Recenze: Boris Krajnďż˝ ďż˝ klavďż˝r

RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK

Recenze: Boris Krajnďż˝ ďż˝ klavďż˝r

KRAJNĚ PODIVUHODNÝ KRAJNÝ
Marek Bradáč

  RAKOVNÍK. Nestává se často, že bych reportáže z koncertů vážné hudby pojímal jako recenze. Nyní mi však nic jiného nezbývá. Ve čtvrtek totiž od místního Klubu přátel hudby přijal pozvánku koncertovat v Heroldově síni Rabasovy galerie klavírista Boris Krajný.
  Někoho možná na úvod nudí introdukční litanie umělců. U Krajného to však považuji za esenciální, abyste hned z počátku věděli, s kým máte tu čest. A něčeho se chyťte, ať vám padající brada neudeří něčeho tvrdého.
  Boris Krajný (1945) koncertoval v 35 zemích světa. Například třikrát v newyorské Carnegie Hall, dvakrát v Kennedy Center ve Washingtonu, v Čajkovského sále v Moskvě, londýnském Wigmore Hal, pařížském sále Gaveau, v Teatro Colone v Buenos Aires, ve Venušině chrámu v Baalbecku, v opěře v Sydney, Melbourne, Tokiu, Bruselu, Berlíně, Athénách, Torontu, Havaně, Káhiře, Bogotě, Caracasu, Johanesburgu, Mexico City, Veroně, Madridu, Salzburgu nebo Vídni.
  Boris Krajný, docent AMU, byl také „mimochodem“ 12 let sólistou Pražského komorního orchestru a osm sezón působil jako sólista České filharmonie. Také jaksi „mimochodem“ premiéroval Dvořákův klavírní koncert na měsíčním turné v Jihoafrické republice (1993), na festivalu v Rouen zase o tři roky později provedl celé klavírní i komorní dílo Leoše Janáčka. Na Pražském jaru uvedl jako československou premiéru Age of Anxiety Leonarda Bernsteina. Konečně, v roce 1999 provedl klavírní koncert č. 4 Inkantace Bohuslava Martinů v New Yorku s New Jersey Symphony orchestra a s Malaysian Philharmony v Kuala Lumpuru.
  Vskutku podivuhodný muž. Toho dne se vůbec děly v Rabasově galerii podivuhodné věci. Z Národního divadla přispěchal vyšperkovat koncertní křídlo ladič. I takto ostřílený borec prý o Krajném prohlásil, že je ještě větší znalec nástrojů než hráč (!). Krajný do Rakovníka dorazil s velkým předstihem; od 17 hodin až prakticky do začátku koncertu hrál. Po úvodním projevu leadera KPH Radima Smýkala si krajný u dveří vyžádal od pracovnice RG program, řka, aby prý věděl, co má hrát.
  Následně usedl místo na klavírní stoličku na obyčejnou židli s opěradlem a bez not (zde si představte minimálně 48 vykřičníků) uvrhl velmi slušně zaplněnou síň do čtvrthodinového průvanu půvabu Variace f moll Josepha Haydna. Ještě že jsem se držel vstupní brány do síně (neměl jsem totiž společenský oblek a vzhledem k nažehlenému fraku umělce a hluboké vážnosti okamžiku jsem si netroufal prznit koncertní klima), protože jinak bych zřejmě upadl a udeřil se do něčeho tvrdého. Z šoku jsem nevyšel ani při následující Chopinově Fantasii f moll, Barcarolle Fis Dur a Scherzu h moll, ani když byl šílící síní donucen k dvojnásobnému přídavku již během první poloviny koncertu (!).
  Punc výjimečné osobnosti si Krajný držel i mimo „křídelní“ prostor. Když pokaždé po čísle vycházel ze síně, vždy se pečlivě podíval na náramkové hodinky a poměrně uspokojeně povytáhl obočí. Člověk tak nevěděl, zda svůj koncert chce natáhnout nebo zkrátit, nebo jestli si pro legraci třeba nestopuje potlesk. Vždy ještě stihl poklábosit s přítomnými dámami; nejprve je upozornil, že kvůli němu zase tak nemusí utrácet na vytápění sálu, pak už s noblesním humorem glosoval věci světelné roky vzdálené jeho činnosti „na křídle“ (například svůj nedostatek vlasů).
  Status podivuhodného muže stvrdil i o přestávku (kdy se ve foyeru pohybovali diváci bez dechu a s dvakrát zvětšenýma očima). To totiž projevil enormní zájem o zdejší expozici Václava Rabase, dychtivě loudil klíče od depozitáře a následně se strašlivě podivil, že vstupné na něj činí pouhých šest korun.
  Po přestávce Krajný neslevil; jazykovou exhibicí řečeno naopak „zdražil“. Koncertní etuda Des dur Franze Liszta a pak především Ravelova trojice Bárka na moři, Údolí zvonů a Alborada del grazioso naplno prokázala nepopsatelně bezbřehou šíři jeho umu.
  Krajný předvedl nadmíru podivuhodný výkon po okraj nacpaný podivuhodnými výrazovými a technickými prostředky (za všechny jmenuji nevídanou techniku hry levé ruky, která basové tóny procítěně prezentovala takřka vertikálním pohybem nikoli nepodobným úderu v karate). Nejen že si pamatoval tak neskutečně informačně obsáhlé opusy, ale ještě je přednesl v tak emocionálně nabitém provedení a s takovým porozuměním pro jejich myšlenku, že jsem se ho styděl i vyfotit.
  Mohu zodpovědně – a ještě stále v šoku – prohlásit, že jsem ve čtvrtek díky pořadatelskému úsilí KPH a RG viděl nejen bez diskuse nejlepšího pianistu ve svém životě, ale především jsem po dlouhé době pocítil obrovský respekt před schopnostmi člověka jako takového. Už hodně dlouho jsem neviděl člověka, který takhle dokonale a s takovou suverenitou ovládá svou práci. Tenhle pocit se slovy nedá vypsat.

Raport, 16. 4. 2002