 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 5 |
Heroldova síň
2. února 1995 v 19.30 h
Václav Snítil – housle
| Program: |
Bohuslav Martinů (1890–1959) – Česká rapsodie
| Přestávka |
Henryk Wieniawski (1835–1880) – Legenda g moll op. 17, Mazurky (výběr)
Jaroslav Kocian (1883–1950) – Serenáda G dur op. 17, č. 1, Jarní píseň op. 19, č. 2
Helena Veisová
Profesionální dráha pianistky Heleny Veisové měla svůj přirozený základ v rodinném prostředí naplněném hudbou. Otec, znamenitý houslista, zasl. umělec Václav Snítil první rozšiřoval a prohluboval vztah mimořádně nadaného dítěte k hudbě. Její první učitelkou byla prof. A. Fišerová, která vedla svou svěřenkyni i k časté soutěžní činnosti. K vítězstvím v pražských i celostátních soutěžích patří i 2. cena v mezinárodní rozhlasové soutěži Concertino Praga ’69 v oboru klavírní trio. Bylo to první předznamenání jejího pozdějšího zaměření a působení. V úspěšném Československém klavírním triu hrála mimo jiné i se svým budoucím chotěm violoncellistou Danielem Veisem.
Mezníkem v pianistickém a hudebním rozvoji H. Veisové bylo setkání se zasl. um. Janem Panenkou. Pod jeho vedením se během studia na pražské konzervatoři a AMU naprosto zřetelně vyhranila její osobnost vynikající komorní hráčky se smyslem pro stavební řád s ušlechtilou a tvárnou kulturou úhozu a básnivou poetičností výrazu.
Svému otci vděčí za uvedení na koncertní podia vlastně již v dětských letech. Později to byla ještě soustavná spolupráce s jejím manželem, jež vedla k vytvoření vskutku osobitého dua, které je oceňováno kritikou již několik let. S oběma partnery hraje Veisová příležitostně i klavírní trio a účinkovala s nimi i v řadě koncertů doma (v Praze např. opakovaně v cyklech České filharmonie, FOK a pod.) i v zahraničí. Několikrát se objevila na obrazovkách Čs. televize (Hudba z respiria, Hudební kronika aj.) a pořídila i několik nahrávek pro Čs. rozhlas a Radio Saarbrücken.
Václav Snítil
Neobyčejně měkký kantabilní tón, vřelý muzikální projev, smysl pro dramatickou výstavbu hudebního dfla – těmito slovy bychom mohli označit houslové mistrovství Václava Snítila (1928). Stále zůstává na uměleckém vrcholu zásluhou své píle, všestranné hudební vzdělanosti, svému vztahu k hudbě a k veškerému umění – to vše je umocnčno jeho ryzím lidstvím.
Základy houslové hry získal u Anny Serbouskové, ve studiu pokračoval u houslového virtuosa Jaroslava Kociana (žáka Otakara Ševčíka). Své vzdělání doplnil pětiletým studiem skladby u Vítězslava Nováka a hudební výchovy na pedagogické fakultě Karlovy university. Akademii múzických umění v Praze vystudoval ve třídě prof. Jaroslava Pekelského, kterou absolvoval s vyznamenáním (jeho provedení Brahmsova houslového koncertu se tehdy stalo v pražském hudebním životě skutečnou událostí). Jeho všestranné schopnosti se skvěle osvčdčily při studiu celých partitur interpretovaných děl – dovede perfektně zvládnout architektonickou výstavbu komposice, přitom dodržuje věrně hudební zápis, který je pro něho přísným zákonem.
Po počátečním sólistickém rozběhu, který korunoval získáním laureátství v mezinárodní soutěži v Bukurešti (1953), se počal stále více věnovat komorní hře jako člen Vlachova kvarteta. S tímto souborem pak v roce 1955 vydobyl ještě první cenu v mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Liege. Mimo to spolupracoval se sdružením Ars rediviva a se Smetanovým triem. V letech 1975–1958 působil jeko umělecký vedoucí a primarius Českého noneta, komorního souboru České filharmonie. Do tohoto ohdobí spadá také vzescup a vrchol tohoto tělesa (nejvýznamnějším počinem Václava Snítila je instrumentace a dotvoření Nonetu Rudolfa Karla, umučeného v koncentračním táboře).
Na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro provedl stěžejní díla houslové literatury (koncerty Beethovena, Brahmse, Dvořáka, Suka) s významnými orchestry pod vedením vynikajících dirigentů (Zubin Mehta, G. Pretre, V. Neumann, A. Klíma), s J. Sukem Mozartovo Concertone pro dvoje housle a s Henrykem Szeryngem Vivaldiho Concerto grosso; ve Výmaru spolupracoval se Staatskapelle s Kurtem Masurem. Premieroval řadu děl soudobých skladatelů (housl. koncerty Bárty, Hanuše, Kalabise, Sommera, Srnky, D. C. Vačkáře) – mnozí komponovali přímo pro něho (připomeňme čtyři kusy od Iši Krejčího). K jeho dalším vynikajícím uměleckým činům patří nastudování a natočení kompletu Mozartových sonát s klavíristou Janem Panenkou a česká premiéra houslových koncertů K. Hartmanna a Roberta Schumanna, který je též zaznamenán na gramofonové nahrávce; v r. 1985 zazněl na koncertě Berlínských filharmoniků (dirigent Peter Frank) poprvé v historii tohoto orchestru v Schauspielhausu v Berlíně.
V přítomné době rozděluje Václav Snítil svou činnost mezi koncertní podium a pedagogické působení na hudební fakultě Akademie muzických umění v Praze, kde vychoval řadu českých i zahraničních houslistů. Zúčastňuje se také jako pedagog mistrovských kursů v zahraničí a je zván do porot mezinárodních soutěží. Řadu let je předsedou poroty Kocianovy houslové soutěže pro mladé houslisty v Ústí nad Orlicí.
Po poslednfch úspěšných knncertech v r. 1993 a 1994 v Japonsku m. j. v Suntory Hall v Tokiu byl navázán úzký kontakt s touto zemí, jehož výsledkem jsou konkrétní pozvání v příštích letech.
Předprodej vstupenek v pokladně Rabasovy galerie. Vstupné 30 Kč.
