 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 7 |
6. srpna – 6. září 2020
vernisáž 6. srpna 2020 v 16.00 h
Ke společenství z dob studií v „Kruhu výtvarníků pro společnou práci uměleckou“ hledal zakotvení v některém z tehdejších výtvarnických spolků. Po neúspěchu v Mánesu zakotvil ve Výtvarném odboru Umělecké besedy. Tyto peripetie ovlivnily budoucí Rabasovu uměleckou orientaci, protože tehdy měly spolky i do určité míry vyhraněná ideová zaměření. Po prvních vystoupeních na veřejnosti se ale pětadvacetiletý malíř rozhoduje dokončit vysokoškolská studia a zvolna zraje jeho úmysl vytvořit si trvalou základnu pro tvorbu v prostředí rodných Krušovic.
Ačkoli později prohlašoval uzavření studií v nově založené grafické speciálce Maxe Švabinského za formální, dochované grafické listy svědčí o učitelově podstatném vlivu. Konečně nejlépe o tom, že se zprvu přece jenom považoval za grafika, svědčí jeho účast mezi patnácti zakládajícími členy Sdružení českých umělců grafiků Hollar.
Švabinského oblíbenou techniku mezzotinty využil k vytříbeným portrétům, studiím tváří svých přátel, které mu přinesly užitek v podobě školou pořádané studijní cesty do Paříže. Švabinský byl také jedním z prvních, kdo v Čechách zavedl užívání v umělecké praxi původně řemeslné reprodukční techniky dřevorytu. Rabas si obstaral zimostrázové napříč řezané štočky vynikající i neobyčejnou odolností při tisku, asi okouzlený jemností techniky, pro realizaci několika (27) opusů. Téměř všechny vyryl během dvacátých let.
To byla léta hledání a pozvolného uměleckého zrání. První list bez přesné datace odhadem vročený do r. 1915 a navíc v literatuře omylem popisovaný jako linoleoryt „Rabasův ex libris“ zobrazuje tříčlennou rodinu, snad připomíná narození umělcova syna Jana (1915) a je poznamenaný obdivem k dobovému kubistickému tvarosloví, jež jako by souznělo s formami nábytku, co nakoupil k zařízení svého krušovického domku.
Po válce se v duchu idejí tzv. venkovského křídla Umělecké besedy v jeho díle objevují variace na téma zemědělských prací především žní v malbě i v grafice, prosté žánrové i složitě komponované alegorické či symbolické scény. Určitým vyvrcholením těchto snah pak je cyklus Matce z přelomu let 1922–23. Rabas v zobrazování rodové legendy sahal i k motivům starších obrazů (Vzpomínka na maminku, 1914–15) nebo naopak zároveň řeší stejný motiv i v soše (Dvojí břímě).
Příklon k dobové společenské a kulturní problematice dokazují listy věnované smetanovskému výročí. Smetanovskou novoročenku a dvě verze skladatelova portrétu propojil s podobiznami Boženy Němcové a Tomáše Garigua Masaryka v cyklu České hlavy (1923). Ještě ve dvacátých letech vytvořil několik příležitostných dřevorytů, novoročenek či exlibris, které dokumentují, jak se odklání od spekulativní a dekorativní stylizace a začíná těžit z reality přímo a nezprostředkovaně.
V letech třicátých a později, pokud udělal grafiku, tak suchou jehlu, lept a stále častěji litografii.
Jak ubývaly figurální kompozice, převládala v Rabasově díle malířská krajinářská produkce. Aby se nakonec stala pro Rabasovu tvorbu charakteristickou.
Václav Zoubek
