RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK732
Recenze: Jan Kohout – obrazy, objekty
KOHOUT FANTASMAGORICKOU VÝSTAVOU VRACÍ DECH SURREALISMU
Marek Bradáč

  RAKOVNÍK. Pokud se někdo domnívá – a že je takových lidí velikánská spousta – že výstavy (a potažmo tedy celé umění) je nějaká nuda, pak by si měl zajít do výstavní síně na radnici. Již teď může klást krk na špalek; Kohoutova kolekce v něm vyvolá emoce jako málokterá jiná výstava, na které se byli, třeba jen z donucení, podívat. Garantováno, protože pod ochrannými křídly Rabasovy galerie zde vystavuje surrealista Jan Kohout.
  Dvaačtyřicetiletý Jan Kohout se sice narodil v Praze, ale jeho rodiče pocházejí z Pavlíkova a Hracholusk. Vyučil se zahradníkem, ale postupem času mu láska k umění ovládla opratě života natolik, že se stal kumštýřem, který si na živobytí vydělává v dělnických profesích. Láska nejen k umění výtvarnému; Kohout se realizuje i jako básník a autor písňových textů. Přestože se tento článek týká jeho výtvarné činnosti, bez zajímavosti jistě není zmínka o jeho vítězství v literárních soutěžích ve Valašském Meziříčí (loni) a v Litoměřicích (letos).
  „Od začátku jej prý přitahovalo české umění v krátkém období svobody, uprostřed šedesátých let; umění v době Kohoutova dospívání státem nepodporované a téměř podzemní. Přijal surrealistické vyznání, což není jen umělecký směr, ale spíš životní způsob. A myslím, že je v tom důsledný,“ míní akademický malíř Václav Zoubek, ředitel RG a kurátor výstavy, který se ve čtvrtek odpoledne ujal i slavnostního průvodního slova.
  Kohout se kolem roku 1980 přestěhoval na jih Čech. Staral se mimo jiné i o údržbu v Dětském domově v Nemyšli u Tábora. Toto město a jeho okolí se stalo zatím nejvýraznější Kohoutovou zastávkou ve výstavní propagaci tvorby. Mimochodem, před několika lety jeho díla hostila i Galerie Špejchar, kde se těšila velikému zájmu. Její vedení tehdy Kohout oslovil už coby „krajan“, neboť se vrátil do Hracholusk.
  Vazbu na zdejší kraj potvrdil i nabídkou na zpestření vernisáže hudební vložkou, kterou adresoval Václavu Terčovi, druhému panu čajovníkovi z Čajovny U Vysoké brány a hráči na perkuse ve skupině Z davu. Václav podbarvil vernisáž etnickou hudbou, přesněji hrou na nástroje domorodců jiných světadílů než je ten evropský (didgeridoo, chřestidla, bongo).
  Dobrá volba. Podobně exotický jako Terč uchu se totiž zdá Kohout oku. Jeho surrealistické vize jsou skutečně nesmírně invenční a hravé.
  Na rozdíl od klasických surrealistických „šedesátníků“ však Kohout neděsí. Nekombinuje naprosto různorodé prvky s cílem stavět vykřičník na odiv, alarmovat, děsit. Spíše si hraje s fantazijní nadsázkou, nalézá nové významy a konotace. Formou asambláže – kombinací pokud možno co nejrůznorodějších materiálů a povahově i užitím vzájemně nesouvisejících předmětů, které nachází tu v bazaru, tu na smetišti, tu ve vetešnictví – pak plodí žertovné, nebo alespoň pozitivně naladěné kompozice. „Zdá se, že v Hracholuskách prochází příjemným obdobím,“ odtušil ostatně Zoubek v katalogu výstavy.
  Jak jsme uvedli, surrealismus není nic nového. Kohout mu však svou pozitivně nabitou filosofií vdechuje nový, nadějný rozměr. Zvláště, když mu síň etablované RG nabízí mnohem více prostoru k vyjádření než zdi kavárny, na nichž jsou opřena záda pijících.
  V úvodu článku je zmíněno, že výstava páně Kohouta bez problémů zaujme i ty největší odpůrce umění, kteří se na jiných prezentacích nudívají. Nevěříte? Tak posuďte sami z výčtu toho, co je na radnici přítomno.
  Najdete tu třeba Trojku, „trojkrkou“ kytarovou saň na klavírních nožkách, Kaktus se třemi korpusy kytary zapíchnutými do květináče, stará kamínka, na jejichž plotně se v hrnci smaží hlava klauna (Vývar z klauna), nebo dvojici židlí s obličeji v opěradlech a vlněnými ponožkami a bruslemi na nohách (S taťkou na ledě). Tím to ovšem teprve začíná. V Dialogu nechává poklábosit dva vodovodní kohoutky, ve Koitu fluidních šunek zase kopulovat dvě skleněné nádoby.
  Kohout si však „vychytává“ i práci v uzavřeném čtvercovitém „boxu“ (ti, co shlédli jeho špejcharskou výstavu, určitě vědí). Třídílnou sérií Hry s materiálem rozehrává ďábelský organizovaný, materielně přísně odlišený mišmaš (plast, kov, dřevo). Obdobně v mystifikačním objektu Vercajk po dědkovi předestírá smyšlenou sbírku praštěných „pomocníčků“.
  Tvůrce se však neprezentuje pouze v „ulítlém“ hávu, nýbrž i jako „seriozní“ malíř. Že jsou uvozovky u vystižení povahy Kohoutových obrazů na místě, posuďte sami – v sedmidílném olejovém cyklu Anima anoma odhaluje ztřeštěné hříčky přírody v podobě nohaté ryby, chameleóna s pestrobarevnou ulitou na zádech, nebo zebru se štířím ocasem. Vše dokonale technologicky a procesně zvládnuté, jak už je ostatně Kohoutovým zvykem.
  Aby toho nebylo málo, strop síně zdobí další drobnější prostorové objekty: fantasmagorické okřídlené boty s jazyky v tlamě, tu bafající z dýmky, tu se chránící přes světlem slunečníkem, tu požírající menší opánek. Jak říkám, konzervativci možná obrátí oči v sloup, ale jistě ocení minimálně řemeslné zpracování. Ti, co rádi popouštějí uzdu fantasie, budou uneseni. Stokrát zdar Kohoutovi a Rabasově galerii zvlášť, že Rakovníku něco takového nabízejí.
Raport, 19. 11. 2002





V jedné linii vidíte díla Jana Kohouta Trojka, Kaktus a na stěně i jeden díl cyklu Anima anoma.
Foto Marek Bradáč