoho děl z oblasti hudby komorní. Má i 2 opery, oratoria ve stylu Händlově, sbory, písně, duchovní vokální skladby a díla varhanní. Jeho mužským sborům a Písním beze slov se někdy vytýká sentimentalita a eklekticismus, což ovšem nemůže jeho význam dirigentský a skladatelský nijak snížit. Náleží právem k významným hudebním osobnostem raného romantismu.
Židé v Rakovníku a jejich synagóga
Nejstarší záznamy o Židech žijících ve městě jsou z patnáctého století, není ale vyloučeno, že zde bydleli již dříve. Dějiny jejich pobytu jsou historií boje o prostor v městském společenství. Měli zvláštní status, měli specifická privilegia, měli určený obor působení, lišili se etnicky a náboženským vyznáním. Byli většinou bohatší a tím vyvolávali závist. Téměř nepřekročitelná hranice mezi Židem a křesťanem byla zdrojem napětí a často iracionálních výbuchů nenávisti.
Rakovničtí Židé se zabývali peněžnictvím, obchodem, výnosnými řemesly, ale i polním hospodářstvím. Platili vysoké daně městu i vrchnosti, proto byli vítáni. Měšťanům však konkurovali, a tak byla dobrá každá záminka pro jejich pronásledování. Protižidovské útoky vyvrcholily v sedmnáctém století, kdy bylo možné vyhánět Židy z válkou zubožených měst podle císařského dekretu. V Rakovníku zůstaly čtyři židovské rodiny. Byl jim však vyhrazen odlehlý kout pod Vysokou branou, kde měli velmi ztížené podmínky pro své podnikání. Vzniklo tu jakési ghetto. Roku 1690 mělo 38 obyvatel.
Za vlády císařovny Marie Terezie začíná rakovnická židovská komunita vzrůstat. Začíná i její kulturní rozvoj, podněcovaný osobní aktivitou Enocha Perutze. V Perutzově domě byla židovská škola. Když už nestačila narůstající obci, skoupil pozemky na místě dnešní synagógy a roku 1763 začal stavět nový dům. Stavbou se zadlužil tak, že musel dostavěnou budovu prodat v dražbě. Teprve roku 1792 ji vykoupil jeho příbuzný Wolf Heller a roku 1794 natrvalo daroval židovské obci jako školu a modlitebnu.
Počátkem devatenáctého století žilo v Rakovníce osm židovských rodin. Ghetto jim nestačilo, proto pronikají do křesťanských domů a za padesát let již bydlí po celém městě a nakonec se stávají úplně rovnoprávnými občany. Při sčítání, roku 1869, je jich už 318. Roku 1865 pro ně byla upravena synagóga do podoby, jak ji známe dnes.
Soužití Židů s křesťany se dále zlepšovalo, navzájem se tolerovali, dokonce se už propojovali mnohými příbuzenskými svazky. Teprve použití fašistických rasových zákonů v Čechách a masové vyvražďování a vystěhování krutě zasáhlo do existence rakovnických Židů, jejich obec ve městě zanikla.
O galérii
Snahy o vytvoření veřejné umělecké sbírky v Rakovníku lze datovat už od prvního desetiletí našeho století. U jejich zrodu stál Jindřich Šubrt. Ten pomáhal i při vzniku Společnosti přátel umění ve třicátých letech, v níž se sdružili rakovničtí milovníci umění (mimochodem mnozí příslušníci židovské komunity) s tehdy početnou uměleckou obcí. Uvedli se přípravou velké výstavy k Wintrovu jubileu, ale pořádali i hudební produkce, besedy a vzdělávací přednášky, pořádali i výstavy výtvarného umění; salóny a autorské expozice, např. A. Pelce, P. Kotíka nebo V. Rabase.
Nejvýznamnějším poválečným počinem společnosti bylo získání uvolněného bytu ředitele spořitelny pro obrazárnu a další spolkovou činnost. Prostory velkorysých rozměrů pak zaplnili za pomoci Národní galérie expozicí moderního českého malířství. Vystavená díla byla vypůjčena z větší části ze sbírek NG, ale i od umělců z regionu, z nichž někteří svá díla galérii darovali, a ta se stala spolu s předcházejícími zisky společnosti a osvětového sboru základem budoucího sbírkového fondu.
Městská galérie byla předána veřejnosti roku 1947. Expozice, která byla běžně přístupná na požádání, byla výjimečně obměňována autorskými výstavami. Správou sbírky a výstavní síně byli pověřováni zaměstnanci jiných městských kulturních zařízení, kteří se galérií zabývali jen okrajově. Nikdo se nestaral o růst sbírek, ani o soustavnou dokumentaci. Rabasova galérie, byla tak pojmenována roku 1954 po smrti svého patrona, se nestala nikdy odbornou institucí a to bylo i příčinou zániku její expozice po roce 1960, kdy musela ustoupit kancelářím ONV. Redukovanou výstavu galérijních fondů pak našli návštěvníci ve výstavní síni muzea. Ve zchátralé muzejní budově se na ni zřítil strop. Část sbírek propůjčených Rakovníku získala nově zřízená Středočeská galérie, část si převzala Národní galérie i někteří další dárci, jimž nebylo lhostejné, jak se s jejich díly nakládá.
Od počátku sedmdesátých let je vřazena do okresního muzea a galérie, které nemělo výtvarnou expozici, ale zabývalo se výstavní činností. Před deseti lety byl v adaptovaném domě čp. 232 ve Vysoké ulici zřízen památník Václava Rabase a začala systematická výstavní a sbírkotvorná činnost, zaměřená na umění 20. stol. a rakovnický region. Po dvou letech přibyla dnes již zlikvidovaná expozice sochaře Josefa Fojtíka v Pražské bráně.
Roku 1991 se Rabasova galérie znovu osamostatnila a již druhým rokem si vytváří podmínky pro kvalitní péči o sbírky, které spravuje, sbírku rozšiřuje a slouží veřejnosti svými expozicemi a publikační činností.
