RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK1262
Recenze: Josef Chrástka – fotografie
CHRÁSTKA SI CHYTŘE HRAJE SE SVĚTLEM
Marek Bradáč

  Rakovník. Do minulého Raportu se nevešla reportáž ze zahájení výstavy člena rakovnického fotoklubu Amfora, fotografa Josefa Chrástky, která se uskutečnila ve výstavní síni na radnici ve čtvrtek 27. června. Jelikož probíhala souběžně s vernisáží výstavy slavného českého malíře Vladimíra Komárka v mansardě Muzea TGM, které jsme z pochopitelných důvodů dali přednost, dočítáte se o ní až v tomto čísle.
  Napřesrok tomu bude již padesát let, co se dnes třiašedesátiletý Josef Chrástka, rodák z malebných jihočeských Novohradských hor, dostal k fotografování. „Jednoho dne večer přišel táta z práce, sáhl pod sako do šosu a podal mi jakousi malou hnědou krabičku se slovy: tumáš a foť!“ vyznává se. Byl v ní samozřejmě fotoaparát. „Fotky byly maličké, ale o to větší byla moje radost, když jsem na nich poznal, že tahle postavička je máma, ta větší táta, a ta, co stojí na čtyřech, je náš pes,“ nostalgicky vzpomíná Chrástka.
  Dnes dociluje mnohem, mnohem uspokojivějších výsledků, i když fotoaparátu starší výroby (Praktika) zůstává stále věrný. O fotografii se vážněji začal zajímat až v souvislosti se vstupem do fotoklubu Amfora. Radami jeho členů se řídí necelých deset let. Ony výsledky Chrástka vydal na soud veřejnosti pod patronátem Rabasovy galerie, ve výstavní síni na radnici.
  „Pan Chrástka mi tvrdil, že se ve fotografickém tvoření moc nevyzná, a že nic nedělá příliš záměrně. Pak má tedy dobré oči a velké štěstí, že se často nachází na správném místě ve správné chvíli a nezapomíná si fotoaparát,“ přemýšlí ředitel RG, akademický malíř Václav Zoubek.
  Nahlédneme-li do fotografovy tvorby, musíme konstatovat, že Josef Chrástka je především krajinář. Tím vysílá jasný poznávací signál příslušnosti k „Amforákům“. Jako každý z nich, i on má jakousi malinkou „výhybku“; a právě toto slovo je u něj klíčové. Celý svůj život zasvětil službě strojvedoucího na železnici, proto není divu, že mu vedle přírody učarovala právě ona (prohlédněte si především trilogii Život na kolejích).
  Tyto své okruhy mapuje řidčeji černobíle, častěji barvou. Všudypřítomným elementem je zachycování působení slunečního svitu. Průnik paprsků skrz ojíněné větvoví dominuje například na trilogii snímků Běžecká „Stožecká stopa“. Jindy se soustředí na kresbu stínů smrků v závěji.
  Ačkoli byla jmenována díla pořízená v nejstudenější části roku, největší sílu Chrástka prokazuje ve snímcích „podzimních“. Syté, velmi „hluboké“ barvy umně balancují na hraně reality a překrmeného kýče a vytvářejí tak dojem tak přitažlivé romantické, bezbranné idyly, že by se tam (viz Podzim po česku, Pozdim na Brdatce) člověk nejraději ihned mávnutím proutku ocitl.
  Mávnutím proutku – prostým vykonáním několika kroků – se však snadno ocitnete na Husově náměstí. Chrástka patří k těm lidem, kteří po něm nechodí pouze za nákupy, prací nebo do hospod. On umí krásy jeho zákoutí nejen obdivovat, ale především poutavě zvěčňovat. A to je u tak „zprofanované“ tématiky setsakra kumšt! Schválně si prohlédněte cykly Rakovnické nokturno I a II, ve kterých neopomíjí svou největší přednost: hru se světlem. Možná vám nadmou prsa pýchou, že v srdci města chováme minimálně stejné krásy, jaké ve stověžaté matičce obletují vosy turistů.
Raport, 9. 7. 2002