 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 6 |
Marek Bradáč
RAKOVNÍK. Je-li člověku sedmatřicet, je stále v plné síle. Již sedmatřicet let rovněž působí i rakovnický fotoklub Amfora. Jestli je i on v plné síle, to můžete posoudit ve výstavní síni na radnici, kde pod patronátem Rabasovy galerie ve čtvrtek zpřístupnil svou letošní rekapitulační výstavu.
Rakovnický fotoklub si nemohl pro vernisáž své výstavy vybrat hezčí datum, než dvě dvanáctky. Jak podotkl (bývalý člen klubu) Ivo Mička, který se zhostil role slavnostního řečníka, „Amfora tu existovala za socialismu, žije i za kapitalismu, a kvalitu, tu si Amforáci od dob svého otce-zakladatele Karla Koubka bedlivě střeží.“
Mička rovněž zmínil, že fotoklubem Amfora prošlo za jeho sedmatřicetiletou historii devětapadesát členů. Ze vzpomínek na úplné začátky a z nepřerušeného členství se dnes může těšit pouze čtveřice fotografů, a to Petr a Pavel Nejmanovi, Jaroslav Vojáček a Václav Hvězda, duše a hybatel současného fotoklubu.
„Ti ostatní buď osedlali jiného koně, nebo v blízkosti svatého Petra obřím teleskopem sledují s pobavením tohle naše srocení a především okukují, kam Amfora od jejich odchodu do fografického nebe dokráčela,“ vzpomněl Mička. Vskutku, těch, co řady Amfory navždy opustili, by vydalo na slušný fotokroužek. Jen v minulém roce klub ztratil Zdeňka Polcara, Františka Poštu a Ladislava Zíku.
Členská základna je však stále živoucí. A je jen potěšitelné, že do Amfory čím dál více přibývá ženský živel a jeho vidění světa. „Kde jsou ty časy, kdy novostrašecká Maruška Zinnová působila mezi hordou mužských skoro exoticky“, usmál se ve svém proslovu řečník. Rovněž milé muselo být přivítání navrátilců do řad členů klubu („znovunalezenými syny“ se stal Václav Laňka a Karel Chalupa), tak přivítání nových členů (Miluše Schmalzové, Renaty Smetanové, Jiřího Veselého a Václava Vítovce).
Pojďme se nyní trochu blíže podívat na samotnou náplň výstavy. Převažovala-li v minulé činnosti fotoklubu Amfora fotografie nejrůznějších přírodních krás a zákoutí, pak na této sedmatřicáté jednoznačně dominuje.
Přírodou se nechal okouzlit Jiří Veselý, který „potrétuje“ brězový nabo hladinu Vltavy, tak Miroslav Uher, jenž představuje svůj podzimní pohled na výlov rybníka či na zákruty řeky Berounky, tak Miluše Schmalzová, kterou evidentně fascinují vykotlané stromy nabo blízké pohledy na květy rostlin, tak Jaroslav Vojáček, který nabízí snímek pichlavého krasavce, tak Jiří Měchura, kterého ke zvěčnění zlákaly zasněžené hřbety a pláně českých luhů a hájů.
Ve stejné linii pokračuje i Josef Chrástka, jenž dvojicí smímků zachycuje ráno na Bulovně, tak Petr Nejman, jemuž učarovalo do červena zbarvené listopadové listí, Václav Hvězda, kterému – podobně jako Nejmanovi – se zalíbil vstup do lesního chrámu, nebo Renata Smetanová, jejímuž výseku jednoznačně dominuje fotografie košaté úrody hroznového vína.
Stejnou, byť striktně černobílou tváří přírody, se chlubí i Karel Chalupa, jenž ovšem nezapře jaksi tajuplnější vidění svého okolí. Z vyjetých kolejí nevybočuje ani Jindřich Richter, který se – podobně jako Měchura – soustředil na prezentaci zimních nálad snad všech českých hor a vrchovin. Konečně, co jiného než detailně prezentovanou krásu fauny a flóry lze čekat od navrátilce do „základní sestavy kádru“ Amfory, od Václava Laňky.
Tvorba, která nezachycuje přírodu, je tak na 37. výstavě Amfory v zoufalé menšině. Aspoň nějaký protipól vystavěl svými snímky ze zákulisí MS ve Formuli 1 Pavel Nejman nebo Václav Vítovec, který se pohříchu jako jediný pokusil o čitelnější „umění“, a to kolážovou hrou. Jisté vyčlenění z tématicky pevného korpusu celku je možné vystopovat ještě u Martiny Pastorové, jež předestírá čtveřici „dovolenkových“ snímků Život na lodi a velkoformátový Potrét koně. Naopak mírně „cestopisný“ háv evokují již zmíněný autoři – Jiří Měchura, kolekcí snímků z Paříže 3. tisíciletí, Jinřich Richter, serií starších ČB snímků náhodných či vzájemně si blízkých dvojic, a Petr Nejman, zátiším Zpíváme country a „průmyslovou“ fotografií Noční směna II.
Nabízí-li rokovnický fotoklub výsledky své práce za celý rok (ačkoli každý ze členů se realizuje i jinak a jiným, rozsáhlejším materiálem; sólově letos vystavoval Chrástka, Vojáček, Laňka a Měchura), je očekáváno alespoň nějaké hodnocení. Inu, přestože je mnohaletá činnost Amfory hodna především velké úcty, respektu a přízně do další tvůrčí činnosti, nelze se ubránit dojmu, že výsledky její práce stagnují. Nikdo její členy přirozeně nežene do technického experimentu či držení kroku s moderní (například digitální) fotografií. Na dávku jistého staromilectví má každý právo. Ale ruku na srdce, i neinformovanému čtenáři je při výčtu děl jasné, že svěží vítr na poli invence a tématické pestrosti Amfora potřebuje víc než sůl.
Ovšem široké veřejnosti, které je tato kolekce určena, se velice líbí. Kdybyste se do výstavní síně na radnici zašli podívat sotva den po vernisáži, našli byste v návštěvní knize velikou spoustu blahopřání, díků a slov pochvaly. A to je moc dobře.
Raport, 17. 12. 2002