 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 3 |
PRAŽSKÉ JARO V HEROLDOVĚ SÍNI
Marek Bradáč
RAKOVNÍK. Se špetkou nadsázky se dá říci, že ve čtvrtek 29. května Rakovník dostal tu výjimečnou příležitost okusit kvalitu letošního ročníku Pražského jara. Do Heroldovy síně Rabasovy galerie totiž zavítal sotva dvaadvacetiletý houslista Roman Patočka, který si od poroty vysloužil ocenění v podobě 2. ceny Mezinárodní soutěže, probíhající v rámci festivalu. Jeho výkon lze, ovšem již bez jakékoli nadsázky, označit za fenomenální.
Sestavovala-li by se vizitka dvaadvacetiletého houslisty Romana Patočky ještě před několika měsíci, slibovala by – přes jeho neuvěřitelné mládí – velmi pozoruhodný koncertní zážitek. Stihl si totiž již odnést 1. cenu ze soutěže Bohuslava Martinů či Beethovenova Hradce, jakožto i zvláštní cenu poroty ze soutěže Rotary klubu v Norimberku.
Ovšem nedávno proběhnuvší legendární festival Pražské jaro nejen že vyryl na pažbě jeho interpretačních úspěchů jednoznačně nejhlubší zářez, ale patrně mu jednou provždy změnil hudební kariéru. Mezi 37 konkurenty z celého světa se dokázal prodrat až na vrchol; porota, které předsedal Josef Suk, mu společně s (mnohem protřelejší) ruskou účastnicí Naděždou Koršakovou udělila 2. cenu. Společné stříbro má však de facto vůni vavřínu vítězství, neboť první cena tentokrát nebyla udělena.
Rakovník měl tak ve skutečně nedlouhé řádce českých měst možnost slyšet kompletní Patočkův soutěžní program, kterým tak omámil porotu i publikum Pražského jara. Jeho schéma pak pochopitelně obsahovalo, užijeme-li krasobruslařskou terminologii, jak „povinné tance“, tak „volnou jízdu“.
Avšak ani ona povinná část, ve které bývá invenční složka autory často potlačena na úkor složitých a „otrockých“ partitur „etudního“ charakteru, aby hráč mohl prokázat především svou instrumentální dovednost, skýtala nadmíru záživný playlist.
Nejen pro Patočkův přednes, ale především pro šťastný výběr děl – po „zahřátí pneumatik“ 1. částí Mozartova Koncertu A dur Allegro apperto přišla málokdy slýchaná chvilka; totiž Bachovo houslové dílo, které bývá na pódiích uváděno jen zřídkakdy (spíše „mučí“ studenty při přijímacích či závěrečných zkouškách). Konkrétně čtyřvětou Partitu h moll, ve které německý barokní velikán přes všechnu tu „povinnou“ záplavu not dal zaznít všem filigránským postupům, kterými se na věky proslavil nejen mezi skladateli své epochy, ale i mezi tvůrci všech hudebních stylů.
Takovým věhlasem se rozhodně nemůže pyšnit ani Josef Suk, přestože jeho Quasi una ballata, rodící se v těžkých časech nemoci jeho milované Otylky rozhodně patří ke světlým momentům české houslové tvorby minulého století, a pohříchu ani Bohuslav Martinů, přestože jeho harmonickou kreativitu a schopnost sloučit jednodušší, jakoby „popový“ motiv s objevnou kostrou celého díla (a nejen v jeho Patočkou uvedených Třech madrigalových tancích) lze bezesporu řadit k tomu nejdokonalejšímu, co kdy v historii vůbec z českého skladatele vyšlo.
Patočka však svou neobyčejnou pečlivostí, se kterou se věnoval každičkému tónu, fantastickou schopností pochopit, procítit a posléze interpretovat nejen partituru, ale i autorův vnitřní, duchovní záměr, a konečně ohromující hráčskou zručností (ta z něj přímo šlehala v závěrečné položce úvodní části, Sonátě Ballada, větší harmonickou odvahou a instrumentálně mnohem dokonalejší úrovní vskutku pádnou odpovědí virtuózního Belgičana Eugene Ysaye na Bachovy etudy) dokázal rozdíly mezi věhlasem inkriminované čtveřice skladatelů alespoň pro tuto hodinu smazat a postavit je na roveň.
Vzhledem k „soutěžní“ koncepci programu sice první polovina zabrala neobvyklou hodinu, ale dokonce ani o přestávce nedokázalo publikum vychladnout z úžasu nad předváděnou hrou. Odměnou mu byl Dvořákův mistrný třívětý Koncert a moll op. 53, který vyplnil část druhou.
Tato „volná jízda“ se stala nejpádnějším důkazem neuvěřitelného Patočkova talentu. Považte, že jej mladý houslista přednesl poprvé v životě v doprovodu velkého orchestru až před zaplněným Rudolfinem ve finálovém kole soutěže Pražského jara a vysloužil si nejen bouřlivé ovace auditoria, ale i samotného zkušeného tělesa.
Pohříchu, Rakovník není Rudolfinum. Trojí děkovačka, kterou nadšené publikum Heroldovy síně složilo Patočkovi poklonu, se nemohla té „jarní“ rovnat už jen proto, že na ní bylo příliš málo dlaní. V síni se sešla jen ostudná třicítka „tvrdého jádra“ milovníků vážné hudby, které se koncertů účastní pravidelně.
Těžko říci, zda někdo v budoucnu zalituje, že ve čtvrtek v síni chyběl, až Patočkovo jméno zanedlouho zastíní nejen všechny ty Hudečky a Svěcené, ale dosáhne celosvětového věhlasu. Na tuto predikci není třeba velkohubosti či touhy po silném argumentu, jen banálního, střízlivého úsudku.
Tak mimořádný je to talent! Dokonce se do mysli vkrádá myšlenka, že od chvíle loňského famózního koncertu klavíristy Borise Krajného, ač v „Heroldovce“ vystupovala lecjaká slavná jména (Štěpána Raka nevyjímaje), Rakovník nemohl slyšet takto úchvatný výkon! O to větší hluk činí pád této hozené rukavice pro uši rakovnické houslistky Moniky Růžkové, která se jí svým recitálem pokusí na stejné místě zvednout v pátek 6. června od 19.30.
Raport, 2003
