 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 19 |
Heroldovo kvarteto
Heroldova síň
1. prosince 1992 v 19.30 h
Radek Křížanovský
Vladimír Kroupa
Petr Prause
| Program: |
Claude Debussy – Smyčcový kvartet g moll (I. Animé et trés décidé, II. Assez vif et bien rythmé, III. Andantino, IV. Trés moderé)
Komorní hudha je významnou oblastí v díle Franze Schuberta a skladatel vytvořil v tnmto oboru množství děl. Nemají stejnou hodnotu, protože se Schubertova kompoziční technika i jeho umělecká osobnost vyvíjela postupně od „učednictví“ až k plné umělecké zralosti. Tvořil rychle a psal přítno horečně. Z jeho pera vycházela veledíla, ale také nedokončená torza, z nichž jsou ovšem některá také velice cenná. Patrně se některé komorní skladby ztratily. Komorní hudba se v době Schubertova života pěstovala intenzivně. Provozovala se najen koncertně, ale i v domácnostech jako známá „Hausmuzik“. Vídeňští klasikové a mnozí další méně známí autoři vytvořili pro koncertní pódia a rodinné hudební kroužky množství cenných skladeb. S houslemi v rukou usedl Franz do magického kruhu smyčcového kvarteta už doma v rodině a později v konviktu – internátu pro gymnazisty, kteří se připravovali ke studiu na univerzitě. Získal již od raného mládí zkušenost komorního hráče, ale inspiroval se vlastní interpretací i poslechem komorních děl i jako autor. První smyčcový kvartet napsal ve svých čtrnácti letech. Mezi pětatřiceti komorními skladbami, které zanechal, zaujímají smyčcová kvarteta významné místo. Cyklickou formu sonátovou převzal od klasiků, ale volil rád zpěvná témata, která se pro provedení v sonátové formě s užitím kontrapunktu nehodí a vedou k oněm velkým plochám a nekonečným délkám. Kdysi se zeptali Stravinského, který byl znám svým obdivem k Schubertovi, zda při jeho délkách neusne. Odpověděl: „Nevadí, když se pak vzbudím jako v ráji.“ Schubertovi se jeho „božské délky“ naplněné krásnou hudbou „nerozpliznou“ do beztvaré šíře, ale díky jeho genialitě dostane skladba vždy řád. Přímo úžasná je modulační proměnlivost Schubertovy hudby. Jeho modulace probíhají rychle v několika taktech, působí jako jakési vlnění hudby a dodnes uvádějí posluchače do vzrušení. Vitězslav Novák užíval ve svých hodinách kompozice na konzervatoři velkého množství příkladů za Schuberta a vyjadřoval svůj obdiv k jeho modulačnímu mistrovství lapidárně a vždy stejnými slovy: „Ten to měl shůry.“
Přes mimořádnost svého ingenia musel však Schubert dlouho experimentovat a hodně se učit, než se vypracoval a dokázal naplnit tradiční sonátovou formu svou vlastní originální hudební řečí. Všech jeho deset smyčcových kvartet, včetně desátého Es dur, jež je dnes na programu, je dokladem tohoto jeho sebezdokonalování a lze říci i jeho boje romantika s rozevlátou fantazií s těsnou klasickou sonátovou formou. V kvartetu Es dur najdeme poprvé jako pomalou větu adagio. Vznik díla náleží do roku 1813 a vzniklo mezi dvěma smyčcovými kvartety D dur. Na desáté místo byl tento kvartet tedy zařazen omylem. Formální zvláštností je hned na první pohled do partitury i skutečnost, že jsou všechny čtyři věty v základní tónině Es dur. Adagio je klasicizující a nemá zatím pro Schuberta typickou šíři a hloubku. Kvartet Es dur vydal po Schubertově smrti (1828) v roce 1830 spolu s kvartetem E dur Joseph Czerny a zařadil oba pod opusové číslo 125. Po dílech z období 1812–1816 dochází v Schubertově tvorbě k pauze, jíž jeho „Lehrjahre“ končí a začíná období jeho umělecké zralosti. Zásadní obrat přináší rok 1820, kdy komponuje kvartetní větu c moll (dnes zařazena na první místo programu koncertu), jež je dokladem, že se skladatel vypracoval k osobitému mistrovství a je připraven vytvořit v oboru komorní hudby vrcholná díla trvalého významu.
Claude Debussy (1862–1918)
Z dopisu z února 1895
„Pracuji o věcech, které budou pochopeny až vnuky ve dvacátém století; jen oni uvidí, že „zvyk nedělá hudebníka“, a strhnou roušky s idolů, pod nimiž najdou kostlivce (souhlas na některých lavicích v nebi na levici)…“
Z dopisu z února 1911
„Díky, příteli, … v neradostné továrně, v jakou jsem se proměnil, Vaše slovo osvěžilo vzduch; doba, kdy jsem psal tento kvartet, nebyla zrovna zlatý věk, ale byly to přece dobré časy…“
Z Debussyho interview s novinářem r. 1911
„…Kdo vystihne tajemství hudebního skládání? Hluk moře, křivka obzoru, vítr v listí, křik ptáka vyvolávají v nás mnohonásobné dojmy. A najednou, aniž dá člověk k tomu sebemenší podnět, jedna z těch vzpomínek se rozšíří na svět mimo nás a vyjádří se hudební řečí. Má v sobě svou harmonii. Ať se člověk snaží jakkoli, nebude s to nalézt správnější a upřímnější. Jen tak dospívá srdce zrozené pro hudbu k nejkrásnějším objevům. Mluvím-li s vámi takto, nechci tím zajisté tvrdit, že by mi chybělo. Hnusí se mi doktrinářství a jeho opovážlivosti. Chci složit svůj hudební sen s co největším sebezapřením. Chci vyzpívat svůj intimní svět s čistou naivitou dítěte. Tato nevinná učebnice umění pravděpodobně někde narazí. Bude urážet přívržence strojenosti a lži. Předvídám to a raduji se z toho. Sám neučiním nic, abych vyprovokoval odpůrce, ale ani to, abych nepřátele změnil v přátele. Musím se snažit být velkým umělcem, abych se mohl odvážit být sám sebou a trpět pro svou pravdu. Ti, kteří cítí stejně jako já, budou mě tím vfce milovat. Ostatní se mi vyhnou a budou mě nenávidět…“
Premiéra Debussyho Smyčcového kvartetu g moll v roce 1893 v Paříži způsobila vzrušení. Mohl vytvořit člověk, který měl názory jako Debussy, sonátovou formu klasického schématu a s tématickou prací podle pravidel harmonie a kontrapunktu? Debussy se usilovně namáhal s tím úkolem, který si tu uložil, a bral to velice vážně. V dopise Chaussonovi píše: „Nedocházím k tomu, co si představuji, a třikrát jsem začal znovu.“ Po velikém vypětí sil však kvartet zmohl a naprosto originálním postupem došel k neobvyklému výsledku. Ysayovo kvarteto zahrálo dílo nejprve v Paříži 29. prosince 1893 a brzy nato 1. března 1894 v Bruselu. Reakce kritiků byly velice diferencované. Přes tato naprosto rozdílná dobová mínění však bylo zřejmé, že tu vzniklo a zaznělo jedno ze základních děl francouzské komorní literatury. Podařilo se něco zcela nepochopitelného a neočekávaného. Debussy vůbec nepoužil běžně užívaného způsobu práce, který forma smyčcového kvartetu předpokládala. Našel logiku všech spojů, které působí přesvědčivě, a dal svému dílu jednotného ducha, který působí tak, že posluchač zapomene, že se provedení utíká k drobným variacím, sestavuje z nich jakousi mazaiku a že repríza nenavazuje na expozici, ale plyne zcela volně. Je tu tedy obrys obvyklé sonátové formy, ale ve skutečnosti poutá skladbu v celek osobitý charakter myšlenek a jejich osobitá vazba. Měřit dílo kritérii děl německých klasiků a romantiků, jak to činila tehdy dobová kritika, nemělo smyslu. Rozhodl život a dílo odolalo nemilosrdnému „zubu času“. Kvartet Clauda Debussyho se stal jedním z nejpřitažlivějších děl komorní literatury. Jeho oblíbenost trvá dodnes.
