Nová síň pod Vysokou bránou 30. března – 14. května 2017 vernisáž 30. března 2017 v 16.00 h
| Jaký je stav českého výtvarného umění na konci prvního dvacetiletí našeho milénia? Odpovědí je mnoho. Jednu z nich – a bezesporu vrcholně zajímavou – vám nabízejí členové Nového sdružení pražských umělců. Sdružení, založené v roce 1992 malířem Jiřím Načeradským, je dnes jedním z nejstarších plně fungujících novodobých výtvarných spolků. A už dávno není pouze „pražské“. Naopak. Je otevřeným společenstvím, přístupným i mimopražským tvůrcům. Pro jeho profil a charakter je určující především skutečnost, že za dvacet pět let existence a aktivní činnosti se jeho název prosadil jako svého druhu exkluzivní „ochranná známka“ garantující jednak oborovou profesionalitu, jednak a to je nejdůležitější – prostor pro svobodné vyjádření, v němž může stát jeden výtvarný názor vedle druhého. Za dobu jeho existence prošly sdružením téměř dvě stovky tvůrců a dnes má dvacet dva členů, především malířů střední a starší generace, ale i sochařů, grafiků a fotografů. Mnozí z nich výrazně spoluurčují současné české umění. Sdružení samotné pak má za sebou léta aktivní činnosti. Uspořádalo přes 60 kolektivních členských výstav doma i v zahraničí a jeho Výstavní síň Antonína Navrátila na pražském Žižkově, která nabízí okolo patnácti výstav ročně, se stala pevnou součástí české umělecké scény. Platí, že členové sdružení dokážou přes prizmat výtvarné a životní zkušenosti odpovídajícím způsobem reagovat na většinu výzev a trendů současného výtvarného umění. V rámci sdružení se lze setkat s expresí, lyrickou abstrakcí, novou figurací, konceptuálním uměním, uměním instalace, chladnou objektivitou pohledu, realismem, zkoumáním vztahů objemu a tvaru a třeba i s využíváním emocí s až mystickým pohroužením se do tajemství přírody. Někteří jeho členové nezapřou smysl pro barvy moderní doby, jiní zase sází na pevně vedenou linii a na kresbu. Dalším je vlastní především cit pro znovuobjevování zdánlivě zasutých výtvarných hodnot, jiní věří na aktuální výboje. Krátce řečeno – je málo výtvarných cest, kterými by se někdo ze členů sdružení nevydal. Vnímavý divák si díky jim uvědomuje, že na ty samé výzvy, otázky a problémy mohou existovat různé odpovědi a různá řešení podávaná v různých rovinách, která ovšem mají přes svou různorodost společného jmenovatele: přesvědčivost a mistrovské podání. Výstava v Rakovníku znovu potvrzuje, že tvůrci, kteří se ve sdružení potkávají, jsou natolik silné a natolik vyhraněné osobnosti, že nemohou zastínit jedna druhou. Přitom sdružení není náhodným uskupením individualit. Všechny výtvarné hlasy na výstavě zastoupené se, přes svoji různorodost a přes fakt, že jsou často vedeny ve vzájemném protipohybu, nakonec spojují ve výtvarně a obsahově logický celek. Tento kontrapunkt, jehož hlavní tóninou – osou kolem níž se vše točí – je rozbití ulit a stereotypů, v nichž je uzavřen moderní člověk – a současně výzva ke komunikaci, pak ústí až do svého druhu výtvarné polyfonie. Do vícehlasu, v němž jsou jednotlivé složky rovnocenné – žádná z nich není vedoucí, žádná doprovázející a přece cítíme, že souzní. PhDr. František Malina
|