 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 7 |
14. prosince – 28. ledna 2018
vernisáž 14. prosince 2017 v 16.00 h
12. 11. 1945, Polička
1960?–?1964
Střední odborná škola výtvarná (Výtvarná škola Václava Hollara v Praze)
1965?–?1971
Akademie výtvarných umění v Praze (Karel Souček)
Samostatné výstavy (výběr)
1971 Obrazy, Kniha, Pardubice
1975 Obrazy a grafika, Polabské muzeum, Poděbrady
1980 Obrazy, kresby, grafika, Divadlo Zdeňka Nejedlého, výstavní síň, Chrudim
1980 Grafika, Divadlo v Nerudovce, Praha
1981 Obrazy, kresby, grafika, keramika, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, Havlíčkův Brod
1983 Grafika, Divadlo hudby OKS, Olomouc
1983 Obrazy, Galerie ve věži, Mělník (spolu s Marií Blabolilovou a Anežkou Kovalovou)
1984 Obrazy, kresby, keramika, Výstavní síň Atrium na Žižkově, Praha
1986 Obrazy 1978?–?1986, Galerie d, Praha (spolu s Marií Blabolilovou)
1997 Umělá příroda, Galerie Jiřího Jílka, Šumperk
1999 Jeviště věcí, Výstavní síň Atrium na Žižkově, Praha
2000 Ta realita, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, Havlíčkův Brod
2002 Tak to vidím, Městský kulturní klub, Hlinsko
2004 O věcech, Galerie výtvarného umění v Hodoníně, Hodonín
2004 Obrazy, DTC Praha, Poliklinika Zelený pruh, Praha
2005 Plastic animals a jiné věci, Městské muzeum a galerie, Hlinsko
2006 Malé ohlédnutí s grafikou, Galerie Univerzity Pardubice, Pardubice
2008 Věcí vidění, Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, Nové Město na Moravě
2010 Plastic animals a jiné věci II, Galerie Vyšehrad, Praha
2011 Obraz v obraze, Galerie Caesar, Olomouc
2011 Ze sešitu, Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, Nové Město na Moravě
2014 Menší obrazy, Galerie Otto Gutfreunda, Dvůr Králové nad Labem
2015 Jedno místo, dvě cesty (spolu s Bohumírem Komínkem), Galerie Klatovy / Klenová, zámek Klenová
2015 Miroslava Zychová 2015, Městské muzeum a galerie, Hlinsko
2017 Po Vánocích, Městské muzeum a galerie Polička
Společné výstavy (výběr)
1977 Tichá Šárka, Ateliér Magdaleny Jetelové, Praha
1977 Mladá tvorba 2.,studenti AVU Praha, Východočeská galerie v Pardubicích
1980 Člověk. Prostor člověka II., Městské kulturní středisko, Dobříš
1983 Člověk a svět. Mladá figurální tvorba, Oblastní galerie v Liberci, Liberec
1983 Krabičky, Galerie H, Kostelec nad Černými lesy
1986 České umění 20. století, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Hluboká nad Vltavou
1988 Současné české exlibris, Galerie d, Praha
1992 Česká kresba, Galerie R, Praha
1998 Tichý život věcí, Pražákův palác, Brno
2000 Dva konce století 1900 2000, Dům U Černé Matky Boží, Praha
2005 Pražské ateliéry, Novoměstská radnice, Praha
2006 České umění XX. století: 1940?–?1970, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
2008 Výtvarné práce z Mezinárodního plenéru Pardubice 2006, Východočeské muzeum, Pardubice
2011 ...a jiné věci, Galerie Caesar, Olomouc
2011 Umělci Archivu, DOX, Malá věž, Praha
2013 Malba, grafika i sochy, Výstavní síň Atrium na Žižkově (spolu s Ellen Jilemnickou, Janou Kremanovou, Milenou Šoltézsovou, Naděždou Škardovou)
Zastoupení ve sbírkách
Národní galerie v Praze; Galerie Středočeského kraje GASK, Kutná Hora; Galerie hlavního města Prahy; Národní muzeum Praha; Alšova jihočeská galerie; Galerie Klatovy / Klenová; Galerie umění Karlovy Vary; Galerie výtvarného umění v Náchodě; Východočeská galerie v Pardubicích; Městské muzeum a galerie Polička; Horácká galerie v Novém Městě na Moravě; Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě; Galerie Městského úřadu Praha 3; Ministerstvo kultury České republiky, Praha; Biella, Lublaň, Slovinsko; Internazionale Exlibriscentrum, Itálie; Sint-Niklaas, Belgie; Soukromé sbírky doma a v zahraničí.
Želva, významné zvíře především v mytologiích Indie, Číny, Japonska a Amerik. (…) Často se objevuje jako nosič či dočasná opora při stvoření vesmíru, nebeského trůnu, nebo také například ostrovu nesmrtelných.(…) Její vysoký věk a tajuplné znaky na jejím pancíři vykládané jako písmo z ní udělaly symbol moudrosti.(...) Protože se do svého příbytku může skrýt jako do jiného světa, byla zvláště v Indii symbolem meditace a soustředění.
/Udo Becker, Slovník symbolů/
ŽELVÍM KROKEM
Na něco tak podivného, pracného a přitom dobrého, jako jsou Zychové obrazy, na současné výtvarné scéně hned tak nenarazíme. Zastavme se hned u slovního spojení výtvarná scéna. Tak totiž Mirka Zychová jemně ironicky pojmenovala jedno ze svých pozoruhodných zátiší (Výtvarná scéna, 2005-6), popisující hořko sladko kyselo bolným štětcem situaci svoji i pomyslného herního prostranství nejen výtvarného uměleckého světa.
Obrazy snové skutečnosti, a nebo skutečné snovosti? Jedí kočky netopýry? Nebo netopýři jedí kočky? Carrolovská poetika nonsensu z Alenky v říši divů se před obrazy Mirky Zychové vynořuje vskutku neodolatelně. Z jejích obrazů promlouvá Paželv, fiktivní bytost z Carrollovy knihy, v originále Mock Turtle, tedy nepravá nebo také posměvačná želva, jejíž jméno je slovní hříčkou s názvem oblíbeného viktoriánského pokrmu, nepravé želví polévky. Ostatně Mirka sama má k takové anglosaské paželví polévce i poetice velmi blízko. Surrealistická snovost a proměny perspektivy patří do Alenčiny rodiny. Jindy jako by se stávala mluvčím postav dnes slavného anglického vyprávění pro děti i dospělé A. A. Milneho. Podle povahy situace tu Ijáček, tu Pú, tu Prasátko, tu Králíček promlouvají z jejích obrazů.
Je precizní pozorovatel velkých i malých skutečností a je cosi alchymisticky trismegistovského v jejím podání. Co je dole, je i nahoře. Zachycuje situace, ve kterých se právě nalézá, skrze věci, které se jí osobně dotýkají. Navrch odstup, ochromující intimita uvnitř. Její precizní malba podobná viděnému zpod zvětšovacího skla na první pohled jeví známky příbuznosti s hyperrealistickými přístupy. Příbuznost je však při bližším ohledání třeba shledat jako spíše formální, obrazy Mirky Zychové chladné a odosobněné hyperrealistické malbě vnitřně neodpovídají. Její výpověď je plná nanejvýš osobité a osobní fantaskní výtvarné poezie, obdařené smutkem vyrovnávaným humorem a implicitně nadějí.
Pokud hledáme pro obrazy Mirky Zychové nějaký žánr, který by je v jejich rozmanitosti spojoval, zcela jistě jde o zátiší. Mirčina zátiší můžeme přirovnat k pohledům do kabinetu kuriozit pomyslné kunstkomory, podobné proslulé Kunstkomoře Rudolfa II., kde císař shromažďoval rozličné, mnohdy obskurní předměty, které ve svém celku měly představovat obraz světa. V případě Rudolfa i Zychové můžeme konstatovat, že přitom nejde o obraz ryze objektivní, neboť sbírka vždy reprezentuje svého sběratele a vytvářený obraz je odrazem právě jeho světa.
Mirka Zychová svá bizarní zátiší buduje s rozmyslem a po etapách. První etapa je ideová a odvíjí se od konkrétního setkání s nějakou skutečností, kterou pak malířka dál promýšlí a modifikuje ve své hlavě. Následuje materializace. Zátiší si postaví ve skutečnosti. Nakonec toto 3d modeletto precizní malbou na hranici kresby štětcem převádí do 2d prostoru na plátno či karton. Dává dohromady zvláštní společenství věcí, které dotvářejí náš svět, ale ve své podstatě jsou to věci vedlejší, často nezbytně nepotřebné, zbytečné. Na jejích kompozicích dostávají autobiografický náboj a zároveň fungují jako obecná podobenství. Půdy a jejich iluzivní detaily, sálající kamna, existenciálně laděné figurky betlémských pastýřů v krajině z polystyrenových segmentů, vánoční makro-ozdoby, nafukující a lesknoucí se v papírových přihrádkách krabice, nalezené na půdě, obskurně groteskní rej trpaslíků z podstavce vánočního stromku. Legendární nafukovací sloni a buvoli Libuše Niklové z Fatry Napajedla, ve své době běžná umělohmotná produkce, se stávají spolu s o něco pokleslejšími čínskými nafukovacími zvířaty donkichotskými hrdiny obrazů. Melancholie a groteska, smích skrz slzy v jednom. Jsou dokonalými představiteli absurdity i banality, obalem-převlekem pro kubické centimetry lidského dechu.
Mirka Zychová maluje obrazy pomalu. Želvím krokem. Každým rokem jich přibude tak čtyři pět. Až kalendářním dokladem této skutečnosti je „čerstvý“ cyklus ročních období s květinovými motivy, štětcem trpělivě steh po stehu vyšitý, představující autorčinu celoroční práci.
Ze své potřeby pomalosti a systematičnosti vyvinula rafinovanou kombinovanou techniku, kdy porůznu střídá a mísí temperu, olej, pastel, akvarel, tuš a příležitostně do barev přidává plnidla. V případě chuti obraz skutečně materiálně zatěžkat neváhá přimíchat do barvy třeba písek. Pokud bychom u ní označili užití netradičních technik jako experiment, ocitli bychom se v zajetí slovního klišé. Slovo experiment tu docela neplatí. Sáhne-li například po fluorescentní barvě či spreji, je v základě této volby přesvědčení a jistota želvy. Nemáme mnoho tak troufale pomalých tvůrců.
Se stejnou želví vytrvalostí a neochvějností za předchozího režimu stála u záchrany historické čtvrti Betlém v Hlinsku v Čechách. Dnes při břehu Chrudimky živoucí skanzen. Chybělo málo, a místo původních chalup zde stálo autobusové nádraží. Ona a její životní druh, jeden z pozoruhodných autodidaktů našeho výtvarného umění, solitér, malíř a fotograf Bohumír Komínek (1944-1999), vyvinuli na maloměstě za normalizace neobvyklou aktivitu, když statečně a nakonec úspěšně vedli boj za záchranu hlineckého genia loci proti totalitním úřadům. Se stejnou želví vytrvalostí si naložila a nese na krunýři svoje trámy života (Spřežení, 2006-7). Zrychlená současná doba pomalost želvího kroku umocňuje.
Divoucnější a divoucnější, chce se říci slovy Alenky.
Lucie Šiklová
