RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK1395
Recenze: Daniel Veis a Helena Veisová
Manželé Veisovi protagonisty jasně nejlepšího letošního koncertu vážné hudby v Rakovníku
DVOJNÁSOBNÝ ZENIT NOSITELEM UNIKÁTNÍHO ZÁŽITKU
Marek Bradáč

  RAKOVNÍK. Heroldova síň Rabasovy galerie se v posledních dnech div netrhne pod náporem koncertů vážné hudby. A to považte, tomu všemu po čtvrtečním koncertu žijící legendy českého violoncella ještě zdaleka není konec!
  Počet koncertů v RG je vskutku imposantní. 7. 2. Adamusovo trio, 28. 2. Horecká s Krkavcovou (píšeme na jiném místě), 7. 3. pedagog Horecké prof. Daniel Veis s chotí Helenou, za týden, klasicky ve čtvrtek, nás čeká vystoupení sotva patnáctiletého strakonického talentu Ivana Vokáče a o další týden Petr Suchomel. Úžasné tempo zůstane zachováno i v dubnu - krom Magistrae Raconenses (24. 4.) a jarního koncertu ZUŠ se 11. dubna představí světově uznávaná klavírní veličina Boris Krajný! Je fascinující, jak skvěle dramaturgie RG s Klubem přátel hudby - ten je organizátorsky podepsán pod Adamusem, Veisovými a Krajným - plní Heroldovu síň kvalitními kulturními zážitky.
  Především akce KPH z první poloviny cyklu kruhových koncertů se těšily z výtečné divácké kulisy. Bohužel, čtvrtečním vystoupení manželů Veisových pocítilo odliv návštěvníků při jarních prázdninách. Gró, mezi kterým jste nalezli jak postarší, letité milovníky vážné hudby v saku, tak „- náctileté“ mládí v obyčejném tričku, však zůstalo, a tak byl potlesk dostatečně sytý.
  Zaslouženě. Daniel Veis, školený mimo jiné pětiletým pobytem na moskevské konzervatoři P. I. Čajkovského u vítězky Pražského jara, prof. Naděždy Šachovské, je dnes považován za jednu z největších osobností českého violoncella v poválečné historii. Mimo jiné, o jeho kvalitách svědčí třeba už jen to, že hraje na nástroj nevyčíslitelné hodnoty značky G. B. Guadagnini, vyrobený v Miláně roku 1754 a zapůjčený ze státní sbírky (podobně mají instrumentální klenoty dočasně zapůjčeny houslisté Václav Suk či Václav Hudeček).
  Jeho choť Helena dlí jen v mírném stínu svého muže. Pro ilustraci věhlasu této absolventky pražské AMU u pověstného prof. Jana Panenky a současné profesorky hudební fakulty AMU svědčí například úryvek z recenze prestižního hudebního časopisu The Strad (11/1995), který ji charakterizuje jako „pianistku dokonale ovládající svůj nástroj s vytříbenou muzikalitou a přímo rafinovaným citem pro neomylnou souhru.“ Její mistrovskou hru jsme ostatně mohli v Rakovníku zachytit nedávno; zhruba před rokem zde vystoupila po boku svého slavného otce, Václava Snítila, na Rodinném koncertě, trochu opožděně věnovaném sedmdesátiletému životnímu jubileu tohoto významného českého houslisty.
  Není tedy pochyb, že kombinací vyzrálé zkušenosti, vitality a virtuózní techniky jsou oba hudebníci nyní na vrcholu svých interpretačních sil. Tu navíc dali transparentně najevo i volbou repertoárové skladby. Zařadili pouhé tři opusy a všechny tři sonáty, což věru nebývá zvykem. Sám Veis se nechal po koncertě slyšet, že si rakovnického publika velice váží, a proto si troufl sáhnout k tak náročné koncepci koncertu.
  K dovršení jemného vkusu, všechny tři sonáty vzešly z pera skladatelských mistrů během krátkého období přibližně 70 let a navíc je zastihly okolo padesátky, taktéž v největším rozkvětu tvůrčích sil. Ačkoli tedy je Beethoven reprezentantem klasicismu, Brahms novoromantismu a Martinů moderny, koncert disponoval velmi sevřenou a nerušivou povahou.
  Hovořit o jakosti přednesu, ať již mimořádně lahůdkovou hrou Veise (a jeho erudovaného slovního doprovodu) či prezentací nesmírně náročných klavírních partitur Veisové, je nošením sův do Athén. Proto tak trochu pro slzu v oku zůstává několik prázdných židlí v síni. Kdo jen trochu miluje vážnou hudbu, zde by šel z jejího přílivu do kolen. Kdo se o ní vyjadřuje pohrdlivě, vyzněl by v konfrontaci s dvouhodinovkou Veisových jako naprostý tupec. Oba muzikanti ve čtvrtek prokázali dlouhoživotnost, inteligenci a noblesu jak vážné hudby jako takové, tak jejích skladatelů a hráčů. Byl to jednoznačně zatím nejlepší koncert vážné hudby v Rakovníku.
Raport, 12. 3. 2002