 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 2 |
Marek Bradáč
RAKOVNÍK. Pověst jedničky mezi regionálními výstavními síněmi ve čtvrtek potvrdila Rabasova galerie. Lukrativností vystavujícího umělce i nápaditou a vkusnou instalací jeho děl.
Leccos o exkluzivitě prezentované kolekce napověděl již úvod, složený z výtečného výkonu Janka Lady na ve skladbě na příčnou flétnu a erudovaného slova kunsthistoričky Mahuleny Nešlehové. Když se návštěvníci vernisáže po skončení oficiální části rozprchli po galerii, nemohli pochybovat, jak ladně Rabasova galerie vplula do dvouměsíčního trička prázdnin. Sonda do tvorby posledních 10 let česko-německého sochaře Václava Gatarika je jednoduše úžasná.
„To víte, že by mě potěšilo, kdybych zde mohl ukázat více kamení. Jenže to je těžké a jeho přeprava drahá, takže jsem jich do Rakovníka mnoho nepřivezl. Ovšem, vstřícně se celníci netváří ani dřevěné objekty. Když se mě ptali, co to vezu, řekl jsem, že jsou to nějaké klacky. A že kus z nich spálím a kus si nechám. Tak mě nechali jet,“ glosuje se smíchem Václav Gatarik.
Hledáme-li jeho typický rukopis, nalezneme jej v přímo „pupečněšňůrním“ spojení prastaré mytologie a ultramoderní hravé expresivity. Žák slavného sochaře Jana Koblasy nepopírá svůj obdiv k mýtičnosti hmoty. Jak kámen, tak dřevo vnímá jako živé materiály, nesoucí si své vlastní kódované informace, které je třeba respektovat. Respektovat onu tajemnou sílu, jež zevnitř opanovává jeho díla, aby pak dynamicky krystalizovala na povrchu umně vytvořeným „zubem času“. „Jakýsi archaismus si nosím v duši, vlastně jaksi neovladatelně,“ přitakává sochař.
Gatarik se nesnaží zakrýt ani sklon k monumentalitě, jdoucí s mýtičností ruku v ruce. Masiv však nenechává roztéci po povrchu, nýbrž jej žene do výšek. Tím dociluje pocitu jakési dávné šlechetnosti, před kterou je třeba mít úctu. Často však skulpturu zakončí opracovanou kvadratickou „hlavou“, čímž jí – a její rozpínavosti – dodává zemský řád a smysl (viz mamutí dílo Samota – Sám v sobě u vchodu do Heroldovy síně).
Pokud Gatarik volí kámen, upřednostňuje uhlazenější, nikoli však hladkou „pokožku“. Pokud volí dřevo, ještě více hroubne. Vrypy jsou méně opracované, tvrdé, hrubé, násilné, takže exponáty vyzařují dojem věčnosti. „Když děláte sochu, máte několik možností. Můžete z materiálu ubírat, nebo budovat. Zatímco z kamene se dá jen ubírat, dřevo umožňuje oba prvky práce,“ porovnává oba materiály Gatarik.
Ten definitivní tvář svým dílům dodává citlivou, přesto jakoby ledabylou barevnou úpravou. Vždy se snaží o co „nejpřírodnější“ vyznění. Například „zelenkavá“ barva zašlých střech dodává vytáhlé, jakoby v přílbě skryté tváři bojovníka (přízraku) s hlubokými očními důlky démoničtější charakter (dílo Hlava). Jindy (dílo Sen) zase nahání hrůzu podtržením jakési tělní exploze krvavou červenou.
Vždy však barvy s podkladem obdivuhodně souzní; nikdy vás nenapadne, že byly malířem dodělány až ex-post. Objekty vypadají, že se takhle kdesi v hlubině věků už zrodily (viz černobílý Hlídač evokující sochy z Velikonočního ostrova). Kde se však zrodila „příšera“ Palác, to se raději bojíte domyslet, zvláště když stojíte přímo pod osmerem jeho obřích (pavoučích?) noh.
Ostatně, výmluvný důkaz své grafické síly předkládá i v samostatných malířských kompozicích. Jednak olejem (famózní Jonáš, překypující dynamikou a poselstvím, které objevíte až po pečlivém prohlížení), tak tuší (osmidílná Zpráva) či akrylem, a v poslední řadě kvašem. Tak je zpracován cyklus Japonský deník, jenž v sobě ukrývá valené vrstvy černé, šedé a bílé barvy na podkladu japonského komixu (doporučuji se zastavit u třetího dílu, aktu ženy). „Kresba a malba jsou veledůležitou součástí mé práce, neboť právě u nich vzniká výběr toho, co udělám,“ potvrzuje jejich kredit sám Gatarik.
Právě zmiňované dílo Palác dokonale interpretuje povahu kvalit výstavy i práce výstavní síně. Nepamatuji, kdy bylo něco podobného někde v Rakovníku k vidění. Něco takhle nebojácného, originálního, moderního i prastarého zároveň, a ještě tak vkusně naaranžováno. Nezapomeňte se v „Rabasovce“ stavit! Na Gatarika máte celé prázdniny.
Raport, 25. 6. 2002
