| ||||||
KOHOUT FANTASMAGORICKOU VÝSTAVOU VRACÍ DECH SURREALISMU Marek Bradáè RAKOVNÍK. Pokud se nìkdo domnívá a e je takových lidí velikánská spousta e výstavy (a potamo tedy celé umìní) je nìjaká nuda, pak by si mìl zajít do výstavní sínì na radnici. Ji teï mùe klást krk na palek; Kohoutova kolekce v nìm vyvolá emoce jako málokterá jiná výstava, na které se byli, tøeba jen z donucení, podívat. Garantováno, protoe pod ochrannými køídly Rabasovy galerie zde vystavuje surrealista Jan Kohout. Dvaaètyøicetiletý Jan Kohout se sice narodil v Praze, ale jeho rodièe pocházejí z Pavlíkova a Hracholusk. Vyuèil se zahradníkem, ale postupem èasu mu láska k umìní ovládla opratì ivota natolik, e se stal kumtýøem, který si na ivobytí vydìlává v dìlnických profesích. Láska nejen k umìní výtvarnému; Kohout se realizuje i jako básník a autor písòových textù. Pøestoe se tento èlánek týká jeho výtvarné èinnosti, bez zajímavosti jistì není zmínka o jeho vítìzství v literárních soutìích ve Valaském Meziøíèí (loni) a v Litomìøicích (letos). Od zaèátku jej prý pøitahovalo èeské umìní v krátkém období svobody, uprostøed edesátých let; umìní v dobì Kohoutova dospívání státem nepodporované a témìø podzemní. Pøijal surrealistické vyznání, co není jen umìlecký smìr, ale spí ivotní zpùsob. A myslím, e je v tom dùsledný, míní akademický malíø Václav Zoubek, øeditel RG a kurátor výstavy, který se ve ètvrtek odpoledne ujal i slavnostního prùvodního slova. Kohout se kolem roku 1980 pøestìhoval na jih Èech. Staral se mimo jiné i o údrbu v Dìtském domovì v Nemyli u Tábora. Toto mìsto a jeho okolí se stalo zatím nejvýraznìjí Kohoutovou zastávkou ve výstavní propagaci tvorby. Mimochodem, pøed nìkolika lety jeho díla hostila i Galerie pejchar, kde se tìila velikému zájmu. Její vedení tehdy Kohout oslovil u coby krajan, nebo se vrátil do Hracholusk. Vazbu na zdejí kraj potvrdil i nabídkou na zpestøení vernisáe hudební vlokou, kterou adresoval Václavu Terèovi, druhému panu èajovníkovi z Èajovny U Vysoké brány a hráèi na perkuse ve skupinì Z davu. Václav podbarvil vernisá etnickou hudbou, pøesnìji hrou na nástroje domorodcù jiných svìtadílù ne je ten evropský (didgeridoo, chøestidla, bongo). Dobrá volba. Podobnì exotický jako Terè uchu se toti zdá Kohout oku. Jeho surrealistické vize jsou skuteènì nesmírnì invenèní a hravé. Na rozdíl od klasických surrealistických edesátníkù vak Kohout nedìsí. Nekombinuje naprosto rùznorodé prvky s cílem stavìt vykøièník na odiv, alarmovat, dìsit. Spíe si hraje s fantazijní nadsázkou, nalézá nové významy a konotace. Formou asambláe kombinací pokud mono co nejrùznorodìjích materiálù a povahovì i uitím vzájemnì nesouvisejících pøedmìtù, které nachází tu v bazaru, tu na smetiti, tu ve vetenictví pak plodí ertovné, nebo alespoò pozitivnì naladìné kompozice. Zdá se, e v Hracholuskách prochází pøíjemným obdobím, odtuil ostatnì Zoubek v katalogu výstavy. Jak jsme uvedli, surrealismus není nic nového. Kohout mu vak svou pozitivnì nabitou filosofií vdechuje nový, nadìjný rozmìr. Zvlátì, kdy mu síò etablované RG nabízí mnohem více prostoru k vyjádøení ne zdi kavárny, na nich jsou opøena záda pijících. V úvodu èlánku je zmínìno, e výstava pánì Kohouta bez problémù zaujme i ty nejvìtí odpùrce umìní, kteøí se na jiných prezentacích nudívají. Nevìøíte? Tak posuïte sami z výètu toho, co je na radnici pøítomno. Najdete tu tøeba Trojku, trojkrkou kytarovou saò na klavírních nokách, Kaktus se tøemi korpusy kytary zapíchnutými do kvìtináèe, stará kamínka, na jejich plotnì se v hrnci smaí hlava klauna (Vývar z klauna), nebo dvojici idlí s oblièeji v opìradlech a vlnìnými ponokami a bruslemi na nohách (S takou na ledì). Tím to ovem teprve zaèíná. V Dialogu nechává poklábosit dva vodovodní kohoutky, ve Koitu fluidních unek zase kopulovat dvì sklenìné nádoby. Kohout si vak vychytává i práci v uzavøeném ètvercovitém boxu (ti, co shlédli jeho pejcharskou výstavu, urèitì vìdí). Tøídílnou sérií Hry s materiálem rozehrává ïábelský organizovaný, materielnì pøísnì odliený mima (plast, kov, døevo). Obdobnì v mystifikaèním objektu Vercajk po dìdkovi pøedestírá smylenou sbírku pratìných pomocníèkù. Tvùrce se vak neprezentuje pouze v ulítlém hávu, nýbr i jako seriozní malíø. e jsou uvozovky u vystiení povahy Kohoutových obrazù na místì, posuïte sami v sedmidílném olejovém cyklu Anima anoma odhaluje ztøetìné høíèky pøírody v podobì nohaté ryby, chameleóna s pestrobarevnou ulitou na zádech, nebo zebru se tíøím ocasem. Ve dokonale technologicky a procesnì zvládnuté, jak u je ostatnì Kohoutovým zvykem. Aby toho nebylo málo, strop sínì zdobí dalí drobnìjí prostorové objekty: fantasmagorické okøídlené boty s jazyky v tlamì, tu bafající z dýmky, tu se chránící pøes svìtlem sluneèníkem, tu poírající mení opánek. Jak øíkám, konzervativci moná obrátí oèi v sloup, ale jistì ocení minimálnì øemeslné zpracování. Ti, co rádi popoutìjí uzdu fantasie, budou uneseni. Stokrát zdar Kohoutovi a Rabasovì galerii zvlá, e Rakovníku nìco takového nabízejí. Raport, 19. 11. 2002 V jedné linii vidíte díla Jana Kohouta Trojka, Kaktus a na stìnì i jeden díl cyklu Anima anoma. Foto Marek Bradáè |