RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK4
Zdeněk Mézl
Nová síň pod Vysokoou bránou
16. března–7. května 2006
vernisáž 16. března 2006 v 16.00 h
















     Praha 27. 2. 2006
     
     Plíce ještě něco vydrží
     
     Při „zkoumání“ Mézlova díla se mi neustále vracela vzpomínka na Josefa Váchala, který byl mnohdy nazýván pekelníkem a ve své tvorbě uplatňoval sarkasmus, černý humor, pitoresknost i baladičnost, nevyhýbal se ani satanismu a ironizoval vše nabubřelé, akademicky prohnilé, svatouškovsky pokrytecké.
     Potud určitá podobnost. Zdeněk Mézl je také ironický, kritický ke společnosti minulé i přítomné, bez ohledu na následky. Šil do komančů v době, kdy jiní pochodovali s fanglemi a křičeli hesla „a? žije první máj... „, tropil si blázny z potentátů i z velké komunistické říše ležící od nás na východ, v roce 1968 porazil pětihlavou saň, tedy Mézl ne, ale český lidový hrdina, vykrmený knedlíkem a odkojený plzeňským mokem. Švejk se jmenoval ten hrdina, Josef Švejk, a Mézl moc dobře pochopil, když jej kreslil, že saň či vola lze porazit jedině českým šaškováním.
     Zatímco mnozí vykřikovali svá hesla, Mézl, nucen věčným hladem, poněvadž jíst se chce a musí, rýpal do dřevěných špalíků, nebo? se rozhodl pro tento způsob ilustrace a zdobil knihy malých i velkých formátů. Nevyhýbal se mordům, vraždám a jiným taškařicím pražského podsvětí a obohatil knihu Jiřího Marka „Panoptikum hříšných lidí“ o svérázné postavy i postavičky řádící v rušném velkoměstě. Díky grafickým úpravám Milana Kopřivy najdeme často Mézlovo tvůrčí dílo pohromadě a můžeme se kochat. i když číst nedovedeme nebo nechceme.
     Jindy se rozhodl vstoupit do historie a doplnil Petiškův text o hradech nevšedními dřevoryty: hlavy padají, mordýři mordují, ohně plápolají na dřevěných tvrzích, Karel IV. staví - jak jinak, Jan Lucemburský vyrazil do boje a Bruncwík škrtí hady. Panečku, to je podívaná a počteníčko! Kam se hrabe Harry Potter!
     Celou řádku v knihovně zabírají knihy, kterým vtiskl Mézl svým neopakovatelným rukopisem nepřekonatelnou podobu. A opět ta shoda: Váchal také řezal a ryl do dřevěných špalků své ilustrace a jeho humor byl stejně sžíravý a černý.
     A byla doba dalšího temna, český občan opět skláněl hlavu k zemi, lezlo se znovu do určitých tělesných partií, aby byla protekcička, lepší místečko, patřičná sláva, zatímco Mézl si klidně ryl do dřevěných destiček, a aby se neřeklo, že není dostatečně velkým tvůrcem, i do velikých desek balady o neuvěřitelném lidském konání. Nebo? co jiného jsou jeho grafické listy Boj o katedrálu, Zadržení kulturisty na Mostesku, Hej Slované či Velký list Svatohorský než baladickým vyprávěním o činnosti lidí v zdánlivě normálním světě. Stačí pozorně prohlížet grafický list shora dolů nebo opačně, jak je libo, a staneme se diváky velkolepé komedie či tragédie, záleží na tom, jak situaci hodnotíme a jak jsme naladěni. Dnes už by Mézl nemusil poslouchat a zpovídat bájné starce, aby umělecky ztvárnil velkolepý necudný podnik. Stačí zvednout telefon a během pár minut je člověk v objetí cizími jazyky hovořící fešandy. Tragédie z našich silnic právě tak předčí hrůzné divadlo Svatohorské podívané. Nic naplat, doba se mění, ale Mézlova tvorba je stále vyzývavá, provokující a plná černého humoru.
     Když umělec vyryl ty veliké grafické listy, na nichž rýpe do hlupáků všech kategorií od fanatismu až k falešné zbožnosti, vystoupal do ateliéru a pokračoval v malování obrazů, na kterých opět vidíme „život v plné kráse“. Ach, to je lidiček, to je směšných kašparů a šašků, dějiny se nám předvádějí trochu z jiného úhlu a člověk nevypadá ani trochu jako pán všehomíra, nýbrž velice uboze a hloupě. Náhle ovšem „někdo“ trhnul oponou a Čechy krásné, Čechy mé se v roce 1989 začaly měnit před našima očima. Z průčelí továren zmizely červené hvězdy, rudí jsou modří, mají ve znaku často ptáka, kabáty se převlékají, vznikají nové strany, bezdomovci páchnou a bohatí funí pod tíhou svých kil, která značí: jsem tlustý, tedy jsem bohatý. Na okrajích měst roste zbohatlické baroko a umělci, někteří umělci tvoří cosi... , co to vlastně tvoří? Mézl by nám to určitě vysvětlil, už napsal esej, ale on si klidně sedí v ateliéru, ničí si zbytek bílých plicních buněk kouřem, maluje si své vize současného světa i apokalyptické příběhy lidského pokolení, nikam se nehrne - stejně jako v minulosti, neuznává darebáky - stejně jako v minulosti, je vtipný až ironický stejně jako v minulosti, je všestranný: vedle již vychválené grafiky i malby zpracoval nejméně tunu keramické hmoty a uhnětl vše možné i nemožné včetně svého náhrobku. A už jsme zase u Váchala! Ta podobnost v mnohotvárnosti, ta úžasná fantazie, nevyčerpatelné množství nápadů, nevšední vitalita, tvůrčí zaujatost, sžíravá ironie.
     Nějak jsme zapomněli Zdeňka Mézla zařadit a patřičně oškatulkovat. Tedy alespoň stručně: je absolvent Akademie výtvarných umění v Praze. Studoval v ateliéru prof. Vladimíra Pukla a prof. Vladimíra Silovského, absolvoval v roce 1960. Ilustroval přes šedesát knížek, používá většinou grafickou techniku dřevorytu, je svérázný škodolibý realista, ničí si plíce kouřením, žije Nad Ražákem 38 v Modřanech. Plíce ještě něco vydrží!
     Karel Žižkovský
     
     Glosa: “Ne všichni tlustí jsou bohatí!”
     Zdeněk Mézl