 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 7 |
(zr)
Od minulého pondělka probíhá ve Hředlích sochařské sympozium Džbán 2002. Již pojedenácté se sochaři sklánějí nad materiálem, který dal obci i celé džbánské oblasti charakter jejich staveb, jehož těžba a zpracování byly a jsou dodnes zdrojem obživy větší či menší části zdejších obyvatel. Výtvarníci už pracují naplno, jsou dokonce hotova první díla ze zdejší opuky, čili spongilitu. Jak vidí sympozium lidé, kteří zde žijí a pracují nejen v době jeho konání? Vědí o něm? Je to i jejich sympozium? Tyto otázky jsem položil několika z nich.
„Je to pro nás tak trochu práce navíc,“ říká pan Rudolf Šmíd, kameník z firmy Spongilit PP, která skýtá sochařům pracovní prostory a upravuje jim vybraný materiál. Dřív nás tady bylo víc, teď jsme tu jen dva chlapi. Jsme ale se sochaři po celý ten měsíc ve styku. Pomáháme jim přenášet rozpracované kusy, pod hotová díla vyrábíme sokle, pomáháme je instalovat pro výstavu, která se v areálu firmy na závěr sympozia uskuteční. Taky je to změna, když člověk vidí, co z opuky dělají a může jim s tím pomoci. „Vždyť oni by to bez nás neudělali,“ říká pan Šmíd s nadsázkou.
„Sympozium přispívá k zviditelnění firmy,“ říká mistr Václav Pesl. Už o něm dost lidí ví. Kromě prostoru a materiálu poskytla firma sochařům také třeba ta naostřená kladívka, se kterými všichni pracují. To sice není původně žádný kamenický nástroj, ale nám se to osvědčilo a jim už taky. Výtvarníkům vyhovuje i různorodost struktury naší opuky. Nachází se tam spousty zkamenělin a oni toho dovedou výtvarně využít.
„Lidem se už dostala sympozia pod kůži,“ míní hředelský starosta Karel Vitner, „berou je a vědí o nich. V poslední den jejich konání se vždy uskuteční výstava, která trvá jenom ten den. Ale je to svátek. Přijdou místní i chalupáři, třeba Pražáci, lidé z širokého okolí. Návštěvníci výstavy by se dali počítat na stovky. Však se přijeďte v neděli 4. srpna podívat, že je to skutečně tak. Škoda jen, že pozornost sympoziu věnují především noviny okresní. Mnohokrát už jsme zvali novináře z Prahy. Poslali jsme pro ně i mikrobus. Ale nakonec přijela myslím jen Mladá fronta dnes. Pokud se tu nestanou alespoň dva mordy, tak je pro „velké“ noviny nezajímavé sem jezdit. Obec leží na severním okraji okresu, kdyby o tom psali i jiní, mohlo by přijet daleko víc lidí třeba od Loun, Žatce a nebyli by zklamáni.Ta naše opuka, takzvaný džbánský spongilit, je jiná co do tvrdosti, barvy i charakteru, než třeba opuka mšecká. Větší část budov tady ve vsi je z ní postavena a ty stavby jsou pro cizího návštěvníka velmi zajímavé. Kdo přijede do Hředel toho čtvrtého, uvidí hezké věci z opuky nejen na výstavě.
Tak tedy vidí sympozium Džbán 2002 lidé pod džbánským hřebenem. Jak ho vidí sami sochaři, jak vidí obec i její obyvatele, o tom napíšeme příště.
Objektiv, 16. 7. 2002
Pracovník Spongilitu pomáhá sochařce paní Voglerové z Rakouska.
Areál Spongilitu s.r.o. hostí šest účastníků jedenáctého sochařského sympózia
SOCHAŘI POPRVÉ DOSTALI STIPENDIUM
Marie Procházková
HŘEDLE. Sešlost sochařů ve Hředlích je letos už jedenáctá a posuzováno zvenku by se dalo říct, že je stále stejná. Nějací sochaři přijedou do Spongilitu s.r.o., ubytují se, zápolí se džbánskou opukou, volí různé způsoby stravování, vytvoří dílo a odjedou, aby se už nevrátili.
Tak to má být a nakonec je i snaha, aby na sympózium přijížděli každý rok stále noví a noví umělci, ale skutečnost někdy situaci sympaticky pozmění.
Jako starý známý, už popáté se do Hředel dostavil pan Jaromír Blažek. Původně reprodukční kamenosochař a restaurátor a nyní už dvanáct let na volné noze. „V poslední době jsem spolupracoval s profesorem Hanzlíkem, se kterým jsem restauroval sv. Vojtěcha v Roudnici n./Labem a v Příbrami na náměstí sv. Václava. Teď dělám vlastní plastiky a chystám se nahoru na kopec Džbán, že tam z jednoho z „bludných“ balvanů, které tam při cestě k lomu naskládal pan Peller, ředitel Spongilitu s.r.o., udělám sochu. Já tam, díky hostitelům, bydlím v maringotce. Budu mít víc klidu. Žiju na kraji lesa, mezi těma kamenama,“ říká Jaromír Blažek, který v minulých ročnících proslul jako výborný kuchař.
Dalších pět účastníků sympózia přijelo do Hředel poprvé. Pan docent Pavel Mizera, nyní (jak říká) spíše učitel než sochař, učí na Fakultě užitého umění a designu při Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Sochařská setkání vítá jako odpočinek a dovolenou. Opuka je pro něj překvapení, neboť s ní v životě nepracoval. Zaujala ho její měkkost a barva připomínající kosti, fosílie. S panem docentem Mizerou bylo velmi zajímavé hovořit na téma „podnikatelské baroko“, které dnes často prezentuje naše zbohatlíky. Téma vděčné a až příliš aktuální. Na jiném místě se k němu vrátíme. Kromě toho vyslovil svůj názor na ubytování sochařů, zejména v tom smyslu, že název „penzion“ by asi podle norem neobstál. Také pochválil pana Pellera za úvodní instruktáž na téma bezpečnost práce. Zdůraznil, že to bylo jeho první sympózium, kdy tato informace zazněla. A přidal ještě další pochvalu směrem k našemu okresu a kraji za stipendium ve výši 4 000 Kč na měsíc každému účastníkovi. Jsou k nám všichni velmi vstřícní, pochvaluje si Pavel Mizera. Kriticky se vyjádřil k řešení výstavní plochy, doporučil se poradit se zahradním architektem.
Z německého kantonu Švýcarska přijela Beatrice Foglerová, nesmírně pracovitá, drobnější, až křehká žena, má také spongilit poprvé v ruce. Rozhovor byl z mé strany velmi kostrbatý, více o této sympatické sochařce a k jejím sochám až příště. Musím na ni však prozradit, že když už všichni mají hospodské stravy dost, uvaří svým kolegům občas oběd. Ve středu 24. července vařila rýži, k ní uzené a okurky salátovky. Prý uplatnila svoji zkušenost ze sympózia v Salzburku, kde se čtrnáct účastnic, bydlících na jednom pokoji, střídalo každý den ve vaření.
Z mladých sochařů přijel David Janouch. Zkouší, co opuka snese, a tvoří mimo jiné reminiscenci na prehistorické mořské zkameněliny živočišných koster. S ubytováním je spokojen, bydlel nedávno na internátě. Nejmladší z účastníků je Hanuš Lamr, který AVU absolvoval letos v červnu. Dosud pracoval se dřevem a opuka je příjemným přechodem ke kameni. O jeho díle se dozvíme až v závěrečné zprávě. Panu Hanušovi jsem vděčná, že mi pomohl se dorozumět s rakouským sochařem a malířem Norbertem Maringerem, který tvoří svá díla v krajině. Tady ve Hředlích si moc pochvaluje, že si může přímo z dolu vzít neomezené množství kamenů. Když jsem se zeptala, jestli po něm jeho rodina netruchlí, řekl, že aby se tak nestalo, odjede domů už 26. července. Ale do Čech se bude vracet mimo jiné proto, že má v Praze přítele malíře Zdenka Strouhala, s nimž se seznámil na malířském sympóziu.
Raport, 30. 7. 2002
Sympozium Džbán 2002 ukončila tradiční jednodenní expozice
Sochaři zanechali našemu okresu další skvělá díla
Pavel Sklenička
HŘEDLE. Sochařské sympozium Džbán 2002 už to má také spočítáno. Pět sochařů ze tří zemí plus pár metrických centů opuky krát 28 dnů rovná se několik desítek děl. A ředitel Rabasovy galerie Václav Zoubek si na konci této rovnice ještě více než vloni láme hlavu, kam sochařské výtvory složit a hlavně jak a kde je znovu ukázat veřejnosti. Určitě by si to zasloužila.
V neděli 4. srpna to ve Hředlích ve dvoře společnosti Spongilit vypadalo v podstatě stejně, jako vloni, předloni a předpředloni. Umělecká díla vystavená na trávníku, grily s pečícím se masem, stánek s krušovickým pivem a pod altánem Brass Band Rakovník. Václav Zoubek jakožto duchovní otec sochařského setkávání to tak má za všeho nejraději. Když se ho prý novináři před sympoziem ptali, čím bude letošní Džbán jiný, vyděsil je odpovědí, že bude vše při starém. Může si to dovolit. Stačí totiž, když v zaběhlém soukolí mezinárodní akce vymění jedinou součástku. A totiž sochaře. To jsou samozřejmě každý rok zcela odlišné svébytné osobnosti, jak říká Zoubek, a tak je i sympozium pokaždé úplně jiné.
„Letos jsme pozvali dva pány, Mizeru a Maringera (Rakousko), kteří tu zastupovali starší sochařskou generaci. Jejich protipólem měl být mladý divoch David Janouch. Trochu záhadná byla pro nás Beatrice Foglerová (Švýcarsko), která dělá drobnou komorní sochařinu. Další osobností byl Hanuš Lamr. Původně jsem přemlouval k účasti jeho otce Aleše, ale nakonec jsme přivítali syna. Ten je jako sochař zajímavý tím, že používá barev, a navíc je sochařský krajinář, což je něco zásadně nového,“ přiblížil Zoubek vystavovatele na úvod vernisáže i dernisáže.
Pak ještě připomněl, že se sympozium letos koná za velkorysého příspěvku krajského úřadu a že tradiční záštitu drží přednosta okresu Ing. Ivan Koleňák. Ten byl samozřejmě na slavnosti přítomen. Kromě starosty obce Hředle Karla Vitnera a ředitele Spongilitu Ladislava Pelera tu byla k vidění i delegace města Rakovníka zastoupená místostarostou Ing. Zdeňkem Nejdlem. Jeho přítomnosti Zoubek využil k diskusi o další prezentaci děl. Sochařskou žízeň prý po celou dobu sympozia spolehlivě hasil krušovický pivovar. V neděli bděl nad kvalitou piva sám vrchní sládek František Šmíd. A vůbec se na sochařská díla letošního Dbánu přijelo podívat požehnaně lidí. „Desítky návštěvníků potvrdily, že Džbán není žádnou uzavřenou záležitostí, nýbrž věcí veřejnou,“ kvitoval Zoubek hojnou účast.
Mezi znalci umění z Rakovníka jsme zastihli také několik místních občanů. Jednoho z nich jsme dokonce nachytali při náruživém fotografování veškerých exponátů. Nedalo nám se nezeptat, co ho vlastně na akci přivádí. Přestavil se jako Vlastík Kopáček. „Já sem chodím pravidelně každý rok. Většina exponátů je tu vždycky velmi zajímavá, expozice je vkusně uspořádaná, je to tady prostě hezký. Rád se potěším pohledem na vystavená díla a dělá mi to dobře. Každý rok je tady něco nového k přemýšlení. Vždycky si to vyfotím a doma si snímky zpětně prohlížím a hledám v tom nějakou myšlenku,“ říká jeden z návštěvníků a nepřímo tak potvrzuje i Zoubkova slova o smysluplnosti celého podniku.
Raport, 6. 8. 2002