 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 1 |
2. prosince–30. ledna 2005
Miroslav Pangrác v ateliéru
Slávina, 1966
Podobizna národní umělkyně Otýlie Beníškové, 1954
Mireček, 1973
Dášenka, 1964
Gábinka, 1977
Jarmilka Kučerová, 1956
Jarka Šmídová, 1953
Podobizna houslisty Ladislava Štibora, 1966
Dítě v šátečku, 1955
Zpovídat se slovem či perem o své práci je pro sochaře mnohdy větší oříšek než vytvořit samo sochařské dílo. Umělec sochař, uzavřen ve své pracovně, ve svém ateliéru, povětšině obklopen tichem, zahloubán do své práce, snaží se říci sochařskou hmotou, hlínou, kamenem to, co neumí říci jinak a lépe než v řeči tvarů.
Od svého raného mládí jsem jen kreslil a maloval. Chtěl jsem vždy být malířem krajinářem. Ten zlom i nadšení k sochařské práci nastal, když jsem byl ve válce roku 1941–?42 zaměstnán v keramické dílně sochaře Františka Nonfrieda. Tam v této dílně, ale hlavně v jeho sochařském ateliéru, kde jsem viděl jeho práce, jsem pomalu zahořel pro modelování, pro sochařinu. Ale na malování jsem nikdy nezapomněl. Bylo mě druhou náplní mého života a je jí dodnes. Jsem šťasten, že mi osud dopřál sloužit oběma těmto múzám.
Sochaři většinou neradi hovoří o tom, co a jak dělají, jak tvoří, jak vzniká jejich dílo. Víme, jak skoupý slovem byl J. V. Myslbek, největší náš sochař, který o svých sochách hovoří jen jako o „paňácích“. Jsou známé jeho strohé výrazy o svém díle, kdy například jeho svatý Václav je pro něho jen Vašek, kterého, jak si zapisuje, několikráte z koně shodil a začal znovu, když s ním nebyl spokojen. Za umělce má hovořit dílo samo, ono je jeho vnitřní zpovědí, v něm se zračí vše, co v umělci je. Ono vyjadřuje jeho názor, jeho povahu, city, vztah k člověku, k lidem a ke světu vůbec.
Z těchto aspektů se dá dívat i na vystavený můj soubor, výběr z mojí sochařské práce. Vycházím ve své práci z přírody, ctím tvary člověka, kterého portrétuji. Snažím se do svého portrétu přenést vedle podoby i duši portrétovaného. Jde mně vedle fyzické podoby o to, aby bylo vidět z mé práce i to, co si ta sochařsky udělaná hlava myslí, co prožívá, jaký je její duševní a citový stav. Jiný je proto výraz v tváři, třebas v dětském portrétu v čepečku, a jiný v podobizně nár. umělkyně Otylie Beníškové. Každá z těchto dvou hlav je nositelkou jiného vnitřního děje. Tam naivní pohled dětského poupěte a u O. Beníškové až tragický výraz Čapkovy Matky.
Jsem žákem národních umělců Jana Laudy a Karla Pokorného na Akademii výtvarných umění v Praze. Oba tito velcí naši, již zemřelí, sochaři nám žákům vštěpovali úctu a lásku k přírodě a obdiv k dílům starých mistrů. Učili nás vážit si umění starých Egypťanů, antiky a umění renesance, sochařských děl Francie, která dala světu takové umělce, jako byl sochař Barye, Auguste Rodin, E. A. Bourdelle, Aristide Maillol, Charles Despiun atd. Učili nás vážit si a ctít umělce našeho baroka, které podvědomě pramení do celé naši moderní sochařské tradice přes Myslbeka, J. Štursu, J. Wángera, ale i K. Dvořáka až k raným pracím K. Lidického. Cítíme podvědomě toto prolínající se české baroko i v díle tak současném, jako je v jeho pomníku Boženy Němcové. U J. Laudy jsem se učil portrétu, u K. Pokorného figurální kompozici. Obě složky této mojí tvorby jsou zde zlomkovitě zastoupeny. Ať nyní moje práce s citlivě vnímajícím divákem sama rozmlouvá.
Miroslav Pangrác
