 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 7 |
obrazy
Wintrova síň
12. dubna–29. května 1992
vernisáž 12. dubna 1992 v 10.00 h
Výstavu uvede RNDr. Pavel Trpák
Na kytaru zahraje Zdeněk Dundr Sonátu G dur Niccolo Paganiniho
Výstava je věnována Mezinárodnímu dni Země 24. dubna
Tvář za maskou, 1989
Hnízdo nad řekou, 1986
Ptáček pro samotáře, 1989
Protipóly, 1989
Výkřik na poušti, 1987
Obětiny, 1989
Muži v krajině, 1988
Chvilka v lese, 1988
Jitřní balada, 1991
Kuňkání žab, 1989
Keltská krajina, 1990
Víla z Ohře, 1990
Zobrazená ekologická reálie je vlastně svědectvím, či zprávou o stavu Země české v rovině výtvarné transkripce. A tak se vlastně na každém obraze odehrává v jádře stejný děj – zápas technosféry s biosférou, jenž je v poslední tvorbě rozšířen na zápas s kulturou. Znakové zobrazení biosféry je vyjádřeno výsečemi krajiny, různými krajinnými prvky, které na rozdíl od starších děl nejsou již uzavírány do skleněných koulí, ale difundují volně do prostoru obrazu, nebo konkrétními rostlinami, živočichy, či přírodními artefakty. Technosféru ve Foltýnově pojetí symbolizují geometrické konstrukce, vyjadřované pomocí přímek, ale i různých kubusů, betonových a plastových monster, v jejichž dutinách žije totalitně organizovaná společnost spolu s dožívajícími fragmenty kulturního dědictví otců a dědů: Číselný kód zboží jenom umocňuje vyjádření současného stavu, kde krizi hodnot odpovídá stupeň narušení přírody. Tento vnější model pak dokreslují a precizují shluky agresívních postaviček, které vykonávají vlastně nejdříve násilí na přírodě, aby pak vykonávaly násilí na člověku samém.
Takovéto vidění technosféry kontrastuje s řádem a poklidem krajin menhirů, křížů, posazených do jakési prakrajiny. V řádu času, kdy člověk byl součástí přírody a životem svým se z ní nevyděloval, se k nám vracejí víly, ale ne jako pohádkové bytosti, nýbrž strážkyně čistoty matky Země a jejích dětí. V proměně jejich tváří se zrcadlí utrpení stvoření a mnohde se krása jejich těl ztrácí pod abstrakcí negace přírody, a tak se ztráta těla v rovině abstrakce stala obrazem osudu člověka vyjadřovaným zničením tváře přírody. Autor se tak vlastně vrací ke svému abstraktnímu dílu z 60. let. Použití této expresní abstrakce dává dílům jinou dimenzi a působivost. Oproti starší tvorbě se zde objevuje celá řada nových znakových podobenství. Vedle motivu Krista a lotrů se objevila tvář lesního muže. Ne fauna, ale ducha lesa, jehož utrpení zobrazované v rovině středověkého mučednictví je vlastně obžalobou za umírající lesy Krušných hor, Krkonoš, Jizerských a Orlických hor. Jeseníků… Jaká je to proměna středověkého symbolu nespoutanosti a plodivosti přírody známého z rukopisu krále Václava IV. Obdobně se objevují tváře s maskou, z níž konkrétní oči, ústa vypovídají o duševním náboji muže, chlapce či dívky. Tyto tváře anonymního lidství jsou proměněny barevnou expresí až v atributy bezpráví.
Proto není náhodou, že do skleněné koule se dostalo kulturní dědictví. Tak se vlastně z roviny vnějšího modelu dostává do vnitřního modelu nejen poselství o osudu českého člověka, ale i o osudu jeho kultury na pozadí osudu přírody.
Na znakové proměně posledních děl se podílí i Foltýnova reálie. Svoji svébytnost má snová jihočeská krajina, v níž k přírodě a k Bohu není daleko, ukazuje, že pro staronové kvality života nám zbývá dosud pěšina. Z obrazů jako by čišely lidské hodnoty, jako je pokora, skromnost, láska, tvořivá a přírodu šetřící práce, smysl pro oběť, altruismus a úcta k životu. Snad proto dominuje nejen obrazu, ale i lidem. A tak nám připomíná, že k obratu vztahu člověka k biosféře, k rodné zemi, je možno dojít ze svobodné vůle. Stále máme možnost uznat přírodu za rovnocenného partnera v naší životní pouti, přiznat jí právo na svébytný rozvoj. To znamená přijmout místo životního modelu otrokáře model správcovství a péče. S tím souvisí i nutnost eliminace účelového hlediska, podle něhož je příroda soubor předmětů určených k uspokojování potřeb společnosti. Jen tak dojde k okamžiku, kdy bude lidskému pobytu na Zemi vrácena dějinná dimenze a člověk životem mezi Božím stvořením ztratí svoji samotu a beznaděj.
RNDr. Pavel Trpák
F. K. FOLTÝN (František Foltýn)
* 8. 10. 1937 v Kněžpoli, okres Uherské Hradiště
Studium UMPRUM Uherské Hradiště
Ateliér a bydliště: Býchory 45, 280 00 Kolín
ÚČAST NA VÝSTAVÁCH:
1962 – Divadlo Kolín
1965 – Muzeum Kolín
1966 – Výstava mladých, Brno – Středočeští výtvarníci, Kladno – Středočeští výtvarníci, Moskva
1967 – Nová jména, Praha – Svět v nás, Praha – Nové cesty II, Gottwaldov – Jeden okruh volby, Písek – Nové věci, Praha
1968 – 25 malířů a sochařů, Praha – Mezinárodní bienále, Bratislava – Mladí čs. výtvarníci, Berlín – Nová figurace, Praha
1969 – Setkání, Uherské Hradiště
1970 – Středočeští výtvarníci, Praha
1981 – Jiná jména české malby, Dobříš
1982 – Foltýn – Rajdl, Roztoky u Prahy
1985 – Kolínští výtvarníci, Kolín – Středočeští výtvarníci, Mladá Boleslav
1986 – Ze sbírek muzea v Kolíně, Kolín
1989 – Salon středočeských výtvarníků, Praha
1990 – Středočeští výtvarníci, Jindřichův Hradec
1991 – Výtvarníci dětem, Praha, Albatros – Středočeští výtvarníci, Hostivice – Všeobecná čsl. výstava, Praha
SAMOSTATNÉ VÝSTAVY:
1964 – Kolín
1966 – Kolín
1967 – Kutná Hora – Špálova galerie, Praha
1978 – Turnov
1980 – Kolín – Státní zámek Duchcov
1981 – Kutná Hora – Poděbrady – České Budějovice
1982 – Turnov
1983 – Humpolec
1984 – Příbram
1985 – Český Brod – Třeboň – Zámek Staré Hrady – VÚMCH Praha
1986 – Prachatice – Boskovice
1987 – Chomutov – Galerie V. Kramáře, Praha – Kolín
1988 – Mladá Boleslav – Bílina
1989 – Čáslav – Třeboň – Most
1990 – Kladno – Zámek Staré Hrady – Čimelice – Státní zámek Duchcov
1991 – Praha ÚKDŽ – Turnov – Mladá Boleslav
VEŘEJNÁ OCENĚNÍ:
Cena SKNV za malířské dílo v roce 1967
ZASTOUPENÍ VE SBÍRKÁCH:
Národní galerie Praha, Ministerstvo kultury, Praha, Ministerstvo životního prostředí ČR, kancelář presidenta republiky, Středočeská galerie, Praha, Muzeum v Kolíně, v soukromých sbírkách doma, v SRN, Francii, Belgii, Holandsku, Švýcarsku, Anglii, Kanadě, Itálii.
