RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK1799
Recenze: Václav Rabas – grafika
Šlechetný dar dcery slavného malíře rozšířil sbírku galerie
RABASOVY GRAFIKY ZA KORUNU
Marek Bradáč

  RAKOVNÍK. Stejně jako u článku o výstavě Jiřího Šrámka i v reportáži o nové výstavě v Rabasově galerii chybí fotografie vystavujícího umělce. Zatímco však Šrámek svou tvář nikde v síni nezveřejnil, mistr, jenž ukazuje svá díla ve Vysoké ulici, si jí „pro výstavu“ dokonce sám zvěčnil. A to dokonce před šedesáti lety! Kdo že to je? Nikdo menší než muž, jehož jméno hrdě nese rakovnická galerie. Václav Rabas.
  Snad není člověka, který by se po přečtení úvodního odstavce domníval, že v galerii vystavuje „pan domácí“. Ani nemusíte být znalci výtvarného umění, abyste vydedukovali, že „Rabasovka“ dává na odiv díla slovutného mistra in memoriam. Pokud však máte povědomí o činnosti RG alespoň mlhavé, stejně se nezbavíte otazníku. Galerie přece nabízí Rabasovy obrazy ve stálé expozici, tak jakápak vernisáž.
  Jenže RG ve čtvrtek řadovým vernisážním aktem skutečně nabídla kulturní veřejnosti „nového“ Rabase. Jak to dokázala, když tento slavný umělec je delší dobu na pravdě boží? Určité vodítko nabídne velice strohý název výstavy – Rabas: Grafika. Ti, co se o náplň síní zajímají, totiž jistě ví, že stálou expozici tvoří Rabasovo krajinářské dílo. Ostatně, jako realistický krajinář bývá malíř nejčastěji prezentován.
  Ovšem ani tím není „záhada“ zcela vyřešena. „Srdeční“ příznivci RG totiž ví, že několik mistrových grafických listů galerie vlastní. Definitivní odpověď přinesla až přítomnost paní Jitky Burešové v první řadě Heroldovy síně. Tato elegantní stříbrovlasá dáma, malířova dcera, darovala galerii rozsáhlé grafické dílo svého otce za symbolickou jednu korunu.
  Ještě než se na závěr paní Jitka dojatě rozvzpomněla na osud těchto grafik, ze tří čtvrtin zaplněnou Heroldovu síň potěšila hudební vložka flétnistky Barbory Polánkové a klavíristky Milady Novákové a především pak zasvěcený proslov ředitele galerie, akademického malíře Václava Zoubka. Ten auditorium ve zkratce provedl všemi podstatnými zákrutami Rabasova uměleckého života, aby tím napomohl k hlubšímu porozumění prezentovaného materiálu a docenění jeho výjimečnosti.
  Předně, poprvé v historii lze takto uceleně pochopit mistrův umělecký vývoj. Jak už jsme uvedli, většina milovníků výtvarného kumštu jej stále pohříchu vnímá hlavně jako poctivého a řemeslně abnormálně zručného krajináře; noblesní kvalita dosud nejrozsáhlejší vystavené kolekce Rabasovy grafické tvorby jim jistě vezme dech.
  Ten však nebere jen kvantita. Rabas zde in memoriam do základů boří svůj „krajinářský“ mýtus. A nejen krajinářský – Václav podává pádný důkaz o tom, že i on, navzdory předsudkům, byl schopen dobře se zhostit figurální kresby. Evidentně mu v tom prospěla škola Maxe Švabinského na pražské akademii, kterou po přerušení studia mistr nastoupil.
  Galerijní výstava také velmi dobře nastiňuje symbolismus, který Rabas do svých grafik vkládal. Lapidárně řečeno, děvečku se snopem v ruce „nezhmotnil“ jen jako reálný odraz skutečnosti, ale do díla zakomponoval mnohem více metafor a přenesených významů, které se se žněmi neodmyslitelně pojily. Na zdech síně se rovněž čitelně obnažuje Rabasův tvůrčí posun v momentě, kdy začal – takřka výhradně – používat dřevoryt a linoryt (autentické propriety odpočívají pod sklem).
  Konečně, za takřka až reprezentativní lze označit „tématický“ materiál, který se po letech úmorné práce (Rabasovy grafické listy se dnes nesmírně těžko shánějí) a šlechetném daru paní Burešové podařilo galerii nashromáždit. Zde máme na mysli jeho knižní ilustrace a cykly České hlavy a Matce.
  Co se týče „komerčnějších“ ilustrací, za pozornost nepochybně stojí obálky knih Löwensköldův prsten od Selmy Lagerlöfové, Bláznivý měsíc z pera Františka Kropáče nebo Smršť od Jana Knoba, vesměs pocházejících z roku 1927. Z „portrétních“ Českých hlav, vytvořených v roce 1923, pak patrně nejvíce zaujme „busta“ T. G. Masaryka, Boženy Němcové a Bedřicha Smetany, z figurálního cyklu Matce potom za nejpoutavější vyberme legendární Rozsévačku a dvojici drobnějších prací plných pochopení a úcty k ženě jako takové – Dvojí břímě a Na sklonku dní.
  Celkově vzato, po projití nabízené kolekce si návštěvník jasněji uvědomí, proč si jméno Václava Rabase rakovnická galerie vybrala do svého štítu. Ale velmi pravděpodobně si toho uvědomí mnohem více, což je po takřka 70 letech od zrodu děl pro Rabase věru skvělá vizitka.
Raport, 11. 3. 2003