| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Rabasova galerie v Rakovníku Malá síò RG 17. èervencepolovina záøí 1988 vernisá 17. èervence 1988 v 10.00 h Výøez z kresby pro Nebojsu, 7. bøezna 1920 Bratøi Èapkové, litografie, 1947 Josef Èapek zanechal kubismu? Jeho poslední dílo je prý, podle doslechu, rázu zcela naturalistického! A bratr Karel mu to dokonce schvaluje. | V èervenci roku 1907 se rodièe bratøí Èapkù pøestìhovali do Prahy a Josef i Karel se po delím odlouèení ubytovali spoleènì s rodièi v Øíèní ulici nedaleko Újezda. V té dobì vstupuje Václav Rabas do speciálky pro figurální malbu u prof. Hanue Schwaigra. V letech 19071909 uveøejòují bratøi Èapkové bud spoleènì nebo i samostatnì referáty z praských výstav. Václav Rabas se stává v roce 1909 jednatelem Výtvarného odboru Umìlecké besedy. 15. kvìtna 1910 uveøejòuje Moravsko-slezská revue referát o první výstavì omlazeného Výtvarného odboru Umìlecké besedy v Thun-Salmovském paláci v Praze, podepsaný K .J. È., ifrou, jí pouíval pasluchaè prvního roèníku filosofické fakulty v Praze Karel Èapek. Výstava Výtvarného odboru Umìlecké besedy. Po delí dobì neèinnosti se Umìlecká beseda pøedstavuje veøejnosti zpùsobem opravdu pøekvapujícím jakoto modernisovaná korporace víící se k nejnovìjím cizím smìrùm. Ale tato modernost je prozatím znaènì nevìdomá, vnìjková a aplikovaná, nezasahujíc samotné jádro nazírání a smýlení. Mladí umìlci zde vystavující nauèili se mnohému z moderních metod a pøevzali i mnoho z nejpokrokovìjích názorù umìleckých, ale vìtinou jim schází dùslednost názoru a vnìjí práce, vznikající z niterné jednotnosti a celosti, jakou má umìlec dokonale pøesvìdèený a prostoupený positivním vìdomím smìru, jej chce hájit. Nejhotovìjím umìlcem je zde bez odporu V. Rabas, malíø váný a temný, nepochybné galerijní výchovy Obdobné hodnocení této výstavy pøináí i referát ve 12. èísle Stopy s ifrou B. È. (bratøi Èapkové). V referátu o výstavì èeských výtvarníkù v Obecním domì v Praze, v Národních Listech z 9. ledna 1918 uvádí Karel Èapek: Pomìrnì jednotlivì pøedstavuje se Umìlecká beseda; ale i zde nutno vyjmouti Jaree a zèásti Rabase ze zátopy obrazù, kde rychlá, iroká temperamentnost pøednesu stává se snadnou rutinou, v ní se ztrácí struktura krajiny i vìcnost názoru. 7. èervna 1918 uveøejòuje Karel Èapek v Cestì referát o 1. výstavì Sdruení èeských umìlcù grafikù Hollar, na ní ho zaujaly volné a mìkké kresby Rabasovy. S datem 21. 10. 1918 a jménem redakèní rady rozesílal Josef Èapek potenciálním pøispìvatelùm èasopisu Nebojsa cyklostylovanou ádost o spolupráci tohoto znìní: Redakèní rada: Karel Èapek, Viktor Dyk, dr. Jan Herben, J. S. Machar a podepsaný budou vydávati satirický týdeník Nebojsa, který má býti po stránce textové i obrazové výrazem a posilou národního a politického ducha èeského národa právì v tìchto dobách. Základní ráz listu bude ovem aktuálnì tendenèní, tryskající z demokratického vìdomí svobody národní i lidské; vedle toho zahrne do svého rámce dobrý humor a satiru v irím slova smyslu: tedy i satiru spoleèenskou, lidový humor, zároveò vak také krásnou prózu a poesii, pokud by mohly býti zrcadlem i kronikou doby a ivota. I obracíme se na Vás, váený pane, se ádostí, abysie byl pøispìvatelem tohoto nového listu. První èíslo vyjde 1. listopadu 1918. Adresa redakce zatím jest Josef Èapek, malíø, Praha III, Øíèní ulice 11. Mezi pozvanými umìlci nechybìl ani malíø Václav Rabas, který ji v prvním roèníku uveøejnil dvì kresby a to 12. 12. a 19. 12. 1918. V druhém roèníku 8 kreseb. Ve tøetím roèníku 16 kreseb a na jedné z nich ze 7. bøezna 1920 jsou se skupinou umìlcù zachyceni i bratøi Èapkové. Je to první kresba bratøí Èapkù od Václava Rabase. Pøi spolupráci s Nebojsou navázal Václav Rabas uí pøátelské styky hlavnì s Josefem Èapkem, s ním ho spojovalo i øeení problémù výtvarných. V roce 1923 vzniká druhá kresba bratøí Èapkù od Václava Rabase, která svìdèí o dùvìrném pøátelství. Podnìtem k této kresbì dalo otcovství Josefa Èapka. O vzniku této kresby napsal básník Vladimír Thiele fejeton: Václav Rabas kontra Josef Èapek, z nìho uvádíme: Kdy se roku 1923 stala u Èapkù ta radostná událost, malíø Václav Rabas poslal do Lidových novin takovou pøípadnou kresbu: Jak bratøi Èapkové chovají na kolenou právì narozenou Alenku. A pod tím byl Rabasùv text tak trochu kumtýøsky ironický, jak bývá u umìlcù rozdílného smìru zvykem: Josef Èapek zanechal kubismu? Jeho poslední dílo je prý podle doslechu, rázu zcela naturalistického. A bratr Karel mu to docela schvaluje. Tohle si pøece Josef Èapek nemohl nechat líbit. U jako otec ne, a co teprve jako umìlec! I sedl bystøe k bílé ètvrtce kreslíciho papíru a hbitì odpovìdìl Václavu Rabasovi jednak, kresbou, jednak písmem. Namaloval tý motiv, ovem nikoli tìkou tìtcovou kresbou Rabasovou, ale pìknì lehce, èernou pérovkou, po èapkovsku. Na obrázku se zvìènil otec Josef Èapek, kterak chová Alenku, bratr Karel stojí vedle, v pozadí je Alenèina maminka, paní Èapková. U nohou astného otce sedí pak nezbytní domácí tvorové, pejsek a koèièka, a povaluje se pohozené kulturní ètivo: èasopisy ivot a Disk, na jejich stránkách Josef Èapek mnohdy útoèil nebo naopak zas býval napaden. Pod tím vím pak trefná odpovìï: Karel Èapek: Povídal tady Rabas, kde e zùstal u toho dítìte kubismus? Josef Èapek: No jo, ale teï je modernìjí infantilismus. Padla tedy kosa na kámen, jak øíká lidové úsloví. AIe nejpozoruhodnìjí na tom vem je právì ta Èapkova pohotovost. Rabasùv pøíspìvek byl otitìn 13. prosince 1923, Èapkùv hned na to, 14. prosince 1923. Od roku 1925 se stává Rabas jedním z úèastníkù páteèních schùzek u Karla Èapka. Chodí sem hlavnì za Josefem Èapkem. Fr. Kubka o jeho stycích s Jos. Èapkem píe: Pak tu byl v dalím pokojíku Josef Èapek. Sedìl na pohovce s Václavem Rabasem a nìco si ukali. Vdycky si nìco tajnì ukali. O malování, o Mánesu a Umìlecké besedì. V roce 1929 vystavuje Jasef Èapek poprvé s Výtvarným odborem Umìlecké besedy, od roku 1929 zaèíná pøispívat i do èasopisu Umìlecké besedy ivot a od roku 1933 je spolu s Václavem Rabasem èlenem redakèního kruhu. Roku 1933 maluje Václav Rabas prvuí velký soubor obrazù ze západních Èech, ze luticka a Valeèska, kam je vázán novì pøátelstvím s básníkem Josefem Palivcem a Helenou Palivcovou-Èapkovou, sestrou Karla a Josefa. Helena Palivcová zakoupila v roce 1934 na luticku haspodáøství v Hrádku u Prohoøe a sem za ní zajídìli oba bratøi a umìleètí pøátelé a pozvali k pobytu i Václava Rabase na topoly. V roce 1934 zde dokonèil Karel Èapek román Obyèejný ivot, jak o tom svìdèí i jeho dopis ze 13. srpna 1934: D. O., dnes jedu na venkov, do Prohoøe k vagrovi Má adresa pro pøítích pár dnù je: Hrádek Prohoø u lutic, pota tìdrá. Je odtamtud pùl hodiny autem do K. Varù. Úplná samota, jen rybník, pole a lesy. Tam snad ten mùj stationsef umøe klidnìji. Václav Rabas byl na Hrádku u Prohoøe hostem Palivcových v roce 1935 dvakrát vdy po 14 dnech. Zvlátì ho upoutala krásná topolová alej, která se táhla od vrat hospodáøství smìrem ke Povu. Jeden obraz této aleje je také námìtem známky vydané k 100. výroèí narození V. Rabase. Podle svìdectví Josefa Pastory, zaznamenaného Jitkou Bureovou-Rabasovou, setkal se Václav Rabas na Hrádku i s obìma bratry Èapky. O setkání s Josefem píe: Dalí nedìli na svátek paní Heleny, pøijel Josef Èapek. Václav Rabas pøedvedl svoji eò a Josef se smál, e vymìnil kruovické èervenice za rybníky. Na Hrádku Václav Rabas vytvoøil kromì krajin také portrét Heleny Èapkové, který má v levém rohu toto vìnování: Milým pøátelùm H. a J. Palivcovým Václav Rabas. Václav Rabas vyzdobil kresbami také sbírky básní Josefa Palivce Naslouchání. K oslavám padesátin Václava Rabase se konala v Obecním damì souborná výstava. Ta se stala podnìtem pro bratry Èapky, aby se manifestaènì pøihlásili k Rabasovu dílu. Karel Èapek uveøejòuje v ivotì medailon O Václavu Rabasovi, Josef Èapek uveøejòuje v Lidových novinách studii: Krajina Václava Rabase, 10. listopadu 1935. Tedy u pøípadì Rabasovì lze u celém slova smyslu mluviti o ivotním naplnìní. Jeho krajina, to zemì nazíraná sedlákem, zemì ve své rolnické struktuøe a skladbì a v celé své drsnosti i sladkosti. Nemáme v naem krajináøství druhého, kdo by se byl k ní tak rodnì a tak osudovì sklonil, kdo by byl tak cele v její ornici, v jejích lánech a cestách, kdo by byl tak plnì z ní a v ní doma. Rabas postavil své krajináøství na své rodné krajinì; není krajináøským výletníkem; ta zemì, kterou maluje, je krajinou jeho dìtství i muství a bezprostøedním dìjitìm ivota, kterým v ní, nejen jako krajináø, ale sám sedlák, rodovì a osudovì ije. Zná ji, cítí ji, ba více, z ní zrozen, nosí ji v sobì. Odtud jeho podivuhodný smysl pro její tváø, její nejvlastnìjí podobu, sloenou ne z nahodilých a míjivých nálad, ale z vìkù rolnické práce. Ta je nejhlavnìjím námìtem jeho obrazù a taká jejich charakterem; její podoba je utvoøena z polí, je odívají její prastarou kostru, probíhajíce v návalech a rozlohách nahoru a dozadu k horizontu, plníce ji rys k rysu, zaznamenávajíce ji v celé její plastické tváønosti. Josef Èapek, Lidové noviny 10. listopadu 1935 A pak, Rabas nemaluje vlastnì krajinu, Rabas maluje samá pole. Pravda, èeská krajina je typicky udìlána ze achovnice políèek a lánù; ale u ádného malíøe nejsou meze tak jasnì mezemi pole tak výrazná, s plností pøímo katastrální strychy a korci pole jako na plátnech Rabasových. Vsadil bych se, e ani o píï nepohne hranièníkem ádného pole, i kdyby jen proto, e by potøeboval zvìtit nebo zmenit jeho barevnou plochu; ádná hra svìtla nebo vzduchu nesetøe a nezamí to zøetelné ploné vymezení, vytèené selským vlastnictvím a selskou prací. Pole vedle pole; ty ètverce a pruhy nejsou taeny tìtcem malíøovým, nýbr pluhem sedlákovým. A v tom je mnoho zvlátní vánosti a velikosti krajin Rabasových. Je v nich zákon pùdy. Je v nich pathetiènost orných polí. Krajináøi, jak se øíká, malují pøírodu; Rabas jde témìø bez výhrady za èlovìkem a za jeho prací, maluje krajinu, jak ji svým pluhem a svými kroky rozèlenil a utváøel èlovìk. Maluje ji skoro vdycky bezlidnou; èlovìk, který ji vytvoøil, je v ní pøítomen jako silný a základní mytus. Ano, jsou to mytické krajiny: cesty, po kterých nikdo nejde, obdìlaná pole, slavnostní a pøímá ve své oputìnosti; nìco jako duchovní mapa lidských krajin nebo vysoká a velkorysá abstrakce dìlné zemì. Karel Èapek, Pole a cesty, ivot XIV, 1935/36 23. bøezna 1937 se doil padesátin Josef Èapek. Václav Rabas pøednesl na veèeru poøádaném Umìleckou besedou a Klubem maderních nakladatelù Kmen v sále UB slavnostní projev, pozdìji uveøejnìný v ivotì pod názvem Pozdrav Jesefu Èapkovi: Josef Èapek je plnì umìlcem a básníkem v tom, v èem nám dovedl objevit a pro vechny èasy zpøítomnit kus nového suìta, pokrytého prachem vednosti a zapomnìní. V tom poøádku vìcí plných úskalí, ale také poehnaných zúrodnìní, pozdravujeme pøínos Èapkovy malby, nesoucí v sobì vùni a sytost velikonoèní zemì, vechno koøení materialistické vánì pro objekt, nových pohledù a poznání, vechnu svìest jarních pøeprek a zlatistou pastu zrání a podávající se v duchu èisté skladebnosti nové krásy uhnìteny v tvar nové raby øemeslné a dávající je nikoli pro nìkolik málo vyvolených aristo- nebo artistokratù. 25. 12. 1938 zemøel Karel Èapek. 4. ledna 1939 uveøejnil Václav Rabas v èasopise Brázda nekrolog pod nadpisem Karlu Èapkovi na rozlouèenou. Z nekrologu uvádíme jeho závìr: Nevím, zdali Karel Èapek se dal vìdomì, programovì cestou alovské záliby u podrobnosti, nepatrnosti a vednosti, v ní obraznì nám objevoval nový svìt a v ní dociloval sebevìdomí a vìdomí sebe v nás. Ale èinil to øeèí alovsky lidovou a jadrnou i prostou, jí hovoøil a dával hovoøit lidem celého svìta. Tajemství jeho krásné èeské øeèi je v prostém faktu rodné pøirozenosti a tedy pravdivosti, které mu otevøely cestu i do øady spisovatelù lidových. Poehnaný osud pro národ, mùe-li být takto èten i pøijímán jeden z nejharmoniètìjích a nejkompletnìjích zjevù moderního naeho ivota; úplnost rodící se jednou za sto let v rovnováze humoru i v nejvyí vánosti, a souèasnì pak usmiøujícího ivotního tepla. A tu jsme opìt a koneènì u záleitosti lidského srdce jako vykupitele, vyrovnavatele, usmìròovatele, umìleckého konání Karla Èapka, je nemìlo v civilnosti své veobjímající lásky sobì rovného. A tomu srdci, schladlému v bezútìnìm soumraku naich dnù pøipisuji to nedokonalé, co pøesto se cítil povinnen øíci, umìlecký souèasník, ètenáø laik, i pøítel Václav Rabas. S Josefem Èapkem se rozlouèil Václav Rabas v roce 1945 v katalogu výstavy Josef Èapek in memoriam, která byla v Alovì síni Umìlecké besedy. Zpráva o Èapkovì smrtí v hodnì vítìzství za okolností tak truchlivých, v propadlinì zkázy a zhroucení gigantické øíe mravního úpadku, násilí a li, dotkla se nás zvlá otøesnì a zároveò nejbolestnìji proto, e zdál se nám vdy ze vech nás nejménì fysicky pøipraven a povahovì uzpùsoben pro zkouku tak tìkou v plachosti stykù svých s vnìjím svìtem a v bdìlé opatrnosti a èistotnosti tìch stykù, je udroval nebo v nich se mimo své umìní vyíval. Pøítomný cyklus obrazù Oheò pùjde s námi, jako poslední dílo z jeho rukou vylé. Bude nám vdy odkazem, burcujícím a srdcelomným výkøikem bolesti, v ní se za nás vecky vyslovil básník a umìlec v sevøených tvarech a vyèerpávajících variantách poplachu a poníení èeských srdcí ve chvíli, kdy vlast nae byla napadena a k nepoznání nepøítelem zmrzaèena a zhanobena. Bude mementem lásky k vlasti, ale i hluboce lidským výrazem lásky èeského umìlce k domovinì a ldu svého rodu. Po ustavení Spoleènosti Bratøí Èapkù v roce 1947 stal se V. Rabas jejím prvním pøedsedou. Pøedsedou spoleènosti byl do roku 1950. Pro èleny spoleènosti vytvoøil grafický list s portrétem obou bratøí.
Katalog vydalo Okresní muzeum a galerie v Rakovníku v nákladu 300 kusù. Text katalogu napsal V. Kapoun. Povolil SKNP Praha pod è. 320006588. Vytiskly Tiskaøské závody n. p. Praha, provoz 63, Slaný. Cena 2 Kès. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||