 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 2 |
11. února–14. března 2010
vernisáž 11. února 2010 v 16.00 h
Pracoval jako středoškolský učitel na Gymnáziu v Kadani. V současné době v důchodu.
Zabývá se malbou a grafikou v realistickém pojetí již 40 let. Do roku 2000 vytvářel exlibris.
V malbě pracuje olejem a akvarelem, grafiky vytváří suchou jehlou v kombinaci s mezzotintou.
Žije v Kadani.
Vojta Kraus a Rakovník
Narodil se sice v roce 1944 v Praze, ale už jako dvouletý osídlenec putuje s rodiči do čerstvě české poválečné Kadaně. Té zůstal věrný po celý dosavadní život a ještě nedávno ho studenti zdejšího gymnázia oslovovali pane profesore.
Město a okolí si zamiloval a maloval od dětství. Řeka Ohře, doupovské obliny, nedaleký zámek a park v Klášterci, dnes už zase obnovené architektonické skvosty obou měst, Chomutov. Tady se musí stát umělcem i výtvarný neumětel, natož talentovaný malíř.
Nadání přivádí Vojtěcha Krause na olomouckou univerzitu, jejíž katedru výtvarné výchovy v té době vede svého času Rakovničan, teoretik umění, spoluzakladatel Edice RA, významný surrealistický malíř a fotograf Václav Zykmund. Dá se říct, že tehdy poprvé, i když dosti vzdáleně, zavadil Vojtěch Kraus poprvé o Rakovník.
Olomouckou Filozofickou fakultu Univerzity Palackého končí v roce 1966 a s diplomem se navrací do skoro rodných míst, kde se mezitím dějí věci.
Nová thunská porcelánka přivádí do Klášterce řadu šikovných výtvarníků a v roce 1963 se ve zdejším Kulturním domě rodí Kruh přátel umění a první stálá výstavní síň Chomutovska. Je kde se scházet, kde vystavovat, míří sem i cesty tvořících Kadaňáků. A protože Kruh přátel umění byl tak trochu i mým dítětem, setkává se Vojta přeneseně s Rakovníkem podruhé a hned potřetí těsně po roce 1968, kdy se na Kadaňsku zabydlí malíř a kulturní činitel, čerstvě odejitý ředitel ze základní školy v Rynholci Vladimír Valeš.
Normalizace let sedmdesátých výtvarný živel z Klášterce, Kadaně a taky z Chomutova ještě víc semkne dohromady, a jak píše ve své publikaci „Kadaňsko výtvarné (1900 – 2000)“ Vladimír Valeš, přinesla konkrétní čin: sejít se, malovat a pak vystavit. Na prvním letním sympoziu se scházejí na Měděnci u Ládi Steňka, na dalších na chalupě Berty Kiszi a pak ještě ve Vintířově u Valešů. Účastní se i Pražáci a také Pavla Aubrechtová a Vladimír Gebauer z Nového Strašecí. Večery patří debatám a vyprávění, ty vedou především Valeš a Kraus, dva oléomalíři, jak se titulují, Kraus, tentokrát se Steňkem, ještě myjí nádobí a podzimní vernisáže se už konají i na kláštereckém zámku a já bývám poctěn žádostí o pár zahajovacích slov, prý coby „otec zakladatel“. A v Klášterci si zavystavují i výtvarníci spojení s Rakovníkem: Václav Zoubek (toho záhy obdivuje taky Kadaň), Radomír Kolář, Quido Fojtík, Miroslav Pangrác, Jiří Polák… Není divu, že po devětaosmdesátém, kdy se mi podaří uskutečnit životní sen a otevřít na Pražské ulici v Rakovníku vlastní galerii, lákám k prezentaci taky tuhle uměleckou partu od Ohře. Přijímají a vytrvají až do jejího konce, jen Vojta zůstává věrný do dnešních dnů a po grafických cyklech koní a cikánských muzikantů, ukázce exlibris, dělá nám svými Rakovníky a civilizací nedotčenými krajinami, svojí charakteristickou suchou jehlou v kombinaci s mezzotintou, radost už po dvacet let.
Ivo Mička
