 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 7 |
13. prosince 2018 – 27. ledna 2019
vernisáž 13. prosince 2018 v 16.00 h
Akty
Josef Šafařík napsal kdysi esej, který se jmenuje „Rubato“; je to úvaha o tom, podle čeho se pozná život, a Šafařík říká, že právě podle rubatového rytmu. Srdce je živé, pokud tepe s drobnými odchylkami od pravidelného rytmu, a právě proto působí naprosto pravidelný rytmus stroje zcela nepřirozeným a neživým dojmem do té míry, že jeho zvuk snad už ani nevnímáme jako rytmus.
Znám Martina Velíška a jeho obrazy dlouho a takto nějak jsem si vždycky vysvětloval jeho tvorbu. Koriguje příliš dokonalé, ale ne proto, aby opravoval či napravoval anebo snad dokonce mařil, nýbrž proto, aby dokonalému vracel život. Hledá znaky života tam, kde bychom je nehledali, protože jsme až příliš uhranuti mechanickým perfekcionismem a ideami, hledá znaky života v „nedokonalostech“. A když nejsou na první pohled patrné, objevuje je. Jako by nám všem přitom kladl otázku, na které nevyhnutelně ztroskotáme: je život dokonalý, anebo je nedokonalý? Kdyby bylo tělo dokonalé, nebylo by to tělo, ale stroj. Jenže tělo žije, zatímco stroj nikoli; sebemenší chyba stroj bezpečně zlikviduje, zatímco život žije z toho, že nedokonalosti, trhliny či nepevnosti jsou materiálem jeho tvořivosti.
O tom, co je strojovým nebo geometrickým způsobem perfektní, se totiž ani nedá říci, je-li mrtvé či živé; takto můžeme mluvit jen o tom, co se narodilo, žije, a protože žije, je ohroženo zmarem. To by ale bylo zbytečně patetické a tomu se Martin Velíšek vyhýbá, postačí mu drobný kaz, modřina, nepatrné vychýlení z pravidelnosti. Lidský svět je často možná až příliš lidský, avšak boule, jizvy a modřiny jako by nám připomínaly, že nejgeniálnější schopnost člověka je umění padat a zase se zvednout, zakopnout a zase získat rovnováhu. Je složité to ukázat, ale Martin Velíšek má jednoduché řešení: nachází křehkost, naznačuje zranitelnost, to vše však v intimitě maximální blízkosti, která nikdy nepřestane být dálkou. To proto, že jeho obrazy jsou rovnomocninou pohlazení.
Miroslav Petříček
Bruslařky
Slovníková definice říká, že brusle jsou pomůckou, umožňující svému nositeli klouzavý pohyb po různorodém povrchu. Nejčastěji po ledu. Neříká však nic o příbězích, které takový druh pohybu nutně generuje. Ty nenajdeme ve slovníku, ale můžeme je najít na zamrzlém rybníce. Anebo ještě lépe – na kresbách. Kreslíř se totiž řídí jinými pravidly nežli bruslař. A jeho příběhy s bruslemi tak mají téměř neomezené možnosti. Tak předně může nechat bruslit výhradně ženy. A to bez šatů, zato v kulichu… A pak si vůbec nemusí lámat hlavu s tím, zda ten který příběh není tak trochu „bruslením na tenkém ledu“ – tedy absurdním popřením bruslení samotného. Defilé plnoštíhlých žen v bílých lakovaných bruslích dává standardní situace klidně k ledu.
Ještě je tu ale jedna rovina příběhu, a to jistý vztah bruslařek k lyžařům. I oni se pohybují klouzavým pohybem za pomoci speciálních pomůcek. I oni mohou být v kreslířově fantazii nazí. Kreslené příběhy bruslařek i lyžařů legitimizují bílý papír. Ba co víc, povyšují jej na prostor. Tmavou linku tužky pak povyšují na děj. Je v tom mnoho úsporného a podstatného zároveň. Ostatně podobným způsobem hovoří zima, mimo jiné skrze sníh a led...
Nejstarší brusle byly vyrobené ze zvířecích kostí a jsou staré pět tisíc let. Lyže si s nimi, pokud jde o stáří, příliš nezadají. Dlouho byli bruslaři vyzbrojeni jednou či dvěma holemi pro odrážení i udržení stability. Připomíná vám to lyžaře? Záleží jen na úhlu pohledu, zda budeme považovat bruslaře za předchůdce lyžařů či naopak. Nicméně pro pestrost světa a radost ze života je důležité, že existuje obojí.
Cyklus kreseb Bruslařky Martina Velíška (*1968) je výtvarným dialogem s cyklem kreseb Lyžaři Martina Velíška (*1963).
Martin Velíšek
