RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK1447
Recenze: Yoon-Jung Kim a Božena Kronychová
Velký den Rabasovy galerie završila ve čtvrtek mladičká korejská violoncellistka
PŘÍMO SKANDÁLNÍ ÚSPĚCH YOON JUNG KIM
Marek Bradáč

  RAKOVNÍK. Přímo skandální ovace sklidila ve čtvrtek večer v Heroldově síni nenápadná violoncellistka Yoon Jung Kim. Rabasova galerie tak po vernisáži vynikajících děl Jana Kohouta (píšeme o ní na jiném místě této strany) sotva o tři hodiny později dovršila triumfální úspěch toho dne.
  Průběh a především závěr čtvrteční večerní sedmdesátiminutovky rozhodně málokdo čekal. Na pozvánce se totiž za jménem sólistky „krčila“ pouze douška „korejská violoncellistka“. Možná právě ta byla tím důvodem, proč se Heroldova síň zaplnila sice velmi sympaticky (přibližně 60 diváků), ovšem prázdnou židli by lačné oko pozdě příchozího vyslídilo pouze s menšími potížemi. Nevadí. Spontánnost a intenzita ovací, ke kterým výkon Korejky obecenstvo strhl, dalece předčil leckterá zdejší zcela vyprodaná vystoupení.
  Yoon Jung Kim se narodila v roce 1981 v Koreji. Ladné cello poprvé uchopila do rukou ve svých sedmi letech. Rok před miléniem se z korejského poloostrova přestěhovala do Londýna. Důvodem byla pochopitelně hudba; přesněji řečeno její studium, kterému se věnovala na prestižní Purcell Music School a později na Trinity College of Music, kde na její vývoj dohlížela slavná profesorka Natalie Pavlotská.
  Dohlížela jistě bedlivě. Ovšem hlavní tíha úkolu samozřejmě ležela na Kim. O tom, že se s ním vypořádala více než dobře, svědčí jednak slova významné tiskoviny The Press, která o ní prohlásila, že „hraje s velkou jistotou a virtuositou“ a že „její talent je výjimečný,“ ale také přehled ocenění na významných soutěžích, kterých za relativně krátkou dobu svého působení Kim dosáhla. Pro příklad jmenujme prvenství v novozélandské Národní soutěži (1999), druhou cenu na Purcell Concerto Competition v Londýně (2000) nebo předloňské vítězství na podniku Liezen International Cello v Rakousku.
  Zde se Kim také seznámila s profesorkou Boženou Kronychovou, která se ujala role jejího klavírního doprovodu. Spolupráce obou dam pokračovala. Jeden z jejích posledních plodů mohl vidět i Rakovník. Kim totiž – po Rakousku, Řecku, Rusku, Francii, domovské Koreji, Austrálii, Novém Zélandu a Velké Británii – projevila přání vystoupit i v České republice. V Česku tak, opět za pomoci Kronychové, uskutečnila trojici koncertů; po premiérovém Rakovníku přišla na řadu Praha a Vlašim. Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, je violoncellistka již opět v Londýně.
  Na úvod si vybrala dva, dá se říci, prubířské kameny všech hráčů na cello; nejprve sólově Bachovu cellovou Suitu č. 6 a pak, již v doprovodu klavíru, Sonátu C Dur Ludwiga van Beethovena. Po skončení obou přednesů se musela dvakrát děkovat, což v první polovině programu rozhodně není zvykem. Publikum však bylo jejím výkonem doslova uchváceno. To ale ještě, ani od hráčky, ani od publika, nebylo zdaleka všechno.
  Do druhé poloviny si totiž připravila úplně odlišnou „tvář“. Ve čtyřech dílech moderních autorů se naplno projevila její interpretační síla. Ač to vzhledem k jejímu věku může znít nepatřičně, skutečně mistrně přednesla jak „obyčejný notový“ záznam, tak i feeling, který do partitury skladatel zapsat jednoduše nemůže. Je to omšelá fráze, ale Kim prostě hraje nejen rukama, ale i srdcem a duší.
  Prokázala to již úvodní Sonáta violoncello sólo od maďarského skladatele G. Ligetiho, který ji zkomponoval pro svou milenku jako ukázku rozhovoru, který počíná v poklidném povídání a končí v bouřlivé hádce. Následující hráčsky velmi náročné Le Grand Tango od A. Piazzolly, další soudobé dílo, bylo autorem věnováno legendě cella Mstislavu Rostropovičovi (do jehož mistrovské třídy byla Kim mimochodem předloni vybrána). „Rostropovič tento opus dlouho neměl rád; až po letech se mu zalíbil a dnes jej s úspěchem hraje po celém světě,“ podotkl v průvodním slově Radim Smýkal.
  Z krásné kantilény se těšilo dílo třetí v pořadí, jediná (!) sonáta napsaná Chopinem speciálně pro cello. Kim z této Sonáty G Dur předvedla nejpomalejší větu, Largo. Na závěr si nechala opus, o jehož vztahu k našemu městu a přímo k Heroldově síni se prý od Kronychové dozvěděla až cestou z Rakovníka.
  Oním dílem byl Elfentanz, tedy „Tanec Elfů“ od cellisty D. Poppera. Tento německý skladatel židovského původu se narodil v 19. století v Praze a zemřel před 1. světovou válkou. Jeho skladby v posledních dvaceti letech znovu ožívají a vracejí se na výsluní světových pódií. „Zajímavé pro Rakovník je však ještě něco jiného. Pokud se po stěnách Heroldovy síně lidé dobře rozhlédnou, spatří jednu z pamětních desek věnovanou právě rodině Popperů. A ta má na skladatele rodovou příbuznost,“ podotýká Smýkal.
  Jemu jsme také přenechali možnost závěrečného hodnocení. „Pro Rakovník je obrovskou ctí, že měl možnost koncertně zažít vynikající výkon této korejské violoncellistky. Za čtyři, možná pět let se bude její jméno počítat do absolutní světové špičky,“ soudí Smýkal. Však se také publikum za výkon Kim odvděčilo. Počet děkovaček po Elfím tanci, kdy Kim suverénně „šila stehy“ mezi hmatníkem a kobylkou (kde pro prsty již není opora), vzrostl na tři. Po závěrečném přídavku, něžné a křehké skladbě Labuť, se Kim musela vracet před rozvášněné hlediště celkem čtyřikrát. Nevídáno, neslýcháno.
Raport, 19. 11. 2002


Yoon Jung Kim exceluje v Heroldově síni Rabasovy galerie.
Foto Marek Bradáč