 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 15 |
Petrohradská konzervatoř
studenti a profesoři
Heroldova síň
19. listopadu 1992 v 19.30 h
| Program: |
Pietro Mascagni – árie Santuzzy z opery Sedlák kavalír
Michal Ivanovič Glinka – Bolero (zpívá: Marina Novokreščenova, klavír: Andrej Machlajevskij)
Sergej Prokofjev – Sonáta D Jur – opus 94 pru flétnu a klavír
Eugen Bozza – Agristid (flétna sólo) (flétna: Jevgenij Volsilskij, klavír: Anna Rostopčina)
Alexandr Skriabin – Sonáta č. 3 pro klavír (klavír: Anna Rostopčina)
Alexandr Borodin – árie Igora z opery Kníže Igor
Artur Rubinštejn – druhá romance z opery Démon
Giuseppe Verdi – Smrt Rodriga z opery Sicilské nešpory
Sergej Rachmaninov – Mlčení tajemné noci (zpěv: Vadim Kornejčuk, klavír: Andrej Machlajevskij)
Petr Iljič Čajkovskij – závěrečná scéna z opery Eugen Oněgin (zpěv: Marina Novokreščenova, Vadim Kornejčuk, klavír: Andrej Machlajevskij)
Čajkovského Jolanta je lyrická jednoaktová opera. Podle Herzovy básně k ní napsal libreto bratr Modedst. K premiéře došlo 6. XII. 1892 v Mariinském divadle v Petrohradě. Je to poslední autorovo dramatické dílo provedené necelý rok před jeho smrtí.
Jolanta je dcera Reného, krále Provence. Je to krásná mladičká dívka, bohužel však slepá. Její otec získal maurského lékaře, který se pokusí vrátit dívce zrak. Na hrad přijede rytíř Vaudemont, který v Jolantě probudí touhu poznat krásu světa a tím i vůli uzdravit se. Úsilí lékaře přinese dobrý výsledek, Jolanta prohlédne a podá svou ruku Vaudemontovi. Titulní role má v opeře dvě árie. Hned na začátku charakterizuje její složitý duševní stav text začínající slovy: „Proč s mysli sejít mi nechce doba mládí a radostí mých?“ Závěrečnou árií pak vyjadřuje Jolanta díky za uzdravení: „Ó, přijmi díky děvy vděčné…“
Sopranistka Marina Novokreščeněva zařadila, jak bývá zvykem umělců hostujících v zahraničí a v jiné jazykové oblasti, také něco z našeho národního pokladu do svého programu. Vybrala si českou lidovou píseň o sedlákovi.
Z patnácti oper Pietra Mascagniho žije dnes na většině operních scén jen aktovka Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír), kterou napsal v r. 1890 ve svých 27 letech. Děj se odehrává ve vsi na Sicílii. Mladík Turiddu byl zasnouben s Lolou, ale musel na vojnu a Lola se mu mezitím provdala. Po návratu z vojny se zasnoubil s krásnou a něžnou Santuzzou. Ohnivé Lole však nestačí manžel a chce si Turidda, jenž znovu propadá jejím půvabům, získat jako milence. Santuzza, jež čeká s Turiddem dítě, je zničena a prosí Turidda i jeho matku. Tento její zpěv „Sama to víte, matko…“ zazní dnes v programu koncertu. Ze zoufalství prozradí Santuzza Lolinu manželovi, že je mu žena nevěrná. V souboji je Turiddu zabit.
Flétna se pro své technické možnosti kdysi stala hned po houslích koncertantním nástrojem, takže mají flétnisté k dispozici dostatečně bohatou literaturu. Přispěl k ní svou sonátou D dur i Sergej Prokofjev (1891–1953). Absolvoval, stejně jako dnešní účinkující petrohradskou konzervatoř, ale podle názoru tehdy vládnoucích bolševiků podlehl prý falešnému novotářství, buržoaznímu pseudoumění a odtrhl se od lidových mas. Emigroval tedy a pobýval v létech 1918–1932 v cizině. Když se pak vrátil, bylo mu vše odpuštěno a Stalin ho mnohonásobně vyznamenával. Z jeho 150 skladeb má flétnová sonáta opusové číslo 94.
Eugéne Bozza (nar. 1905) je francouzský skladatel, který vystudoval hudbu v Paříži a od roku 1939 dirigoval v pařížské komické opeře. Je autorem řady instrumentálních skladeb s půvabnými melodiemi, ovlivněných folklórem. Tyto znaky nese i jeho skladba pro flétnu a klavír s názvem Agristid.
Alexandr Nikolajevič Skrjabin (1875–1915) byl ruský skladatel a klavírní virtuos, absolvent moskevské konzervatoře a později její profesor. Vyšel z pozdního romantismu, postupně dospěl k impresionismu a ve svých posledních skladbách až k expresionismu. Vytvořil harmonický systém založený na kvartových akordech a užíval hojně polyrytmie. Z jeho deseti klavírních sonát dnes zazní Sonáta č. 3.
A. P. Borodin (1833–1887) se narodil i zemřel v Petrohradě. Byl profesorem chemie na Medicinsko-chirurgické akademii. Hudbě se věnoval vlastně amatérsky ve svém volném čase, jehož se mu jako významnému vědci mnoho nedostávalo. Jeho největším dílem je opera Kníže Igor, kterou dokončili po jeho smrti jeho přátelé.
V bojích s Polovci byl kníže Igor zraněn, jeho vojsko rozprášeno a on sám i se svým synem upadl do zajetí. V poloveckém táboře teskně vzpomíná na svou vlast, jež nesmírně trpí válkou. Jeho slavný zpěv o svobodě začíná slovy: „Ni snu, ni úlevy mé duši zničené…“
Antonín Grigorjevič Rubinštejn (1829–1894) byl vynikající klavírní virtuos, který procestoval svět, získal všeobecný obdiv a dostalo se mu i uznání F. Liszta. V r. 1862 se stal profesorem petrohradské konzervatoře. Jeho nejproslulejší jevištní dílo je fantastická opera Démon s libretem podle Lermontovova známého eposu. Démon odsouzený k věčnému zmaru je už unaven rozséváním zla. Anděl mu slíbí vykoupení láskou, kterou v něm náhle vyvolá pohled na překrásnou Tamaru, dceru knížete Gudala. Ona však už miluje knížete ze Synodalu, za něhož se provdá. Démon jí nejdříve jen šeptal slova lásky svým okouzlujícím hlasem, ale teď se jí zjevuje a marně se pokouší získat její lásku. Zpívá dvě krásné romance, z nichž druhou ze IV. dějství uslyšíme.
Verdiho Sicilské nešpory měly premiéru v Paříži 13. VI. 1855. Opera se rodila těžce, spolupráce s libretistou E. Scribem vázla, Libreto se Verdimu nelíbilo a při zhudebňování mu dělala potíže i francouzština. Námět z konce XIII. stol., kdy se Sicílie osvobodila z francouzské nadvlády, působil ve Francii, vzhledem k tehdejší politické situaci, přímo provokačně. Milostná historie zasazená do historického děje je schematická a působí banálně. V 5. dějství zazvoní zvon, jenž zve věřící k nešporám do chrámu, ale je to zároveň signál, po němž se vrhnou vzbouřenci na neozbrojené Francouze a pobijí je. Umírá i Arrigo, jehož zpěv před smrtí uslyšíme, nad jeho mrtvolou se probodne Elena. Sicílie je ale osvobozena.
Sergej Rachmaninov (1876–1943) je u nás znám jako klavírní virtuos a skladatel. Učil na moskevské konzervatoři a byl dirigentem Velkého divadla. Vedle oper, symfonií, klavírních koncertů a množství klavírních skladeb zkomponoval i řadu písní. Jde o typické ruské skladby pro sólový hlas s průvodem klavíru většinou na texty s milostným námětem pro něž byl v češtině přijat termín romans. Zazní Rachmaninovův romans „Mlčení tajemné noci“.
Je dosti obtížné sdělit posluchačům něco nového o díle tak proslulém a obecně známém, jakým je Čajkovského opera Eugen Oněgin. Autor si napsal libreto podle Puškinovy básně sám a do jejího textu nemusel vůbec nahlížet, protože jej znal už dávno předtím celý zpaměti. Když byl hotov s jeho zhudebněním, nevěřil v „opernost“ svého výtvoru a proto nazval dílo „lyrické scény“. Vůbec tehdy ještě netušil, že napsal jedno z nejvýznamnějších děl světové operní literatury. Hudba Čajkovského je vroucně zpěvná, ale vybuchuje také vášní a má skutečný dramatický náboj. To všechno platí i o známém závěrečném duetu Taťány a Oněgina.
