 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 11 |
1895–1967
Malá síň RG
19. února–9. dubna 1995
Zátiší, 1921
ilustrace knihy K. Poláčka, Muži v offsidu
karikatura Seňorita Franco, 1939
karikatura Lebensraum, 1943, New York
karikatura Okupace Prahy
ilustrace H. Balzac, Ztracené iluze
Kočka u okna, 1962
Velmi citlivě reagoval na dobové podněty, poučil se a přijal mnohé principy avantgardních směrů dvacátých let. Svými životními osudy byl předurčen k tomu, aby zaujímal levicové postoje. Konečně tehdy, po zkušenostech z první války se nalevo vychýlilo myšlení podstatné části evropské umělecké avantgardy. Maloval v duchu syntetického kubismu, ale brzy do jeho obrazů pronikaly nové obrazové i obsahové elementy, především uvolněná, expresivnější kompozice a výrazný rukopis. Tematicky se přiklání v duchu nové věcnosti k poznávání prosté reality.
Záhy nachází prostor pro svůj jedinečný dar, pohotové kresby, v žurnalistické karikatuře a knižní ilustraci. Tady můžeme pozorovat určité paralely s prací Josefa Čapka, Adolfa Hoffmeistra, či Františka Bidla. Proti jejich ortodoxnější klasické černé čárové kresbě však poznenáhlu staví svůj styl využivající často různě strukturované plochy a barvu.
Za svoji kritickou a výrazně protifašistickou tvorbu nemohl očekávat vděk nového režimu, který se vytvářel v Čechách po roce 1938, proto odešel do Francie. Tam se ale jako cizinec přicházející z německých zemí dočkal internace ve sběrném táboře. Při zmatcích po fašistickém napadení Francie se dostal do Maroka. V marockém táboře namaloval několik kompozic s námětem pouště, které považuji za vrchol jeho malby vůbec. Jeho anabáze pokračovala na antilský ostrov Martinigue a odtud byl vysvobozen osobní intervencí manželky amerického prezidenta.
O jeho záchranu se postarali přátelé J. Voskovec a J. Werich a za nimi se vydal do New Yorku. Léta newyorského exilu přežíval dík Werichově dceři Janě, která mu pomáhala překonávat jazykovou bariéru a udržovat spojení s okolním světem. Vrátil se ke karikování. Jeho ostře protifašistické výpady otiskovaly nejprestižnější deníky a časopisy, nejvíce anglické a americké, ale pronikal do celého svobodného světa.
Do vlasti se vrátil roku 1946, byl povolán na uměleckoprůmyslovou školu v Praze, aby vyučoval umění karikatury. Roku 1955 byl jmenován profesorem Akademie výtvarných umění a vychoval řádku současných českých kreslířů. Neustále kreslil a publikoval v českých periodikách, nebyl však již tak nezávislý jako dříve. Postupně se stal tlumočníkem oficiálních postojů poúnorového režimu.
V padesátých letech se vrátil k malbě a ilustraci. Tvarosloví a tematika jeho obrazů se dost odlišovala od ortodoxních schémat ražených socialistickým realismem a tak se nakonec stal nepřijatelným pro režim, který kdysi pomáhal ustavit. Dík deformované účelové prezentaci jedné části jeho díla a zatajování druhé se Antonín Pelc stal osobou dnes téměř neznámou a umělcem nechápaným. Snad teprve čas vysvobodí jeho humanistické a lidsky vřelé dílo z balastu dobových soudů a zařadí ho na to správné místo v české kultuře, které mu náleží.
Data:
16. ledna 1895 – narozen v Lišanech u Rakovníka
1913–19 – studoval Akademii výtvarných umění v Praze
1934 – členem SVU Mánes
1939 – emigruje – Francie, Maroko, Martinigue, USA
1946 – profesorem uměleckoprůmyslové školy v Praze
1955 – profesorem Akademie výtvarných umění v Praze
24. března 1967 – zemřel v Praze
Karikatury publikoval v denících a časopisech:
Šibeničky, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, Simplicius, New York Times, Kulturní tvorba, Literární noviny, ad.
Ilustroval knihy:
K. Poláčka, Fr. Němce, V. Řezáče, M. Majerové, A. France, J. Vallése, H. Balzaca, J. Steinbecka, ad.
