Jiří Kačer – sochy a kresby

RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK

Jiří Kačer
sochy a kresby

Okresní muzeum v Rakovníku
Rabasova galerie v Rakovníku
Pražská brána
13. března–11. dubna 1993
vernisáž 13. března 1993 v 10.00 h

Adresa:
	Studentova 2 253 01 Praha–Hostivice telefon 395 440

Pieta, opuka, 2 ´ 86 ´ 57 ´ 15 cm, 1984
Pieta, claystone, 2 ´ 86 ´ 57 ´ 15 cm, 1984

Záda, sádra, 80 ´ 98 ´ 30 cm, 1982
Backside, plaster, 80 ´ 98 ´ 30 cm, 1982

Otisk, sádra, 98 ´ 80 ´ 30 cm, 1982
Reprint, plaster, 98 ´ 80 ´ 30 cm, 1982

Segment, opuka, 98 ´ 73 ´ 30 cm, 1986
Segment, claystone, 98 ´ 73 ´ 30 cm, 1986

Otisk, opuka, 90 ´ 68 ´ 12 cm, 1983
Reprint, claystone, 90 ´ 68 ´ 12 cm, 1983

Deska I, pískovec, 110 ´ 80 ´ 14 cm, 1991
Board I, sandstone, 110 ´ 80 ´ 14 cm, 1991

Deska II, pískovec, 110 ´ 87 ´ 13 cm, 1991
Board II, sandstone, 110 ´ 87 ´ 13 cm, 1991

bez názvu, syenit, 78 ´ 62 ´ 19 cm, 1989
untitled, granite, 78 ´ 62 ´ 19 cm, 1989

Deska I, pískovec, 102 ´ 80 ´ 17 cm, 1992
Board I, sandstone, 102 ´ 80 ´ 17 cm, 1992

Akce It’s open České Budějovice (detail z triptychu), sádra, písek, 126 ´ 95 ´ 10 cm, 1991
Akce It’s open České Budějovice (detail from triptych), plaster, sand, 126 ´ 95 ´ 10 cm, 1991

Fragment Hředle, spongelit, železo, dřevo, 203 ´ 182 ´ 25 cm, 1992
Fragment Hředle, spongelit, iron, wood, 203 ´ 182 ´ 25 cm, 1992

     Jiří Kačer stojí od počátků své profesionální dráhy poněkud stranou od žhavých trendů nedávných i současných dnů. Jeho tvorba doslova krystalizovala v pozvolném tempu, bez dramatických obratů, v logicky navazujících postupných krocích. Souvisí to snad s autorovým trvalým vztahem ke kameni, který vyžaduje opravdovou rozvahu a plnou koncentraci, aby se podvolil sochařově myšlence, a snad také s náročnou prací restaurátora, které se věnoval s odhodláním již řádku let a dosáhl v ní vysoké odbornosti. Tvůrčí osobnost Jiřího Kačera je totiž doslova sevřena sochařskou tradicí, která do jeho díla vstupuje hned ze dvou směrů. Již první samostatné práce jsou jsou dokladem této přirozené inklinace k základním sochařským principům. V tomto období je pro něj základním úkolem figurální téma. Zvolil však zcela odlišné pojetí, než bylo neúprosně prosazováno na AVU. Úmorným modelérským lekcím se mu podařilo vyhnout, když si chytře zvolil obor restaurování, kde i tehdy šlo především o samotné řemeslo a bezprostřední styk s metodami socialistického realismu se omezoval na teoretické minimum. Jeho skutečným vzorem a učitelem byl totiž vždy jen Jan Hendrych, jehož tvorba zprvu bezprostředně ovlivnila plastickou formu začínajícího sochaře. Typicky „hendrychovská“ stylizace postavy ustoupila později přímým vlivům světového sochařství. Výtvarné postupy Jiřího Kačera významně transformoval zejména objev Segalova díla. Experiment s odléváním přímo ze živého modelu, jak jej užíval tento přední představitel pop-artové vlny, využil sochař k dosažení nezávislosti na svém původním vzoru a k emancipaci vlastního projevu. Soubor reliéfů, ve kterém osobitě využil fragmentárních odlitků z dívčího modelu, uzavíral první z vědomě využitých negativních figurálních objemů, který se stal základním formálním prvkem celé jeho tvorby.
     Forma připravená k odlití definitivní verze reliéfu, se stala rovnocenným výtvarným problémem, který pok získal na svrchovanosti, když jej autor uplatnil nejen plasticky (sádra, laminát), ale také skulptivně. Reliéfy v opuce či pískovci působily jako „fosilní“ otisky dávno zaniklých bytostí.
     Vztah k realitě ještě potlačuje horizontálním šrafováním tělesných objemů, které pak stále zastřeněji souvisí s předlohou. Tyto „stíny předků“ neobyčejně sugestivně evokují funerální tématiku v poloze ryze subjektivní a abstrahované, ke které se autor dopracoval zřejmě zcela intuitivně.
     Ani po vyčerpání tohoto motivu se Jiři Kačer nevzdal svého „negativního“ objemu a rozpracovával jej v nových souvislostech.
     Princip fragmentárnosti ještě pevněji uplatnil v sérii reliéfů čerpajících z výtvarných hodnot historické architektury, jejiž zbytky inspirují sochaře vlastně dodnes. Zcela otevřeně doznává tuto spřízněnost s detaily zaniklých staveb také způsobem instalace, která má napodobit expozice v lapidáriích. Presentuje své práce jako neadjustované kameny, volně opřené o zdi, nikoliv jako závěsné reliéfy.
     Naproti původním východiskům, kdy neadjustované kameny výrazně expandovaly do prostoru – zejména v kompozicích odvozených z robustního figurálního typu Jana Hendrycha směřuje nyní spíše ke stále plošnějším prostředkům a reliéfy, v nichž převládá „grafické“ vrásnění povrchu nejsou výjimkou. Na podobných základech vznikl také další z cyklů reliéfních obrazů, tentokrát provedený litím sádrové masy do reliéfu vyhloubeného v písku. Nalezneme v nich zřetelnou návaznost na neobvykle celistvou řadu kreseb, které sice vedle motivů z architektury pracují opět s fragmenty těla, tentokrát však je tělesnost redukována na pouhou strukturu skeletu. Monumentalita a pádnost linií na těchto kresbách překvapivě kontrastují s komorním až intimním výrazem sochařských prací Jiřího Kačera. V pozadí je ovšem projekt doplňování již vzniklých reliéfů o další prvky v rozsáhlou sestavu. V kresbách se odráží zřejmě již rozpětí tohoto záměru.
     Také poslední z letošních prací, pocházející ze symposia v Rakovníku nejenže navazuje na tuto linii „fragmentů“. Rozpracovává tento motiv k dalšímu stupni, a sice k momentu rozpadu na další fragmenty a simuluje tak tragický proces zvětrávání, který nemilosrdně postihuje kámen všech památek kolem nás. Uplatňuje se zde opět neobyčejný sochařův cit k materiálu a to jak v rovině řemeslné tak duchovní, který jej přivedl ke šťastnému skloubení metody s myšlenkou.
     Když Jiří Kačer před lety opouštěl figurální téma v jeho klasické podobě a soustředil se stále intenzivněji na reliéf, který postupně rovněž přesáhl tradiční podobu tohoto žánru do oblasti objektu, tíhnul zřejmě již tehdy spíše k mezním polohám mezi prostorově pojímanými výtvarnými médii. Alespoň poslední fáze jeho tvorby ukazuje, že hodlá opět balancovat mezi objektovým uměním a instalací, ovšem s využitím základních prvků vlastní tvorby, které v mnoha rysech souvisí sice s tradicí, vstupují však do konfrontace s aktuálními proudy mnohem aktivněji než dřive, neboť jsme konečně schopni je svobodně vstřebávat a nebylo by přirozené na ně nereagovat.

Srpen 1992, Magdalena Juříková

NAROZEN/BORN:
     9. 4. 1952, PRAHA

STUDIA/STUDIES:
     1967–1969: SUPŠ PRAHA/SCHOOL FOR ARTS & CRAFTS, PRAHA
     1970–1974: SUPŠK/COLLEGE FOR STONECUTTERS, HOŘICE V PODKRKONOŠÍ
     1975–1981: AVU/ACADEMY OF FINE ARTS, PRAHA

SAMOSTATNÉ VÝSTAVY/ONE PERSON EXHIBITIONS:
     1982: ÚSTAV MAKROMOLEKULÁRNÍ CHEMIE, PRAHA
     1983: ZÁMEK STARÉ HRADY U LIBÁNĚ
     1991: ÚSTAV MAKROMOLEKULÁRNÍ CHEMIE, PRAHA
     1991: GALERIE „R“, PRAHA
     1992: GALERIE PLASTIK, HOŘICE V PODKRKONOŠÍ
     1992: ZÁMEK HOSTIVICE

SPOLEČNÉ VÝSTAVY/GROUP EXHIBITIONS:
     1981–1987: SOCHAŘSKÁ SETKÁNÍ V PŘEDNÍ KOPANINĚ, PRAHA
     1987: ROCKFEST, PALÁC KULTURY, PRAHA
     1987, 1989, 1991: SALON DE TOKYO, JAPAN
     1987: SOUČASNÁ ČESKÁ MEDAILE A PLAKETA, PRAHA
     1988: SOUČASNÁ ČESKÁ MEDAILE A PLAKETA, BERLIN
     1988: MLADÍ ČEŠTÍ SOCHAŘI K POCTĚ HANY WICHTERLOVÉ, PRAHA
     1989: II. MEDZINÁRODNÉ KVADRIENÁLE MEDAILE, KREMNICA
     1990: HAPESTETIKA, PRAHA, BRNO
     1990: FIDEM, HELSINKI, FINLAND
     1991: IT'S OPEN, ČESKÉ BUDĚJOVICE
     1992: SYMPOSIUM DŽBÁN HŘEDLE
     1992: FIDEM LONDON

ZASTOUPEN VE SBÍRKÁCH:
     NÁRODNÍ GALERIE PRAHA-ZBRASLAV
     MINISTERSTVO KULTURY ČR
     GALERIE SALON DE TOKYO JAPAN
     SOUKROMÉ SBÍRKY V ČESKÉ REPUBLICE A ZAHRANIČÍ

     Výstavu připravila a katalog vydala Galerie plastik v Hořicích v září 1992, text od PhDr. Magdaleny Juříkové, fotografie Petr Faster, litografie Jiří Šejtka, sazba DTP MM Hořice, graficky upravil Václav Bukač, tisk Petr Frys v Mostku.