Max Švabinský – Podobizny

RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK

Max Švabinský
Podobizny

Rabasova galerie v Rakovníku
Malá síň RG
8. prosince 1983–5. ledna 1984
vernisáž 8. prosince 1983 v 16.30 h

Prodobizna F. X. Šaldy, lept, 1906

     Dílo Maxe Švabinského je v rámci povahy českého umění mimořádně rozlehlé a obsažné. Patřil k zakladatelské generaci našeho novodobého umění a měl nemalý podíl na jeho utváření. Bylo mu deset let, když bylo otevřeno Národní divadlo jako zásadní mezník rozvoje samostatné české kultury nové doby. Od mládí se hlásil k odkazu tradic našeho výtvarného umění, zejména k idejím Josefa Mánesa. Svou hlubokou úctu k tomuto umělci vyjádřil na portrétu, provedeném v dřevorytu krásnou a skromnou větou: „Pokorný dělník Maxmilián Švabinský, český malíř a rytec“. Vřelý vztah měl Švabinský ke svým přímým předchůdcům, jejichž jména jsme si zvykli shrnovat pod označením generace Národního divadla, k Juliu Mařákovi, Vojtěchu Hynaisovi, Františku Ženíškovi, Mikolášovi Alšovi a dalším. Od nich především převzal názor na poslání a smysl českého umění a tuto tradici ve svém dalším vývoji nikdy neopustil, ale dále – často osamoceně a po svém rozvíjel.
     Počátek umělecké dráhy Maxe Švabinského je spjat s velkou generací, která v rozmezí 19. a 20. století obrodila naše umění, vtiskla mu novou tvář a samostatně přispěla k vývoji evropské výtvarné kultury. Šťasnou shodou okolností se v našem výtvarném umění tehdy objevila plejáda osobností jako Antonín Slavíček, Jan Preisler, Jan Kotěra, Miloš Jiránek a v neposlední řadě také Max Švabinský i řada dalších umělců, kteří dotvářeli mozaiku tehdejší tvůrčí exploze a dali českému umění zcela svébytnou podobu.
     Po této genenační sounáležitosti šel další vývoj Švabinského umění cestou samostatnou i osamělou mimo tvůrčí snahy českého umění vyrovnat se s problematikou moderní doby. Vždy si však zachoval obrovskou vitalitu, zcela svébytný projev chápání života a jeho darů. Jeho neumdlévající oddanost práci a vypjatá sensibilita byly základem díla, které je v českém umění ojedinělé, nepominutelné a zůstane jeho trvalým tvůrčím vkladem. Ve své tvorbě se Max Švabinský dotkl všech oblastí výtvarné kultury od monumentálně-dekorativního umění jako jsou vitráže, mozaiky, nástěnné malby, gobelíny přes volnou malbu, pastely, akvarely, kresby, obsáhlé dílo grafické až po užité umění – diplomy, plakáty a návrhy známek.
     Grafické dílo má zcela zvláštní postavení v jeho tvorbě. Obsáhl a obnovil téměř všechny klasické techniky. Tvořil v leptu, v suché jehle, mezzotintě, litografii a dřevorytu. Jeho listy mají obdivuhodnou dokonalost, která se zároveň stala i základem jejich umělecké působivosti. Snoubí se v nich dokonalé řemeslo a skutečné opravdové umění. Jako profesor Akademie výtvarného umění se v r. 1910 ujal nově zřízené speciální grafické školy, která se stala základnou dalšího vývoje české grafiky. A není nadsázkou poznamenat že úcta ke grafické tvorbě a řemeslné řeholi se na grafické speciálce udržuje dodnes a že je spjata v tomto smyslu s tradicí školy M. Švabinského, který od samého počátku nasadil vysokou lať dokonalého řemesla jako základního předpokladu umělecké tvorby v grafice.
     Grafické dílo Maxe Švabinského je neobvykle obsáhlé. Za svůj život vytvořil úctyhodný počet téměř devítiset listů. Pozoruhodný celek jak v grafické tvorbě, ale také v kresbě tvoří pak jedinečná galerie portrétů. Podobizny jsou téměř nepřetržitou součástí jeho tvorby. Vytvářejí svým způsobem protiklad Švabinského cesty smyslových vjemů milostných, výpovědím o jeho vztazích k přírodě, odchodům do mytologických témat v nich se jeho prožitek z přírodní scenérie mění v krajinu snů a touhy.
     Švabinského portréty zahrnují vedle mimořádných podobizen rodinných a příležitostných také celou galerii české a světové kultury a vědy. Dostalo se mu přirozené národní odměny, že podoby velké části osobnosti našemu národu drahých žijí v národním povědomí jako podoby, které vytvořil: Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Bedřich Smetana, Jan Neruda, Antonín Dvořák a další a další. Doprovázely čítanky dětí mnoha generací. Řadu z těchto osobností umělec nepoznal osobně, pracoval s fotografickým záznamem vnější podoby a někdy pouze s vlastní fikcí jako tomu bylo u podobizny K. H. Máchy. Podle dochovaných fotografií dokázal vytvořit nejen popisně věrnou podobu. Jeho portréty jsou zároveň pronikavou exkurzí do povahy portrétovaného, kterého charakterizuje nejen hluboká analýza v podobě obličeje, ale také atribuce gest a náznak prostředí. Jemná a citlivá, jen v náznaku charakterizovaná ruka F. X. Šaldy, vypoví o portrétovaném snad více než vlastní tvář. Důvěrné domácí prostředí zpřístupňuje vlídný zjev Mikoláše Alše, zatímco Fr. Palacký v úboru českého patricije přímo zosobňuje úctu českého národa k historiku a spisovateli Dějin národu českého v Čechách i v Moravě. Nenechá nás na pochybách, že přes důstojné dobové oblečení a jasné vědomí si vlastní váhy je zároveň člověk, který je do morku kostí Čech, jehož moudrost je v základě selského původu, zakořeněného do domácí půdy. Švabinského průzkumy psychologie osobností, které často sám osobně nepoznal, jsou obdivuhodně jasnozřivé. Jeho podobizna Bedřicha Smetany je výpovědí o trýzni génia české hudby. Vidíme před sebou člověka raněného tělesným utrpením i mravními ústrky své doby. Josef Mánes čekal na svůj definitivní portrét šestnáct let od prvních skic. Poslední verze v dřevorytu vnikla v r. 1917. Švabinský v ní vyjádřil svou hlubokou úctu k zakladateli novodobého českého umění v neobvykle rozměrném formátu dřevorytu. Je to portrét sevřený, uměřený a slavnostní, myšlený jako hold velkému malíři k jehož odkazu se Švabinský vždy hlásil jako k zakladateli novodobé tnadice našeho umění. V období socialistické kultury vytvořil Švabinský řadu dalších podobizen v kresbě nebo v kresbě přenesené na litografický kámen. Vznikl tak celý cyklus podobizen zobrazujících vůdčí zjevy světové kultury a vědy (A. Einstein, T. Mann, S. Prokofjev aj.) a v dalších litografiích např. Cyklus moderních českých básníků: Hora, Wolker, Halas, Nezval, Hrubín, Závada.
     Každého umělce další generace vždy znovu a znovu prověřuji. Ještě za svého života se Max Švabinský setkal s odmítavými postoji, ale také s apotheosou snad až příliš jednostrannou. A byly to právě jeho pronikavé podobizny, které vždy prošly veškerým soudem jako nepominutelný vklad do obrazu českého umění a těžxo bychom mohli předpokládat, že tomu v budoucnosti bude jinak.

Libuše Jandová

Životopisné údaje
Max Švabinský malíř a grafik se narodil 17. září 1873 v Kroměříži. Studoval na pražské akademii v letech 1891–1896 u M. Pirnera. V roce 1910 byl jmenován profesorem Akademie výtvarného umění v Praze. Byl zakládajícím členem a předsedou SVU Mánes a redaktorem Volných směrů. V roce 1945 byl jmenován Národním umělcem. Zemřel 10. února 1962.

1.	Svatopluk Čech	litografie	1906
2.	F. X. Šalda	lept	1906
3.	František Palacký	litografie	1912
4.	Alois Jirásek	suchá jehla	1914
5.	Vlastní podobizna	dřevoryt	1917
6.	Josef Mánes	dřevoryt	1917
7.	Mikoláš Aleš	suchá jehla	1918
8.	Bedřich Smetana	litografie, štětcem	1923
9.	Jaroslav Vrchlický	litografie	1954
10.	J. V. Myslbek	litografie	1954
11.	Jan Štursa	litografie	1955
12.	Albert Schweitzer	litografie	1955
13.	Josef Kajetán Tyl	litografie	1956
14.	Karel Havlíček Borovský	litografie	1956
15.	Fráňa Šrámek	litografie	1956
16.	Petr Bezruč	litografie	1957
17.	Jiří Wolker	litografie	1957
18.	Vilém Závada	litografie	1960
19.	Podobizna Jana Nerudy	tužka	(před 1901)
20.	Vlastní podobizna	pero a akvarel	(1905)

Všechny exponáty jsou zapůjčeny ze sbírek Národní galerie v Praze.

     Výstavu uspořádala Rabasova galerie v Rakovníku ve spolupráci s Národní galerií v Praze. Výstavu připravila Libuše Jandová. Katalog vydalo Okresní muzeum a galerie v Rakovníku. Autor textu Libuše Jandová. Náklad 300 výtisků. Povoleno: OK SKNV Praha 22. 11. 83 pod č. 30 46/83.
     Vytiskly Tiskařské závody n. p. Praha, provoz 64 Rakovník. – 4633 83.