RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK2016
Václav Rabas
Lidé a věci domova
Rabasova galerie v Rakovníku
Národní galerie v Praze
Malá síň RG
12. června–konec srpna 1983
vernisáž 12. června 1983 v 10.00 h


Topoly mého mládí, akvarel, 51 ´ 71 cm, 1952
Tvůrčí cesta Václava Rabase
I.
     Roku 1912, když bylo Mikoláši Alšovi šedesát let, přihlásili se k němu oddaně někteří z mladých, teprve se chystajících k cestě za malováním a tvorbou. V době, rozvichřené náporem nejprotichůdnějších tendencí a názorů uměleckých, věrně symptomatizujících chaotickou rozpornost let, jež předcházely výbuchu první války světové, uspořádali milovanému mistru soubornou výstavu – z obdivu k bohatství jeho životního díla, i jako příklad a aegidu svému předsevzatému snažení.
     Byl mezi nimi Václav Rabas, tehdy sedmadvacetiletý. Od Hanuše Schwaigera dostalo se mu spolehlivého zasvěcení do zákonů a fortelů malířského řemesla, občas i skoupě odměřované pochvaly (na půl úst, s nevypočitatelným zablýsknutím skřipce profesorova). Na vysokých šerých chodbách Akademie s úctou a bázní ustupoval před J. V. Myslbekem, v sebe a ve zrání svého díla neústupně zahleděným. A v Umělecké Besedě, kde byl členem, mohl si s palčivou zodpovědností uvědomit závaznost jmen, určujících tradici uměleckého sdružení, jež se pyšnilo Mánesovým emblémem tří růží, v lyru vetknutých.
     Rabasovi bylo však od mládí cizí sentimentální, netvořivé staromilectví či sousedské zápecnictví a před monumenty uctívaných jmen nehodlal malomyslně skládat ruce v klín. Na vlastní oči poznal a ocenil v brzku i velké, kladné zjevy malování evropského. Nepředpojatě nahlédl však flanc, prázdnotu a scestnost některých thesí a farmulek, jak se u nás tehdy roubovaly a ujímaly. Proto se od mládí postavil odhodlaně na vartu proti formalistním schematům a netvořivým theoriím, v pevné víře a přesvědčení (kdož ví, čeho bylo více potřeba v době pověr a názorových vratkostí), že jenom z pravdy domova a skutečnosti, z vlastního tvůrčího pohledu, názoru a výrazu lze dělat umění.
     Toto tvůrčí gesto charakterizuje povahu Rabasových let učednických, tovaryšských i vandrovních, naznačuje jeho význam v novodobém českém umění a předurčuje všechny proměny, jimiž jeho dílo procházelo v růstu, zápasech a zrání k mistrovství.
II.
     Rabasův umělecký názor i výraz byl v podstatě nalezen už v roce 1913 v nepočetném cyklu akvarelů, hutně a pevně obmykajících podobu výrazného reliefu holých kapců a plání krušovických. Potrvá však léta, než tento v mládí šťastně a ne bezděčně nalezený výraz přijme malíř přesvědčeně za svůj a než jej dotvoří v osobitě dramatizovaných prostředcích olejomalby.
     Obratník dvacátých let, kdy se v sociálně-politickém i kulturním životě v Čechách tolik dokonává, načíná a mění, přináší Rabasově tvorbě váhavé rozkolísání. Jakoby zkoušel scházet z nakročené cesty; hledá rady u dramatičnosti pláten Antonína Slavíčka, na paletě se mu ozve názvuk drásavého, nervosního pathosu Pruchova, i ohlas trýznivé vůle po zákonitosti barevné a tvarové, vyznačující hledající komposice posledního desetiletí života Preislerova. Rabas tehdy neobejde ani úskalí „nové věcnosti“ s její expresivní, deshumanisující sirobou citovou a připustí názvuk dobové neoklasicistmí stylizace, i když u něho ne samoúčelné, nýbrž v rozvrhu ploch i smycích stětce odvozené z reality chudobných kapanic krušovických.
     Teprve po čtyřicítce, v letech 1926–1927, odvážil se malíř (ne ovšem náhle a ne bez přípravy) pozdvihnout zrak od úseků a dílčích scenerií skutečnosti a obezřít krajinu pohledem rozkřídleným v šíř i v dál, k panoramatické monumentalisaci. Krajina Českého středohoří sloužila mu za východisko k dílům, v nichž pohledem a prostředky malíře XX. století vytváří obrazy panonamatické mohutnosti, v pravém slova smyslu ideové. Při práci se mu tu bezděčně ozve vzpomínka na velkodechá plátna Kosárkova a v zamyšlení nad předsevzatým úkolem porozumí malíř plně Máchovi i akordům hudby Smetanovy.
     Selské zátiší z roku 1928 svou velkorysou stavbou jakoby předznamenávalo předsevetí zahloubat se ještě úporněji do velikého odkazu minula a v době, kdy jména vůdčích českých klasiků byla leda příležitostí k obdivu v galeriích či objektem studia uměleckohistorického, hledat u nich konrétní poučení pro vlastní práci. Nejen u mistrů krajinomalby, ale i v tradici figuralistické, z níž si krajinář Rabas k lásce a obdivu volí především dramatickou vervu olejů Alšových a hutnou, věcnou pastosnost malby Purkyňovy.
     Mohutný cyklus Rabasových krajin z let 1929–1932 pevnými, ráznými tahy štetce, v sytých akordech barevných monumentalisuje všední výhledy do krušovických katastrů a zvihá je k typisujícímu zpodobnění novodobé, dělné české krajiny.
     Kytice polních květin – jímavých jak prostý motiv Nerudův – od roku 1933 docelují škálu malířovy tvořivosti o tóny, doposud málo všímané: o melodické harmonie něhy, jakoby v arpeggiu znící zpod měkkých, zvláčnělých tahů štětce. Tak v letech třicátých Rabasovo umění zní už naplno v polyfonní, vpravdě orchestrální šíři, o to působivější, oč asketičtěji se malíř v motivech omezuje na končiny, dohlédané z krušovickeho sadu.
     V neumdlévajícím zápasení o růst a zrání svého díla neobešel se Rabas ani bez šrámů, neúspěchů či ojedinělých ztroskotání; mebyl z těch, kdož by se jim kdy vyhýbali pohodlnou, opatrnicky ustálenou manýrou.
     Ptejme se však, jak rozmanitým a bohatým dovedl malíř učinit nevelký okruh země kolem rodné vsi, v proměnách přírodních dějů od předjaří do krušných zim, v dramatu, epičnosti i lyrismu jednotlivých obrazů. Jak pravdivě a velce vypověděl, co je vlast, v temných letech okupace, kdy vrch Džbán držel neochvějně stráž.
     Po osvobození a s odhodlaným nástupem k budovatelským úkolům na velkém díle socialismu spíná malíř své snažení s rozmachem tvůrčích sil pracujícího lidu, nad rozoranými lány a staveništi vztyčujícího pevnou klenbu práce a míru.
     Výstava, pořádaná v roce 1950 k 65. narozeninám Rabasovým, shrnula imposatní výsledky umělcova tvůrčího vzepětí. Velkodechost a bohatost jeho panoramatického, cyklického oslavení české země nebyla tehdy, domnívám se, plně doceněna. Jak nicotně se od jadrné hmoty olejů Rabasových odráželo nedoucké mistrování a nežádané korektury těch, kdož nepochapili, že opravdová tvorba je ustavičným svárem kladného se záporným a nikoliv obrázkařením podle lineálu a že proto o to víc je třeba cítit a hodnotit dobytá vítězství.
III.
     Rabasovy práce posledního data rostou v mnohém (jako ostatně vždy v jeho díle) z kořenů tvorby předchozí. Žeň z posledního roku – po náporu nemoci, která umělci na čas vzala štětec z dělných rukou – shrnuje některé z motivů důvěrně známých. Avšak v soustředěné úspornosti nových prostředků výrazových, v charakteristickém způsobu, jak s nimi malíř nakládá, v pádnosti a sukovatosti kreslířských čar jsou všechny listy puncovány novým a osobitým zřením.
     Akvarely krušovických humen svou lapidárnastí, určovanou neobyčejně citlivým porozuměním tvárným možnostem materiálu, nezadají si s velkorysostí olejů; ba, v lyričnosti a baladičnosti jdou nejednou nad ně. Lavírované kresby družstevních žní jakoby sálaly energickým rytmem a širokým rozpětím vyrazných barev parného léta. Směle kroužené ovoce na mísách preluduje všemi melodickými akordy českého podzimu.
     Jádrem výstavy je cyklus postav a tváří – výslednice úkolů, k nimž se malířovo úsilí posledním časem soustřeďuje. Už v mládí, jedním a týmž gestem, jímž pátral po tvaru a duši krajiny, usiloval Rabas dobírat se zobecňujíciho zpodobení postojů, tváře i nitra lidských postav. Prostředky malby nejednou nestačily ctiteli výsostného umění Myslbekova; tvář matky nebo přítele bylo zapotřebí prohníst a promodelovat v hlíně.
     Reminiscence na alegorisující nadsazení, jež charakterisovalo mnohé z figurálních motivů Rabasovy tvorby předchozích údobí, zůstávají však dnes stranou. Malíř se soustředil k věcnému, portrétně předurčovanému zájmu o zobecňující typ; modelem mu stojí mladý horník v energickém postoji, setřásajícím únavu po noční směně; družstevní hospodáři zkoumavého pohledu, tváří zkušenostmi a dřinou zbrázděných; dvě mladé sestry-cikánky s baladickýma očima svého rodu; umělcovi vrstevníci, soudruzi z Krušovic, přátelé staří i mladí, umělcova rodina. Individua po jménu rodovém i křestním – avšak vespolek celistvá galerie, obmykající naši dnešní společnost v jejich mnohotvárných osobnostních typech.
     Takový byl asi záměr umělce, toužícího po vyhmátnutí obecného v jedinečném, po postižení letor a vnitřního života z gest a rysů tváře, po zosobnění mládí, let zralosti i stáří.
     Rabas odevždy chodí na motiv zpříma, bojovně; jeho kresby nejsou proto popisem ani součtem podrobností, nýbrž úhrnným výrazem temperamentního střetnutí s realitou. Ve vítězstvích, jež převládají, – vzpomeňme z nich třebas tklivě lidské podoby staré ženy v zamlkle soustředěném sklonu (Tvář dobře známá) – narůstá umělcův pohled i výraz do monumentality vzácného osobitého ražení.
     Typisační záměr, souznící s osnovným dnes snažením v umění, vysvítá i z početného cyklu kreseb a variací na motivy krajinné. V zúsporněné redukci na dva tři stromy, u pat s pažitem trávníků, vlnobitím zrajícího obilí či prachem polních cest, cílí úsečný rukopis štětce jakoby ke grafu viděné reality – ve snaze vypovědět několika málo slovy epos, baladu či lyrickou píseň o kraji domova.
IV.
     V průběhu uplynulých desetiletí stala se česká krajinomalba v mnohém jistinou, uchovávající kontinuitu kladných tradic. Nicméně její význam vcelku i podíl jednotlivých vůdčích osobností čeká posud na podrobnější zhodnocení.
     Dílo národního umělce Václava Rabase, bytostného vyznavače realismu, vědomě se opírajícího o podnož tradic domova, může být ve svém souhrnu příkladem tvořivě pochopeného vztahu ke klasickému dědictví národnímu – vztahu, jenž je výslednicí tvůrčí vůle uvidět a vyjádřit zkušenost očima našeho věku, v dnešní její podobě, ideové významnosti a pathosu.
     Odtud obdivuhodná míra umění zobecňují typisace, vyznačující řadu zralých děl Rabasových. Zamyšlení nad nimi nám připomene, že přívlastek klasičnosti je možno a třeba rozšiřovat i na platformu našeho století, na díla těch, jejichž tvůrčí úsilí dopnulo se v mnohých realizacích definitivnosti spěže. Procházka sbírkou novodobého umění Národní galerie a zastavení před souborem obrazů Rabasových nás v tom může utvrdit.
Jiří Kotalík
(Z katalogu výstavy Lidé a věci domova, Alšova síň Umělecké Besedy 1953)

1.  Moje vrstevnice akvarel 89 ´ 59 cm 1952
2.  Doma akvarel 84 ´ 60 cm 1952
3.  Vesnický mičurinec lavírovaná kresba, tuš 89 ´ 62 cm 1952
4.  Cikánská dělnice lavírovaná kresba, tuš 91 ´ 59 cm 1952
5.  Sochařka S. H. lavírovaná kresba, tuš 90 ´ 88 cm 1953
6.  Malíř Jan Smetana lavírovaná kresba, tuš 62 ´ 89 cm 1952
7.  Tvář dobře známá lavírovaná kresba, tuš 62 ´ 43,5 cm 1952 (reprodukováno na plakátu)
8.  Vesnická švadlena akvarel 51,5 ´ 71 cm 1952
9.  Jiřina Berková akvarel 71 ´ 51 cm 1952
10.  Hermínka Rabasová kresba štětcem, tuš 75 ´ 54 cm 1953
11.  Vlastní podobizna kresba tuší 84,5 ´ 60 cm 1952
12.  Můj vnuk Josef kresba štětcem, tuš 44 ´ 30 cm 1952
13.  Chlapec v slamáku kresba štětcem, tuš 49 ´ 34 cm 1952
14.  Děvčátko s náramkem akvarel 62 ´ 43,5 cm 1952
15.  Mladá žena v poli akvarel 44 ´ 59 cm 1952
16.  Starý dělník akvarel 60 ´ 42 cm 1952
17.  Topoly mého mládí akvarel 51 ´ 71 cm 1952
18.  Ovoce na bílé míse akvarel 46,5 ´ 55,5 cm 1952
19.  Jolančina tvář akvarel 51,5 ´ 35,5 cm 1952
20.  Jolanka z profilu akvarel 51,5 ´ 35,5 cm 1952
21.  Vlastní tvář v zrcadle lavírovaná kresba, tuš 63 ´ 45 cm 1952
22.  Cikánské děvče kresba tuší 45 ´ 31,5 cm 1952
23.  Žena z Podlesí akvarel 45 ´ 33 cm 1952
24.  Nad mapou mého kraje kresba štětcem, tuš 34 ´ 49 cm 1952
25.  Borovice v krajině kresba štětcem, tuš 49 ´ 35 cm 1952
26.  Větvička akátu kresba štětcem, tuš 47 ´ 34 cm 1952
27.  Jasný podzimní den akvarel 51 ´ 71 cm 1952
28.  Děvče z mého kraje kvaš 47,5 ´ 33,5 cm 1952
29.  Přespolní návštěva lavírovaná kresba, tuš 60 ´ 45 cm 1952
30.  Večer akvarel 46 ´ 55 cm 1952
31.  František lavírovaná kresba, tuš 45 ´ 60 cm 1952
32.  Můj včelín kresba štětcem 35 ´ 22 cm 1952
33.  Cesta úvozem lavírovaná kresba, tuš 43,5 ´ 30 cm 1952
34.  Kmen staré hrušně kresba štětcem, tuš 40 ´ 30 cm 1952
35.  Jabloňový květ kresba štětcem, tuš 44,5 ´ 31,5 cm 1952
36.  Na kraji lesa kresba štětcem, tuš 43 ´ 30 cm 1952
37.  Stará hrušeň v plném slunci kresba štětcem, tuš 36,5 ´ 22 cm 1952
38.  Rašení, kresba štětcem tuš 36,5 ´ 26 cm 1953
39.  Úroda v panácích lavírovaná kresba, tuš 44 ´ 62 cm 1952
40.  Borovice u rybníka kresba štětcem, tuš 49 ´ 35 cm 1952
41.  Smrky kresba tužkou 19 ´ 14 cm 1953
42.  Mládí lavírovaná kresba 63 ´ 45 cm 1952
43.  Naše lípa lavírovaná kresba, tuš 34 ´ 49 cm 1952
44.  Obilná sklizeň akvarel 44 ´ 63 cm 1952
45.  Panáky akvarel 43,5 ´ 61,5 cm 1952
46.  V zahradách kresba štětcem, tuš 21 ´ 34 cm 1952
47.  Vnučka Jarmila kresba štětcem, tuš 49 ´ 34 cm 1952
Díla č. kat. 7, 24, 27, 45, jsou zaprůjčena Národní galerií v Praze, ostatní ze soukromého majetku.
     
     Výstavu uspořádala Rabasova galerie Okresního muzea a galerie v Rakovníku ve spolupráci s Národní galerií v Praze. Výstavu a text katalogu připravil Jiří Kotalík. Katalog vydalo Okresní muzeum a galerie v Rakovníku v nákladu 400 výtisků. Povolil OK ONV v Rakovníku 15. března 1983 pod číslem 28/83. Vytiskly Tiskařské závody n. p. Praha, provoz 64 Rakovník – 3855 83.