RABASOVA GALERIE RAKOVNK1
Recenze: Jan Kohout obrazy, objekty
KOHOUT FANTASMAGORICKOU VÝSTAVOU VRACÍ DECH SURREALISMU
Marek Bradáè

  RAKOVNÍK. Pokud se nìkdo domnívá – a že je takových lidí velikánská spousta – že výstavy (a potažmo tedy celé umìní) je nìjaká nuda, pak by si mìl zajít do výstavní sínì na radnici. Již teï mùže klást krk na špalek; Kohoutova kolekce v nìm vyvolá emoce jako málokterá jiná výstava, na které se byli, tøeba jen z donucení, podívat. Garantováno, protože pod ochrannými køídly Rabasovy galerie zde vystavuje surrealista Jan Kohout.
  Dvaaètyøicetiletý Jan Kohout se sice narodil v Praze, ale jeho rodièe pocházejí z Pavlíkova a Hracholusk. Vyuèil se zahradníkem, ale postupem èasu mu láska k umìní ovládla opratì života natolik, že se stal kumštýøem, který si na živobytí vydìlává v dìlnických profesích. Láska nejen k umìní výtvarnému; Kohout se realizuje i jako básník a autor písòových textù. Pøestože se tento èlánek týká jeho výtvarné èinnosti, bez zajímavosti jistì není zmínka o jeho vítìzství v literárních soutìžích ve Valašském Meziøíèí (loni) a v Litomìøicích (letos).
  „Od zaèátku jej prý pøitahovalo èeské umìní v krátkém období svobody, uprostøed šedesátých let; umìní v dobì Kohoutova dospívání státem nepodporované a témìø podzemní. Pøijal surrealistické vyznání, což není jen umìlecký smìr, ale spíš životní zpùsob. A myslím, že je v tom dùsledný,“ míní akademický malíø Václav Zoubek, øeditel RG a kurátor výstavy, který se ve ètvrtek odpoledne ujal i slavnostního prùvodního slova.
  Kohout se kolem roku 1980 pøestìhoval na jih Èech. Staral se mimo jiné i o údržbu v Dìtském domovì v Nemyšli u Tábora. Toto mìsto a jeho okolí se stalo zatím nejvýraznìjší Kohoutovou zastávkou ve výstavní propagaci tvorby. Mimochodem, pøed nìkolika lety jeho díla hostila i Galerie Špejchar, kde se tìšila velikému zájmu. Její vedení tehdy Kohout oslovil už coby „krajan“, nebo se vrátil do Hracholusk.
  Vazbu na zdejší kraj potvrdil i nabídkou na zpestøení vernisáže hudební vložkou, kterou adresoval Václavu Terèovi, druhému panu èajovníkovi z Èajovny U Vysoké brány a hráèi na perkuse ve skupinì Z davu. Václav podbarvil vernisហetnickou hudbou, pøesnìji hrou na nástroje domorodcù jiných svìtadílù než je ten evropský (didgeridoo, chøestidla, bongo).
  Dobrá volba. Podobnì exotický jako Terè uchu se totiž zdá Kohout oku. Jeho surrealistické vize jsou skuteènì nesmírnì invenèní a hravé.
  Na rozdíl od klasických surrealistických „šedesátníkù“ však Kohout nedìsí. Nekombinuje naprosto rùznorodé prvky s cílem stavìt vykøièník na odiv, alarmovat, dìsit. Spíše si hraje s fantazijní nadsázkou, nalézá nové významy a konotace. Formou asambláže – kombinací pokud možno co nejrùznorodìjších materiálù a povahovì i užitím vzájemnì nesouvisejících pøedmìtù, které nachází tu v bazaru, tu na smetišti, tu ve vetešnictví – pak plodí žertovné, nebo alespoò pozitivnì naladìné kompozice. „Zdá se, že v Hracholuskách prochází pøíjemným obdobím,“ odtušil ostatnì Zoubek v katalogu výstavy.
  Jak jsme uvedli, surrealismus není nic nového. Kohout mu však svou pozitivnì nabitou filosofií vdechuje nový, nadìjný rozmìr. Zvláštì, když mu síò etablované RG nabízí mnohem více prostoru k vyjádøení než zdi kavárny, na nichž jsou opøena záda pijících.
  V úvodu èlánku je zmínìno, že výstava pánì Kohouta bez problémù zaujme i ty nejvìtší odpùrce umìní, kteøí se na jiných prezentacích nudívají. Nevìøíte? Tak posuïte sami z výètu toho, co je na radnici pøítomno.
  Najdete tu tøeba Trojku, „trojkrkou“ kytarovou saò na klavírních nožkách, Kaktus se tøemi korpusy kytary zapíchnutými do kvìtináèe, stará kamínka, na jejichž plotnì se v hrnci smaží hlava klauna (Vývar z klauna), nebo dvojici židlí s oblièeji v opìradlech a vlnìnými ponožkami a bruslemi na nohách (S takou na ledì). Tím to ovšem teprve zaèíná. V Dialogu nechává poklábosit dva vodovodní kohoutky, ve Koitu fluidních šunek zase kopulovat dvì sklenìné nádoby.
  Kohout si však „vychytávᓠi práci v uzavøeném ètvercovitém „boxu“ (ti, co shlédli jeho špejcharskou výstavu, urèitì vìdí). Tøídílnou sérií Hry s materiálem rozehrává ïábelský organizovaný, materielnì pøísnì odlišený mišmaš (plast, kov, døevo). Obdobnì v mystifikaèním objektu Vercajk po dìdkovi pøedestírá smyšlenou sbírku praštìných „pomocníèkù“.
  Tvùrce se však neprezentuje pouze v „ulítlém“ hávu, nýbrž i jako „seriozní“ malíø. Že jsou uvozovky u vystižení povahy Kohoutových obrazù na místì, posuïte sami – v sedmidílném olejovém cyklu Anima anoma odhaluje ztøeštìné høíèky pøírody v podobì nohaté ryby, chameleóna s pestrobarevnou ulitou na zádech, nebo zebru se štíøím ocasem. Vše dokonale technologicky a procesnì zvládnuté, jak už je ostatnì Kohoutovým zvykem.
  Aby toho nebylo málo, strop sínì zdobí další drobnìjší prostorové objekty: fantasmagorické okøídlené boty s jazyky v tlamì, tu bafající z dýmky, tu se chránící pøes svìtlem sluneèníkem, tu požírající menší opánek. Jak øíkám, konzervativci možná obrátí oèi v sloup, ale jistì ocení minimálnì øemeslné zpracování. Ti, co rádi popouštìjí uzdu fantasie, budou uneseni. Stokrát zdar Kohoutovi a Rabasovì galerii zvl᚝, že Rakovníku nìco takového nabízejí.
Raport, 19. 11. 2002





V jedné linii vidíte díla Jana Kohouta Trojka, Kaktus a na stìnì i jeden díl cyklu Anima anoma.
Foto Marek Bradáè