RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK2234
Recenze: Josef Říha – Dotkni se Rakovníka – černobílé fotografie
ŘÍHA SE ELEGANTNĚ DOTÝKÁ RAKOVNÍKA
Marek Bradáč

  RAKOVNÍK. Nestane-li se nic mimořádného, poslední prázdninovou vernisáž zažil rakovnický okres ve čtvrtek, na premiérový srpnový den. Ačkoli její průběh vydýchával lidský organismus jen těžko, její obsah chutnal mnohem lépe.
  Rabasova galerie letos přikládá výstavám fotografií obrovský význam. Důkazem budiž fakt, že po snímcích rakovnických tvůrců Jiřího Šilera, Jaroslava Vojáčka a Josefa Chrástky prezentuje ve výstavní síni na radnici již čtvrtou za osm měsíců! Ačkoli nás čeká na začátku září ještě jedna (originální detailní fotografie přírodních krás v září představí Václav Laňka) a aniž bych jakkoli snižoval um a entusiasmus jmenovaných, tato Říhova je patrně úplně nejlepší.
  Je proto jen na škodu, že od pondělka vládlo městu úděsné dusno a vedro. Po prosluněných ulicích se dalo pohybovat jen ztěží. Znásobíte-li si toto ultraletní počasí tak dvaceti, dostanete přibližnou představu klimatu, který ve čtvrtek odpoledne panoval v uzoulinkém výstavním prostoru na radnici. Když jste vešli, nedalo se dýchat, mlžily se brýle. Ke všemu, molekuly kyslíku po milionech sál vysavač nádherně vysokého počtu přítomných. Proč se tu shromáždil, vysvitne později.
  Řada lidí proto do síně na úvodní slavnostní akt vůbec nešla (ostatně, ani by se tam už nevešla) a raději volila příjemné občerstvení „vernisážní“ třetinkou piva zdarma v průjezdu. Byl jsem mezi nimi. Proto vám nemohu zprostředkovat detailní popis poslání slov, která na adresu autora vyřkl baletní mistr Vlastimil Harapes, ani duetu z muzikálu Kráska a zvíře, který - místo v Řecku se slunící Lucie Černíkové - zazpívala její kolegyně z konzervatoře Petra. Jak však všichni moudří lidé vědí, důležitější než slova jsou činy. Ty Říhovy rozhodně. Proto rychle pojďme k nim.
  Fotograf Josef Říha své snímky vystavuje v síních RG již potřetí. Poprvé se ukázal jako fotograf aranžovaných scén s často humornou pointou, druhou zaplnily fotografie, které se nevešly do publikace „Rakovník je…“ Krásy Rakovníka fascinují Říhu nadále. Potvrzuje to sérií 89 snímků formátu 24 x 30 cm (výjimkou jsou dvě velkoformátové „barevné“ zvětšeniny na čestném místě v čele síně), které doufejme zanedlouho najdou uplatnění v zamýšleném pokračování „rakovnické knihy“ s názvem „Dotkni se Rakovníka“.
  Rakovník, achich ouvej, je téma strašlivě zprofanované. Historické dominanty a malebná zákoutí, která ještě nestačila strávit tlama byznysu či burana, slouží jako dokonalá fotografická učebnice. Je proto pro fotografa takřka nadlidským úkolem, podívat se na ně tak, jako nikdo před ním. Říha to kupodivu dokázal a jeho metoda zároveň objasňuje bohatou návštěvu při vernisáži.
  Josef si totiž „dovolil“ odsunout tolik známé - nám Rakovnickým bohužel již často zevšednělé - krásy města do pozadí a nahlížet na ně skrze obličeje jeho obyvatel. Formou „živých obrazů“, jak ji trefně charakterizoval ředitel RG Václav Zoubek v katalogu výstavy. Mimika, osobní charisma a momentální psychické rozpoložení dominujících postav, které Říha před „cílový objekt“ náhodně či cíleně stylizuje (a které se na vernisáž přišly osobně podívat), s ním často precizně koresponduje.
  Přestože zachycuje „vizuálně omšelý“ chrám sv. Bartoloměje, Pražskou bránu, Muzeum TGM či Husovo náměstí, dík „figurantovi“ tyto dominanty získávají dříve nevídaný rozměr.
  Ale unikum snímků nevězí jen v metodice. Říha, dle mého na Rakovnicku velmi nedoceněný umělec, totiž oživuje polozapomenutou techniku anilinovými barvami kolorovaných fotografií, která náladu portrétovaného člověka i stavby ještě umocňuje. Mluvit pak o perfektně zvládnuté hloubce záběru, která si ve 2D rozměru papíru skoro nezadá s 3D realitou, či o Říhově talentu ukradnout kratičký moment svobody zákoutí bez nánosu aut a jiné civilizační „špíny“, je skoro nošením sův do Athén.
  Většinu recenzí výstav končím douškou vějičky, abyste se přišli podívat. Dnes neudělám výjimku a jsem za to rád. Pokud se někdo takto elegantně a profesně vytříbeně dotýká Rakovníka, měli by o tom minimálně Rakovničtí vědět. Nechť se přesvědčí do 8. září.
Raport, 6. 8. 2002

Ve výstavní síni Na radnici byla otevřena zajímavá výstava
Dotkni se Rakovníka
(slp)

  Rakovník – Vskutku velkorysou vernisáží začala minulý čtvrtek výstava fotografií Josefa Říhy ve Výstavní síni na radnici v Rakovníku. Lidé se ale scházeli již od šestnácté hodiny, která zpravidla bývá „hodinou vernisáží“.
  V průjezdu a ve výstavní síni se podávalo občerstvení a v příjemném odpoledni se čekalo na úvodní slovo k výstavě. Toho se zhostil Václav Zoubek, ředitel Rabasovy galerie v Rakovníku, která výstavu umožnila. Poté zazpívala studentka pražské konzervatoře Petra Peterová a následovalo otevírající slovo známého baletního mistra Vlastimila Harapese. Ten po krátkém slovním projevu, který věnoval autorovi fotografií Josefu Říhovi, také zazpíval, a to píseň „Souznění“.
  Josef Říha v Rakovníku vystavuje již potřetí. Výstava s názvem „Dotkni se Rakovníka“ je sestavena z fotografií, které by měly tvořit základ budoucí publikace se stejným názvem. Podle Václava Zoubka jsou jeho snímky živými obrazy. Fotograf se tvrdošíjně snaží o originál, jde za svou představou, bez ohledu na představy průměrného konzumenta.
  Josef Říha nejenže je výborným fotografem, ale patrně i vtipným člověkem.“Poměrně málo se ví, že Eva z ráje původně pocházela z Rakovníka, a to z míst, kde se nyní nachází Pražská brána a rakovnické muzeum. Méně renomovaní historici se sklony k alkoholismu tvrdí, že to bylo kousek dál, poblíž hospody u Písy“, tvrdí jeho vlastní slova z doprovodného bulletinu, který můžete zakoupit v pokladně výstavní síně.
  Výstava, na které je představeno 89 černobílých, potrvá do 8. září.
Objektiv, 6. 8. 2002




Říha se dotkl našeho Rakovníka s fortelem
(zr)

  Poetickým snímkem od Josefa Říhy se vracíme k jeho autorské monotématické výstavě, která pod názvem Dotkni se Rakovníka, proběhla ve výstavní síni radnice. Výstava to byla pozoruhodná a soudě podle množství zápisů a podpisů v návštěvní knize i vyhledávaná. Říha se prezentoval souborem rakovnických vedut, vždy decentně oživených ženskou stafáží. Od panenky, „zapomenuté“ na chodníku před kostelem přes děvčátko v červeném klobouku až po nadýchnuté, zatím nedůvodně pyšné mládí před radnicí. Doménou Říhova souboru jsou černobílé fotografie, kterým je společná perfektnost po řemeslné i výtvarné stránce.
  Kostelík sv. Jiljí, jak ho málokdo z rakovnických viděl. Záběry z někdejšího gheta, kde je vše čisté a vyparáděné. Čistý půlarch papíru na dlažbě, chráněný před pomíjivostí tíhou kamínku, jako přání na hrobě židovského rabína.
  Gotický opěrák v dialogu s krásným dívčím krkem a hlubokým dekoltem. Půlakt před kostelem, či akt před „gymplem“ kontrastují se vznešeným posláním těchto staveb. Fotky tónované, barevné i kolorované. Formou a obsahem však vždy subtilně lehké.
  Proč mluvit o výstavě, která už byla?
  Říhovy obrázky možná už brzy uvidíme v nové knize o Rakovníku, která by měla vyjít. Fotograf Josef Říha činí naše město krásným, přitažlivým. Bez ohledu na to, kdy to dělá a zda, nebo kdy, za to bude pochválen.
Objektiv, 17. 9. 2002