RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK96
Antonín Slavíček
obrazy ze sbírky A. Švagrovského v Roudnici nad Labem
Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem
Rabasova galerie v Rakovníku
Malá síň RG
13. prosince 1987–leden 1988
vernisáž 13. prosince 1987 v 10.00 h


Kameničky v zimě, 1907


Z Kameniček, 1902


Studie sněhu pod Letnou, 1905–06


     Antonín Slavíček se stal po Mařákově smrti vůdčí osobností mezi nastupující krajinářskcu generací a dovedl český impresionismus až na pomezí exprese. Odpoutával se od smyslovosti a žádal pro obraz více než jen zachycení přírodního dojmu. Z optického stádia malby přešel k fyziologickému, přenášel na obraz tep svého srdce a rozjitřenost svých nervů: „Už není krásy, aby ji malíř chytal do své skizzové knížky – musí ji prokousat a strávit a musí mu přejít do každé krvinky v jeho krvi… – je to kus toho vnitřku jen a to stačí.“ (Prof. Gollovi, 1904).
     Jedním z nejstarších Slavíčkových obrazů v roudnické sbírce je „Slunce v lese“ z r. 1898, tedy z doby, kdy již na základě lekcí u J. Mařáka ovládl malířské prostředky tak, že vyjadřovaly světelné reflexy a chvění vzduchu na předmětech, kaskádou mihotajících paprsků slunce proměnil celé prostředí ve světelnou férii. Tlumenou atmosférickou jímavostí je prosycen i „Brod“ z r. 1901. „Vítr“ datovaný r. 1900 patří k nejlépe zvládnutým obrazům z okořského období, kdy podle charakteristiky M. Jiránka dovedi „své luministické problémy do krajnosti“. Vznikl předtím, než Okoř trvale opustil, aby si vyhledal takové místo, které by lépe vyhovovalo jeho novým nárokům. Na tomto rozhodnutí mělo podíl shlédnutí výstavy německých malířů z Worpswede v r. 1903, kdy se ujistil o nutnosti zapojit do procesu umělecké tvorby vnitřní prožitek, získaný splynutím s konkrétním krajinným prostředím. Obraz „Vítr“ A. Slavíček nabídl Švagrovskému dopisem v r. 1903 s poukazem: „…přál bych si u Vás se reprezentovat něčím, co dnes s vědomím toho v poslední době dosaženého stupínku udělám.“ A. Slavíček dostal v tomto výtvarně mistrovsky zvládnutém obrazu každou částečku malířské hmoty pod náporem rozpoutaného živlu do pohybu a naznačil jím, že jeho další metou bude příklon k expresívnímu výrazu. Když se A. Slavíček usadil v Kameničkách, pochopil, že je na místě, kde „všechna zbytečná technika jako šlupka odpadá“. Kraj, kde vznikl Raisův „Západ“, byl ten kout, který hledal a který mu měl co říci.
     Slavíček revidoval dosavadní způsob maliřského projevu: „…člověk vidí v dálavě nově jakési prostředky vyjadřovací, k nimž však ještě daleka – nekonečně daleko … chtěl by shrnouti všechno do několika jednoduchých linií a forem a několika tóny jen scelit tak, aby byla v tom vidět celá ta bída horských krajů v oněch rozsetých barácích se stavy a chudáky.“ (A. Gollové 1903).
     Vyjasňoval si přechod k vnitřně zaujaté malbě: „V těch horských koutech jsem zažil v sobě mnoho a chtěl jsem se vymanit z mnoha věcí – nejde to tak rychle. To formové asi jednou bude musit ustoupit úplně do pozadí a výraz myšlenky bude musit býti ještě jednodušší“ (K. V. Raisovi, 1904).
     Sociální naléhavost přinášela na Slavíčkcvou paletu studené tóny barev: „Viděl jsem teď chudé kraje za Hlinskem. – Dlouhatánské úhory a ubohá pastviska, – malé cesty obrostlé břízami a tu a tam na kopečkách roztroušené borovičky. – Všechno jaksi zakrslé, v sebe schoulené, – chudé, – úžasně chudé… A nad tím vším nebe – v tónu, jakoby smiřovalo tu chudobu roztroušenou v nepatrných barácích a tu bídu těch tkalců. – Viděl jsem, jak ti lidé namísto potahů sami orají těžkou, kamenitou půdu, – jak musí tak namáhavě kypřiti skoupou zem těch pohorských krajů. – Tam jsou dojmy, které člověku stahují srdce.“ (Švagrovskému 1903).
     Slavíčkova malba přerůstala v synonymum prožitku: „Mraky se tam po horách honí a je tam někdy celých 14 dní jako pod příkrovem. Vše nutí člověka ke convergenci forem, aby vyjádřil část toho, co cítí, že souvisí se životem chudáků, kteří v dusných dřevěných barácích zůstávají. – Já jsem ještě daleko toho cíle a i prvního stupínku k němu. Když tak na ten kraj vzpomínám, myslím si, že snad nejsem schopný tolik, abych jednou všechno barvou podal.“ (Švagrovskému, 1904). V řadě obrazů ze Švagrovského sbírky, které Slavíček namaloval ovlivněn touto krajinou, dosahují mimořádné kvality dvě menší prkénka s názvem „Kameničky v zimě“ z r. 1907. Slavíčkova vazba na model se v nich uvolnila a umělec podal prudkými tahy štětce výrazový záznam skutečnosti. Ke „Studii pohřbu v Kameničkách“ 1905 je zachován dopis odeslaný A. Švagrovskému v r. 1904: „Psal jsem Vám, tuším kdysi o jednom pohřbu, – který byl celý šedý a jako poloplastika v mlze vystupoval. – Neudělal jsem to ještě – nesvedu to dosud, ale strojím se na to. – K té harmonii se přiblížit ne slazených, ale jistých tónů – bez afektace, – tak němě jako opravdový smutek bez nářku a pláče…“
     Již před Muchovou výstavou v Praze r. 1905, kde měli naši umělci možnost seznámit se s naprosto odlišným způsobem přístupu k subjektu a barevné hmotě, užíval Slavíček barvu dle Jiránkavy charakteristiky z r. 1904: „Jako prostřednici a nositelku výrazu“.
     Období, které následovalo po Slavíčkově nóvratu z Kameniček patří k jeho vrcholným létům. Na řadě záznamů Prahy rostla dramatičnost výrazu, začala se ztrácet souvislost s tvary objektů a nastupoval afektivní záznam prožitku vnější reality: „Mně, příteli drahý, mně už netěší jako malíře volná příroda tak jako masy lidí a veliké město nebo nějaká kultivovaná alej. – Cítím v tom více života, více barev a toho co hledám, nalézám jen tam a ne v přírodě venkova.“ (Švagrovskému 1907).
     Slavíčkova tvorba z let 1905–1908 je v roudnickém souboru nejšířeji zastoupena. „Staré masné krámy“ (1905), malované podle Slavíčkova záznamu časně ráno, mají určiiou těžkost hmoty, autor tehdy ještě osciloval mezi popisnějším a uvolněnějším stylem. Dekorativnost a barevné prosvětlení obrazu: „Ve Stromovce“ (1907) zase odvádí k rannějšímu dílu, ale oba „Ovocné trhy“ (1907, 1908), „Most u Národního divadla“ (1907), „Trh na Letné“ (1906–1907), „Na Štvanici“ (1906), „Příjezd na most“ (1906), „Z Prahy“ (1905–1906), „Z Letné“ (1906–1907), „Pod Letnou“ (1905–1906) vybudoval energickým kladením barvy. Slavíčkova malba získávala stále více dynamičnosti, do které vkládal vitální energii. Obraz „Na Letné v dešti“ (1907) a „Pohled na František z levého břehu“ (1905–1906) jsou toho předzvěstí a nejúplnějším příkladem „Na Františku v Praze“ (1905–1906).
Dr. Miroslava Hlaváčková
Z katalogu OGVU Roudnice nad Labem r. 1986

1.  o 4 Kameničky v zimě olej, dřevo 31,8 ´ 40,8 cm 1907
2.  o 6 Vítr tempera, lepenka 90 ´ 116 cm 1900
3.  o 8 Kameničky v zimě olej, dřevo 31,5 ´ 40,5 cm 1907
4.  o 9 Z Kameniček olej, dřevo 19 ´ 29 cm 1905
5.  o 10 Z Letné olej, dřevo 20 ´ 31 cm 1906–07
6.  o 13 Nábřeží v dešti olej, dřevo 20 ´ 27 cm 1902
7.  o 14 Přístav ve Fécamp olej, dřevo 33 ´ 41 cm 1907
8.  o 16 Na jaře v letenském parku olej, dřevo 23,7 ´ 35,2 cm 1905
9.  o 17 Staré masné krámy olej, dřevo 26,6 ´ 35,6 cm 1905
10.  o 18 Plískanice olej, dřevo 26,5 ´ 35 cm 1902–04
11.  o 19 Příjezd na most olej, dřevo 24,5 ´ 34 cm 1906
12.  o 22 Na silnici před Davidem olej, lepenka 20 ´ 28 cm 1906–07
13.  o 25 Na Letné olej, dřevo 26 ´ 35,2 cm 1907
14.  o 27 Uhelný trh v Praze olej, dřevo 26,5 ´ 36 cm 1908
15.  o 29 U Troje olej, plátno 31,6 ´ 41,1 cm 1908
16.  o 32 Pohled na František z levého břehu olej, dřevo 26,8 ´ 35,9 cm 1905–06
17.  o 39 Letná v bouři olej, dřevo 31 ´ 35 cm 1906–07
18.  o 41 Vítr v Kameničkách olej, lepenka 25 ´ 35 cm 1905
19.  o 45 Na Letné v podzimu olej, dřevo 20 ´ 27 cm 1907
20.  o 46 Z Kameniček olej, dřevo 19,5 ´ 28,7 cm 1902
21.  o 51 Z parku na výstavišti olej, dřevo 18,7 ´ 23,8 cm 1907
22.  o 52 Les – Kameničky olej, dřevo 25,2 ´ 33 cm 1904–05
23.  o 53 Les u Svratky olej, dřevo 32,3 ´ 41 cm 1908
24.  o 54 U Troje olej, dřevo 19,8 ´ 26,3 cm 1906–07
25.  o 57 U Bruské brány olej, dřevo 20,2 ´ 27 cm 1903–04
26.  o 59 Trh u sv. Havla v Praze eternit 22,5 ´ 36 cm 1906–07
27.  o 60 Studie sněhu pod Letnou olej, dřevo 26,5 ´ 35,4 cm 1905–06
     
     Výstava byla připravena ve spolupráci s Oblastní galérií výtvarného umění v Roudnici nad Labem. Katalog s textem Miroslavy Hlaváčkové vydalo Okresní muzeum a galérie v Rakovníku v nákladu 200 výtisků. Povoleno SKNV Praha pod č. o 3200 122 87. Vytiskly Tiskařské závody n. p. Praha provoz 65 Beroun.