RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK1497
Recenze: Monika Růžková – houslový recitál
MONIKA ZVEDLA ROMANOVU RUKAVICI
Marek Bradáč

  RAKOVNÍK. Premiérový červnový páteční večer si vybrala rakovnická houslistka Monika Růžková ke svému dalšímu návratu před domácí publikum. V dramaturgicky výtečně vystavěném programu jako obvykle nechyběli zajímaví hosté.
  
  V relativně velmi krátké době přivítala Heroldova síň Rabasovy galerie druhý houslový koncert. Opět se jednalo o mladého a velmi talentovaného hráče. Po Romanu Patočkovi se ke své pravidelné koncertní zastávce před domácím publikem odhodlala rakovnická houslistka Monika Růžková.
  Ta měla poměrně těžkou úlohu; zatímco v předchozích zastaveních mohla spoléhat na tradičně plnou síň a jistý vstřícný ohlas „známého“ publika, nyní musela zvednout hozenou rukavici vítěze letošního ročníku Pražského jara. Výkon, který na tomtéž místě před 14 dny dvaadvacetiletý Patočka předvedl, lze totiž bez jakékoli nadsázky označit za fenomenální.
  Pro Moniku, jakkoli je jednoznačně největším talentem mezi regionálními houslisty za posledních několik let, tak laťku nasadil skutečně vysoko. Je samozřejmě otázka, zda obě vystoupení takto „konfrontačně“ páteční obecenstvo bralo nebo zda je vůbec zapotřebí se vzájemným poměřováním interpretační kvality zabývat. Ale pokud věříte, že ze síně koncertní aroma nevyprchává, zcela pominout toto kritérium nelze.
  Každopádně, pojítka Moniky s Romanem se dají vysledovat nejen v mládí, talentu a termínu vystoupení, ale i v koncepci repertoáru. Úvod Moničina recitálu zosobnilo taktéž Bachovo dílo. Jen místo Patočkovy Partity h moll přednesla Adagio ze Sonáty č. 1 g moll. Ještě blíže se oba mladí houslisté k sobě přiblížili závěrečnou položkou první poloviny svých repertoárů -volili totiž opusy belgického virtuosa Eugena Ysaye. Roman Sonatu Balladu, Monika Sonátu č. 6.
  Konečně, jako „otvírák“ druhé poloviny u obou houslistů vyhrál Antonín Dvořák. U Patočky třívětým Koncertem a moll op. 53, u Růžkové pak překrásně lyrickou Romancí pro housle a klavír op. 11, kterou slavný český skladatel věnoval houslovému mágovi Františku Ondříčkovi. Ta svou něžností, vřelostí a nižší technickou náročností (bez krkolomných „hmatníkových skopičin“) poskytla Monice šanci svůj nástroj dokonale rozezpívat, což jí předchozí partitury příliš neumožňovaly.
  Monika, oděná nejprve v elegantních černých koktejlových šatech, které podtrhly její ladnou postavu, ovšem Patočkovy šlépěje jen nesledovala. Pádný důkaz o zdařilém ovládnutí hráčské techniky podala již ve druhé položce večera, „divoké“ Nováčkově skladbě Perpetuum Mobile, ale především pak v díle závěrečném, velkolepém Koncertu č. 5 H. Vieuxtempse. I toto dílo, nepsaně považované jako „brána do koncertních houslí“, Růžková (nyní již oděna do blyštivého topu) zvládla s noblesou.
  Ještě jeden pozitivní kredit je nutno večeru připsat, a to za promyšlenou dramaturgii. Moničina čísla byla citlivě vyvažována vsuvkami jejích hostů. Ačkoli si oba mladíčci vysloužili několikanásobné ovace početného obecenstva, nebylo pochyb, kdo tu onoho večera hraje prim.
  Čtrnáctiletý Michal Foltýn, syn Daniely, která Moniku v pátek doprovázela na klavír, a Jaroslava, který ji naopak vyučuje na Pražské konzervatoři, přes některé snadno postřehnutelné nedostatky předvedl nadmíru úctyhodný výkon. Na svůj věk se prodral s bravurou velmi náročnou notovou eskapádou kratičké Sarasatovy Introdukce a Tarantella i Schubertovým Koncertním kusem D Dur. Jen o málo staršímu Miroslavu Řehořovi, přestože se i on nevyvaroval drobných přehmatů, se především po stránce přednesu taktéž podařilo proplout náročnou Beethovenovou Patetickou sonátou Grave.
  Monika Růžková svými více méně již pravidelnými recitály nenechává Rakovník v otázkách, zdali umělecky roste. Výmluvnou odpovědí je počet darovaných květin vděku i hluk a délka potlesku, který si vysluhuje. Nebýt strašného vedra (hráčka si musela ve volných chvilkách bleskurychle otírat krk nástroje i svůj), neměl by její poslední recitál chybu, přestože do Patočkovy šokující devadesátiminutovky mu ještě trochu scházelo. Monika však Romanovu rukavici dokázala zvednout, což je pro patrioty regionální vážné hudby nadmíru příjemné zjištění.
Raport, 2003