 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 2 |
14. února – 31. března 2019
vernisáž 14. února 2019 v 16.00 h
2010 – absolutorium AVU Praha, obor malba v ateliéru prof. Michaela Rittsteina
Sluneční lázně Vojtěcha Horálka
Výstava s názvem Sluneční lázně představuje nejnovější tvorbu Vojtěcha Horálka, kterou spojuje téma slunce a vody. „Drobné obrazy s tématem koupajících se a slunících se naháčů vzbuzují zdánlivý pocit naprosté pohody a jistoty, že je vše v nejlepším pořádku. To bohužel neplatí ve všech světlovrstvách.“ Protikladem jsou scénické obrazy spojené s fascinací vesmírem a tajuplnými vědeckými objevy, jež se nacházejí v jiném časoprostoru.
To, proč se za letními odpočinkovými činnostmi, jako jsou hry, zahradničení, opalování se a bezduché lelkování odehrává zděšení a nejistota nad tím, co přijde v zápětí, si uvědomíme později, jsou ukryté v další významové vrstvě díla. Ony monumentální mnohdy polonahá těla a rozkreslené detaily strojů nebo zvířat působí svou stylizací strojeně a bezvládně či bezstarostně naivně. Vizualita díla i jeho formální zpracování nás sebevědomě dráždí a staví na odiv všudypřítomnou hrozbu. Toto formulování myšlenek dějových děl o postapokalyptické budoucnosti není v případě Vojtěcha Horálka jakýmsi náhlým uvědoměním si katastrofickém vlivu člověka a technologie na přírodu související s aktuálními trendy v českém i zahraničním současném umění, ale dlouhodobým zájmem vyjádřeným velmi osobitým výtvarným uměleckým projevem. Dlouhodobě se zajímá spíše o vedlejší proudy nebo subkultury současné české a středoevropské společnosti a citlivě vnímá stereotypy a rozdíly ve společnostech (evropská, euroatlantická, euroasijská). Nacházíme zde mnohovýznamové dílo naplněné tajemstvím, dobrodružstvím a exotičností jiných i mimolidských končin.
Vojtěch Horálek se k tématu putování do vzdálených míst, mimolidské civilizace a imaginárního cestování se dostává přes fascinaci českou přírodou či volnou krajinou, kterou procestoval po vzoru romantických umělců s malířským náčiním na zádech a absolvováním mytického „zasvěcení do řemesla malířského“. Jeho život se stává tvorbou a naopak, ovšem za na první pohled naivními formálními projevy lze spatřit promyšlenou reflexi českého kutilství, trampingu v kombinaci s ikonickými výjevy ze současné globální popkultury (filmy, klipy aj.). Vytváří tzv. všední exotiku, námi kontrolované dobrodružství prožívané v bezpečí našeho domova a díky rozvinutým mytologickým příběhům nám dává zakusit fantazijní svět ovšem s příchutí všední trapnosti, necitlivosti a nebo pokrytectví.
Jeho dílo se tedy musí interpretovat pomocí složité, mnohdy až staromilské ikonografie a znalostí bájí. Nutno však mít na paměti, že Vojtěchova tvorba, vždy plná nejrůznějších inspiračních zdrojů a autorovy imaginace, která je obratně vytvořena z vrstev různých kulturních fenoménů, je také naplněna humorem, parodií až ironií běžného života.
Horálek ve své tvorbě zkoumá také ikonografii zvířat, poločlověk a jeho metamorfóza, rysy člověčenství, stereotypy v euroatlantické společnosti v přijímání ras a nakonec i mezilidské vztahy v obecné rovině i v konkrétních „krizových“ situacích. Zaznívá zde subtéma rovnoprávnosti, voyerství, hrozby ideologií a ztráty hodnot.
Vojtěchovým uměleckým vyjadřovacím jazykem je médium malby s výraznými kresebnými tendencemi, jež uplatňuje zvláště ve velkoformátových obrazech. Ovšem nevystačí si s klasickými formáty a plošnou malbou, ale vystupuje do prostoru a jeho malby jsou spíše svébytnými objekty, avšak vždy s částečnou utilitární funkcí. Dospívá k různorodým netradičním formátům, 3D prostorům, textilním šitým obrazům, vzorníkům a světelným scenériím ze dřeva, skla, plexiskla, PVC a žárovek. Kombinuje nalezené a levné materiály a tak se recyklace materiálů pro Vojtěcha stává natolik přirozeným východiskem pro tvorbu, že si ani neuvědomíme onen ironický podtext a odkaz na českou vizuální kulturu doby normalizace.
Vojtěch Horálek absolvoval v malířském ateliéru Michaela Rittsteina na pražské AVU, nicméně vliv na definování jeho svébytného rukopisu má i příležitostná spolupráce s osobností Josefa Daňka a jeho myšlenková základna neulititární pedagogiky a podivného kutilství, vyjadřující rozvětvený systém vztahů a způsobu vyjádření problematiky ve své celistvosti.
Autor navíc dlouhodobě působí jako odborný asistent na pražské DAMU na Katedře alternativního a loutkového divadla a není tedy s podivem, že pracuje přirozeně i se scénou, narativitou i performance. Obrazy-objekty vznikají často v cyklech nebo z nich vytváří prostřednictvím prostorových vztahů další kompozice. Nechává do sebe pronikat jak různorodé myšlenkové protipóly, tak i formy a různorodé materiály a využívá koláž a asambláž.
