| ||||||
SOCHAØ GATARIK POJÍ MODERNÍ EXPRESI S PRASTAROU MYTOLOGIÍ Marek Bradáè RAKOVNÍK. Povìst jednièky mezi regionálními výstavními sínìmi ve ètvrtek potvrdila Rabasova galerie. Lukrativností vystavujícího umìlce i nápaditou a vkusnou instalací jeho dìl. Leccos o exkluzivitì prezentované kolekce napovìdìl ji úvod, sloený z výteèného výkonu Janka Lady na ve skladbì na pøíènou flétnu a erudovaného slova kunsthistorièky Mahuleny Nelehové. Kdy se návtìvníci vernisáe po skonèení oficiální èásti rozprchli po galerii, nemohli pochybovat, jak ladnì Rabasova galerie vplula do dvoumìsíèního trièka prázdnin. Sonda do tvorby posledních 10 let èesko-nìmeckého sochaøe Václava Gatarika je jednodue úasná. To víte, e by mì potìilo, kdybych zde mohl ukázat více kamení. Jene to je tìké a jeho pøeprava drahá, take jsem jich do Rakovníka mnoho nepøivezl. Ovem, vstøícnì se celníci netváøí ani døevìné objekty. Kdy se mì ptali, co to vezu, øekl jsem, e jsou to nìjaké klacky. A e kus z nich spálím a kus si nechám. Tak mì nechali jet, glosuje se smíchem Václav Gatarik. Hledáme-li jeho typický rukopis, nalezneme jej v pøímo pupeènìòùrním spojení prastaré mytologie a ultramoderní hravé expresivity. ák slavného sochaøe Jana Koblasy nepopírá svùj obdiv k mýtiènosti hmoty. Jak kámen, tak døevo vnímá jako ivé materiály, nesoucí si své vlastní kódované informace, které je tøeba respektovat. Respektovat onu tajemnou sílu, je zevnitø opanovává jeho díla, aby pak dynamicky krystalizovala na povrchu umnì vytvoøeným zubem èasu. Jakýsi archaismus si nosím v dui, vlastnì jaksi neovladatelnì, pøitakává sochaø. Gatarik se nesnaí zakrýt ani sklon k monumentalitì, jdoucí s mýtièností ruku v ruce. Masiv vak nenechává roztéci po povrchu, nýbr jej ene do výek. Tím dociluje pocitu jakési dávné lechetnosti, pøed kterou je tøeba mít úctu. Èasto vak skulpturu zakonèí opracovanou kvadratickou hlavou, èím jí a její rozpínavosti dodává zemský øád a smysl (viz mamutí dílo Samota Sám v sobì u vchodu do Heroldovy sínì). Pokud Gatarik volí kámen, upøednostòuje uhlazenìjí, nikoli vak hladkou pokoku. Pokud volí døevo, jetì více hroubne. Vrypy jsou ménì opracované, tvrdé, hrubé, násilné, take exponáty vyzaøují dojem vìènosti. Kdy dìláte sochu, máte nìkolik moností. Mùete z materiálu ubírat, nebo budovat. Zatímco z kamene se dá jen ubírat, døevo umoòuje oba prvky práce, porovnává oba materiály Gatarik. Ten definitivní tváø svým dílùm dodává citlivou, pøesto jakoby ledabylou barevnou úpravou. Vdy se snaí o co nejpøírodnìjí vyznìní. Napøíklad zelenkavá barva zalých støech dodává vytáhlé, jakoby v pøílbì skryté tváøi bojovníka (pøízraku) s hlubokými oèními dùlky démoniètìjí charakter (dílo Hlava). Jindy (dílo Sen) zase nahání hrùzu podtrením jakési tìlní exploze krvavou èervenou. Vdy vak barvy s podkladem obdivuhodnì souzní; nikdy vás nenapadne, e byly malíøem dodìlány a ex-post. Objekty vypadají, e se takhle kdesi v hlubinì vìkù u zrodily (viz èernobílý Hlídaè evokující sochy z Velikonoèního ostrova). Kde se vak zrodila pøíera Palác, to se radìji bojíte domyslet, zvlátì kdy stojíte pøímo pod osmerem jeho obøích (pavouèích?) noh. Ostatnì, výmluvný dùkaz své grafické síly pøedkládá i v samostatných malíøských kompozicích. Jednak olejem (famózní Joná, pøekypující dynamikou a poselstvím, které objevíte a po peèlivém prohlíení), tak tuí (osmidílná Zpráva) èi akrylem, a v poslední øadì kvaem. Tak je zpracován cyklus Japonský deník, jen v sobì ukrývá valené vrstvy èerné, edé a bílé barvy na podkladu japonského komixu (doporuèuji se zastavit u tøetího dílu, aktu eny). Kresba a malba jsou veledùleitou souèástí mé práce, nebo právì u nich vzniká výbìr toho, co udìlám, potvrzuje jejich kredit sám Gatarik. Právì zmiòované dílo Palác dokonale interpretuje povahu kvalit výstavy i práce výstavní sínì. Nepamatuji, kdy bylo nìco podobného nìkde v Rakovníku k vidìní. Nìco takhle nebojácného, originálního, moderního i prastarého zároveò, a jetì tak vkusnì naaranováno. Nezapomeòte se v Rabasovce stavit! Na Gatarika máte celé prázdniny. Raport, 25. 6. 2002 |