 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 7 |
27. května–27. června 2004
vernisáž 27. května 2004 v 16.00 h
Umění vždy v dějinách povznášelo člověka z prachu všednosti k pohledu na krásu. Jeho tvůrci pociťovali nutnost vyjádřit své myšlenky, nálady kresbou, obrazem, plastikou či sochou. Současně někdy i nechtěně zachycovali dobu, ve které žili a prozíravě předvídali věci budoucí.
Dnešní současný umělec? S pocitem pudu sebezáchovy se snaží být 'moderním - módním' - jak chcete, aby obstál před deformovanou kritikou a stejně smýšlejícími tvůrci. Co tvoří, kam spěje vývoj pochybného uměleckého trendu? Do slepé ulice zapomnění? K depresi, která vyústí v krizi, ze které nebude cesty zpět?
To všechno už jsme zažili, možná v menší míře, i v minulosti, a vždy se zjistilo, že existovali tiší, skromní umělci, nereagující na šílení davu. Patří k nim i Luděk Tichý. Sochař, malíř, kreslíř, experimentátor. Ve svém věku dospěl k poznání, že život je dar od Boha, který nemá obdarovaný právo promrhat. Proto nelení - přesto, že by mohl; nefňuká - přesto, že choroby dorážejí; nenaříká - přesto, že by měl desítky důvodů.
Ráno co ráno vystoupá schody, na jejichž odpočívadlech pro potěchu svoji i spolubydlících zavěsil krásné obrazy, projde klikatou půdní cestou, v níž v zimě fičí vítr a v létě nemilosrdně praží slunce, otevře dveře ateliéru a je ve svém království. Pohladí rukou poslední hotové dílo, obdivné se zamyslí nad novým obrazem, prohrábne ještě čerstvé kresby, které teprve včera nakreslil v hospůdce U pětníka, kde má své štamgastovské místo u pultu.
Teprve potom popustí uzdu své nevyčerpatelné fantazii, a přemýšlí, do čeho se pustí. Jeho všední pracovní den je plný rituálů: tvorbou počínaje, poledním odpočinkem pokračujíc a hospůdkou konče. Teď právě začíná tvořit: myšlenku zachytil na několika kresbách a může začít: dřevěný rám, stoleté, větrem a deštěm opracované šindele seskupil tak, aby zpodobnily symbol dřeva kříže, na něj upevní opracovaný korpus Krista, a hlavu? Hlavu nahradí vodou ovaleným kamenem s krásnou strukturou. Ještě tabulku s nápisem Ježíš Nazaretský, Král Židovský, a hotovo. Že si Luděk Tichý v ateliéru hraje, že skládá z různých atributů, kusů starých předmětů, nábytku, hudebních nástrojů, zvětralých prken, šindelů a kamenů nalezených tu i onde, neuvěřitelně zajímavé koláže? Připouštím, už Komenský hlásal 'Škola hrou', proč by nemělo platit: umění je hra? Proč by mělo platit to neustále dnes opakované: umění je hnus, který nás má vyprovokovat, otrávit!
Luděk si hraje, ale zkuste to vy! Sežeňte si to staré 'haraburdí' a udělejte stejně krásnou koláž! Zjistíte, že potřebujete nápady, a ty nějak chybí, zatímco Luděk jich má neustále nadbytek.
Každá jeho 'sochařská koláž' vychází z předem důkladně propočteného záměru. Je tedy hra dovršením složitého myšlenkového procesu. Dřevo, kameny, kov, jednotlivé atributy tak vstupují do hry, kterou jim předurčil: potom ještě patina, případně barva a dílo je dokončeno.
Takové je současné 'hraní' člověka, který nedokáže chvilku odpočívat. Sotva dokončí jednu koláž (a někdy ani to ne), už maluje obraz, navazující na 'hnědé období I'. Vznikají nové obrazy, vyznačující se ještě hmatatelnější strukturou než předchozí. Vyčteme z nich určité napětí, lásku a snad i bolest... (Pochod I. Pochod II). A nepokoj v duši žene člověka - tvůrce - Luďka Tichého dál. Černé obrazy: černá plocha a bílé 'zkamenělé rukavice'. Kontrast bílé a černé - pantomima na obraze, černé divadlo, jak chcete. Důležitý je náš prožitek, důležité je pochopit záměr umělce. 'Kdo jsi bez viny, hoď kamenem', 'Znamení lásky a víry'.
V další části tvorby uplatnil židovskou symboliku: znovu ruce a královská koruna, a člověk si najednou uvědomuje, jak významné jsou obyčejné ruce, když jim dáme správný tvar, když vyjadřují tu pravou myšlenku.
A už se znovu musíme přenést do jiného tvůrčího světa: Luděk Tichý vzal poměděné dráty, vnutil jim tvar, ozdobil je jakýmsi bílým terčem - hlavou, pak vše umístil na kontrastní plochu a člověče diváku, co vidíš? Pietu, kde matka bolestná, trpící, drží na klíně svého zmučeného syna, nebo madonu, kdy ještě nic netušila o budoucím utrpení malého synáčka? Ne, Luďkova fantazie a nápaditost jsou nevyčerpatelné. Dovede nás neustále šokovat, dovede člověka vyburcovat z nostalgie i lenosti. Nutí nás zamýšlet se nad současným světem i uměním, nutí nás zamýšlet se nad sebou: nejsme už příliš pohodlní, líní, otupělí, nechybí nám radost a hravost malého dítěte? Umíme se ještě radovat z věcí obyčejných?
Luďkovi Tichému zatím určitě ne! On si dovede hrát a proto je plný optimismu, on ve své tvorbě našel radost a smysl života, nemá čas naříkat a přemýšlet o věcech budoucích. Teď je teď, jak říká Kristus: 'dnešní den má svoje starosti a radosti, zítřek bude až zítra'.
Na výstavě najdeme i poctu Kubištovi, aby byla malá retrospektiva (ne celého života, ale jeho úseku) Tichého tvorby uzavřena.
Ještě se usměje na 'Sonátu pro syna', ještě opráší zástěru, ještě zvedne kámen připravený pro další koláž a ušklíbne se na rituální masku, kterou nedávno dokončil pro jinou výstavu, ještě se naposledy rozhlédne po svém království a zamkne dveře.
Stejnou cestou odchází domů, vikýře propouštějí kužele světla, obrazy na schodišti se usmívají na pozdrav a pohodlný gauč už čeká!
Karel Žižkovský
