 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 2 |
Vzkazy
Bezeslovné rozumění vzkazům, které jsou skryty v dílech Jaroslava E. Dvořáka, vyžaduje vnitřní ztišení. Jsou to vzkazy, jimiž promlouvá příroda, která není jen krajinným prostorem, vegetací, ale hlavně je onou herakleitovskou „fysis“, mocností, která je zrodem, trváním i zánikem, je znamením celosti skutečnosti.
Jaroslav E. Dvořák ukončil studia v roce 1972 a opustil dosavadní relativní bezpečí školy, které přeci jen v oněch šerých časech Akademie výtvarných umění v Praze skýtala. V několika prvních letech sedmého desetiletí opustila Akademii rovněž řada dalších mladých autorů. Jejich výtvarný názor se ovšem počal konstituovat již mnohem dříve, totiž v situaci, kdy české umění během šedesátých let navázalo na vlastní modernistickou tradici a vstřebalo většinu impulzů světového výtvarného vývoje, a dokonce je často osobitým způsobem modifikovalo. Ačkoliv autoři generace sedmdesátých let nepochybně vycházejí ze zkušenosti s mnohostí českého umění let šedesátých, svým výrazem se nezaměnitelně hlásí k nové vlně tradičních výtvarných médií, jejíž vzedmutí na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vlastně také spoluutvářela.
V roce 1987 se několik autorů generace sdružilo ve skupině pod lehce ironickým názvem Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. Poprvé společně vystoupili pod tímto názvem v roce 1988 v jízdárně zámku v Kolodějích. Rovněž Jaroslav Dvořák se výstavy v rodných Kolodějích zúčastnil. Výtvarný projev měl od počátku ve „volném seskupení“ řadu výrazně individuálních poloh. Jeho příslušníci běžně překračují nejen hranice jednotlivých oborů, ale i jednotlivých druhů výtvarné práce. Od samého začátku provází jejich tvorbu zájem o problém prostoru. Malíři přestupují dva rozměry plochy, sochaři vytvářejí rozsáhlé kresby, které jsou kresbami jen tím, že vznikají na papíře, zabývají se vytvářením instalací a objektů, do nichž začleňují i ostatní média.
Pro tuto generaci, jíž je Jaroslav E. Dvořák nepřehlédnutelným příslušníkem, bylo společné především spolehnutí na tradiční výtvarné prostředky, malbu, závěsný obraz, sochu, objekt. Nicméně, s těmito médii nakládali zcela volně a podrobovali je neustálému zkoumání. Častá zkušenost s neortodoxním prostředím výstav, protože do oficiálních prostor nebývali vpuštěni, rozšiřovala jejich schopnosti reagovat na oslovení specifickým duchem konkrétní chvíle, konkrétního místa. Tuto osobitou volnost nakládání s tradičními prostředky dosvědčuje i Dvořákova tvorba. V generaci silně rezonoval odkaz moderní české krajinomalby, který ve druhé polovině minulého století velmi osobitě transformovala řada malířských individualit, např. přes Karla Valtera, Jiřího Johna, Oldřicha Smutného až po generačně Dvořákovi blízké umělce jako je František Hodonský, Tomáš Švéda či Ivan Ouhel. K tomuto proměňovanému pohledu na krajinomalbu a k zájmu o přírodu jako permanentní událost se hlásí i dílo Jaroslava E. Dvořáka.
Dvořákova tvorba prochází mnoha způsoby a formami přibližování k tomu, co má autor ve světě za důležité a podstatné. Nachází tu své místo nejen obraz, ale i objekt a instalace. Jako by Jaroslav E. Dvořák hledal především způsob oslovení a nalezení toho, co člověka určuje, definuje, ale také přesahuje. S tím hledá jakýsi prvotní útulek, zákryt, místo chránící člověka před neuchopitelností světa, které by ale zároveň skýtalo možnost tohoto světa se dotýkat a porozumět mu. Hledání takového mentálního otevřeného úkrytu stále častěji vyžadovalo po Dvořákovi právě trojrozměrné ztvárnění, jehož podoba je v neustálém procesu, je nedefinitivní, neukončitelná. Dvořákovy instalace či objekty často na první pohled neprozrazují jakýkoliv umělcův zásah do jejich hmot a povrchů, jejich podoba vyvolává myšlenku na tajemný archeologický nález.
Svým vyzněním se jak Dvořákovy obrazy, tak především jeho exteriérové instalace odvolávají až k mlhavým podprahovým vzpomínkám na prehistorický čas před uměním, kdy podobná lidská gesta nebyla uměleckou tvorbou, ale oslovováním, ba zaklínáním toho, co člověka přesahuje i ohrožuje. Nicméně již dávno jsou tato tvořivá gesta vnímána jinak — jako umělecká díla. Jako by dílo již nemělo vyslovit propastnost existence, bylo jen vizuálním potěšením. Přes veškerou sekularizaci lidského života však umělecké dílo své odvěké, byť často nereflektované, spirituální ukotvení nemůže zapřít.
Předivo obrazových kompozic Jaroslava E. Dvořáka je střídmé a ukázněné. Hutné okry a hnědi střídá průhledná barevnost bělavých, šedavých a zelenavých tónů vegetabilních forem, které se jeví jako neproniknutelné houštiny tajemné předlidské krajiny. Velkým vnitřním napětím a zároveň přísnou sebekázní obzvláště promlouvají jeho plátna, v nichž do nedávna převládalo prozařování světelnosti bělob. Primární lidská bázeň a zároveň údiv nad tím, „že je spíše něco nežli nic“ tváří v tvář mohutnosti stvoření jsou tu provázeny křehkou důvěrou a spolehnutím na skrytý smysl věcí.
Svou tvorbou malířskou i prostorovou rozevírá Dvořák skutečnost jako řád, jako univerzum. Jen na první letmý pohled se může příroda jeho obrazů a objektů zdát chaotickým spletencem nepředvídatelných proměn, vznikání, zrodu, růstu, zanikání. Tvorbou se mu ale příroda nakonec vyjevuje jako pevný, provázaný systém, řád, který ovšem nemá podobu prosté školské geometrie. Odedávna je známo, že příroda je vždy skrytá. Proto je také člověku nesnadné dotýkat se s plnou jistotou porozumění tomu, jak svět je, a je zcela nepatřičné, aby se domníval, že může být jeho svrchovaným držitelem a učinit tak svět předmětem k manipulaci. V tvorbě Jaroslava E. Dvořáka je tu příroda, svět, skutečnost k úžasu i rozumění.
Ivan Neumann
říjen 2024
