Podobizny | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Rabasova galerie v Rakovníku Malá síň RG 8. prosince 1983–5. ledna 1984 vernisáž 8. prosince 1983 v 16.30 h Prodobizna F. X. Šaldy, lept, 1906 | Dílo Maxe Švabinského je v rámci povahy českého umění mimořádně rozlehlé a obsažné. Patřil k zakladatelské generaci našeho novodobého umění a měl nemalý podíl na jeho utváření. Bylo mu deset let, když bylo otevřeno Národní divadlo jako zásadní mezník rozvoje samostatné české kultury nové doby. Od mládí se hlásil k odkazu tradic našeho výtvarného umění, zejména k idejím Josefa Mánesa. Svou hlubokou úctu k tomuto umělci vyjádřil na portrétu, provedeném v dřevorytu krásnou a skromnou větou: „Pokorný dělník Maxmilián Švabinský, český malíř a rytec“. Vřelý vztah měl Švabinský ke svým přímým předchůdcům, jejichž jména jsme si zvykli shrnovat pod označením generace Národního divadla, k Juliu Mařákovi, Vojtěchu Hynaisovi, Františku Ženíškovi, Mikolášovi Alšovi a dalším. Od nich především převzal názor na poslání a smysl českého umění a tuto tradici ve svém dalším vývoji nikdy neopustil, ale dále – často osamoceně a po svém rozvíjel. Počátek umělecké dráhy Maxe Švabinského je spjat s velkou generací, která v rozmezí 19. a 20. století obrodila naše umění, vtiskla mu novou tvář a samostatně přispěla k vývoji evropské výtvarné kultury. Šťasnou shodou okolností se v našem výtvarném umění tehdy objevila plejáda osobností jako Antonín Slavíček, Jan Preisler, Jan Kotěra, Miloš Jiránek a v neposlední řadě také Max Švabinský i řada dalších umělců, kteří dotvářeli mozaiku tehdejší tvůrčí exploze a dali českému umění zcela svébytnou podobu. Po této genenační sounáležitosti šel další vývoj Švabinského umění cestou samostatnou i osamělou mimo tvůrčí snahy českého umění vyrovnat se s problematikou moderní doby. Vždy si však zachoval obrovskou vitalitu, zcela svébytný projev chápání života a jeho darů. Jeho neumdlévající oddanost práci a vypjatá sensibilita byly základem díla, které je v českém umění ojedinělé, nepominutelné a zůstane jeho trvalým tvůrčím vkladem. Ve své tvorbě se Max Švabinský dotkl všech oblastí výtvarné kultury od monumentálně-dekorativního umění jako jsou vitráže, mozaiky, nástěnné malby, gobelíny přes volnou malbu, pastely, akvarely, kresby, obsáhlé dílo grafické až po užité umění – diplomy, plakáty a návrhy známek. Grafické dílo má zcela zvláštní postavení v jeho tvorbě. Obsáhl a obnovil téměř všechny klasické techniky. Tvořil v leptu, v suché jehle, mezzotintě, litografii a dřevorytu. Jeho listy mají obdivuhodnou dokonalost, která se zároveň stala i základem jejich umělecké působivosti. Snoubí se v nich dokonalé řemeslo a skutečné opravdové umění. Jako profesor Akademie výtvarného umění se v r. 1910 ujal nově zřízené speciální grafické školy, která se stala základnou dalšího vývoje české grafiky. A není nadsázkou poznamenat že úcta ke grafické tvorbě a řemeslné řeholi se na grafické speciálce udržuje dodnes a že je spjata v tomto smyslu s tradicí školy M. Švabinského, který od samého počátku nasadil vysokou lať dokonalého řemesla jako základního předpokladu umělecké tvorby v grafice. Grafické dílo Maxe Švabinského je neobvykle obsáhlé. Za svůj život vytvořil úctyhodný počet téměř devítiset listů. Pozoruhodný celek jak v grafické tvorbě, ale také v kresbě tvoří pak jedinečná galerie portrétů. Podobizny jsou téměř nepřetržitou součástí jeho tvorby. Vytvářejí svým způsobem protiklad Švabinského cesty smyslových vjemů milostných, výpovědím o jeho vztazích k přírodě, odchodům do mytologických témat v nich se jeho prožitek z přírodní scenérie mění v krajinu snů a touhy. Švabinského portréty zahrnují vedle mimořádných podobizen rodinných a příležitostných také celou galerii české a světové kultury a vědy. Dostalo se mu přirozené národní odměny, že podoby velké části osobnosti našemu národu drahých žijí v národním povědomí jako podoby, které vytvořil: Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Bedřich Smetana, Jan Neruda, Antonín Dvořák a další a další. Doprovázely čítanky dětí mnoha generací. Řadu z těchto osobností umělec nepoznal osobně, pracoval s fotografickým záznamem vnější podoby a někdy pouze s vlastní fikcí jako tomu bylo u podobizny K. H. Máchy. Podle dochovaných fotografií dokázal vytvořit nejen popisně věrnou podobu. Jeho portréty jsou zároveň pronikavou exkurzí do povahy portrétovaného, kterého charakterizuje nejen hluboká analýza v podobě obličeje, ale také atribuce gest a náznak prostředí. Jemná a citlivá, jen v náznaku charakterizovaná ruka F. X. Šaldy, vypoví o portrétovaném snad více než vlastní tvář. Důvěrné domácí prostředí zpřístupňuje vlídný zjev Mikoláše Alše, zatímco Fr. Palacký v úboru českého patricije přímo zosobňuje úctu českého národa k historiku a spisovateli Dějin národu českého v Čechách i v Moravě. Nenechá nás na pochybách, že přes důstojné dobové oblečení a jasné vědomí si vlastní váhy je zároveň člověk, který je do morku kostí Čech, jehož moudrost je v základě selského původu, zakořeněného do domácí půdy. Švabinského průzkumy psychologie osobností, které často sám osobně nepoznal, jsou obdivuhodně jasnozřivé. Jeho podobizna Bedřicha Smetany je výpovědí o trýzni génia české hudby. Vidíme před sebou člověka raněného tělesným utrpením i mravními ústrky své doby. Josef Mánes čekal na svůj definitivní portrét šestnáct let od prvních skic. Poslední verze v dřevorytu vnikla v r. 1917. Švabinský v ní vyjádřil svou hlubokou úctu k zakladateli novodobého českého umění v neobvykle rozměrném formátu dřevorytu. Je to portrét sevřený, uměřený a slavnostní, myšlený jako hold velkému malíři k jehož odkazu se Švabinský vždy hlásil jako k zakladateli novodobé tnadice našeho umění. V období socialistické kultury vytvořil Švabinský řadu dalších podobizen v kresbě nebo v kresbě přenesené na litografický kámen. Vznikl tak celý cyklus podobizen zobrazujících vůdčí zjevy světové kultury a vědy (A. Einstein, T. Mann, S. Prokofjev aj.) a v dalších litografiích např. Cyklus moderních českých básníků: Hora, Wolker, Halas, Nezval, Hrubín, Závada. Každého umělce další generace vždy znovu a znovu prověřuji. Ještě za svého života se Max Švabinský setkal s odmítavými postoji, ale také s apotheosou snad až příliš jednostrannou. A byly to právě jeho pronikavé podobizny, které vždy prošly veškerým soudem jako nepominutelný vklad do obrazu českého umění a těžxo bychom mohli předpokládat, že tomu v budoucnosti bude jinak. Libuše Jandová Životopisné údaje Max Švabinský malíř a grafik se narodil 17. září 1873 v Kroměříži. Studoval na pražské akademii v letech 1891–1896 u M. Pirnera. V roce 1910 byl jmenován profesorem Akademie výtvarného umění v Praze. Byl zakládajícím členem a předsedou SVU Mánes a redaktorem Volných směrů. V roce 1945 byl jmenován Národním umělcem. Zemřel 10. února 1962.
Všechny exponáty jsou zapůjčeny ze sbírek Národní galerie v Praze. Výstavu uspořádala Rabasova galerie v Rakovníku ve spolupráci s Národní galerií v Praze. Výstavu připravila Libuše Jandová. Katalog vydalo Okresní muzeum a galerie v Rakovníku. Autor textu Libuše Jandová. Náklad 300 výtisků. Povoleno: OK SKNV Praha 22. 11. 83 pod č. 30 46/83. Vytiskly Tiskařské závody n. p. Praha, provoz 64 Rakovník. – 4633 83. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||