Rabasova galerie v Rakovníku Malá síò RG 28. lednabøezen 1990 vernisá 28. ledna 1990 v 10.00 h
| V èeských zemích zná jeho jméno kadý kolák, dospìlí a to shodnì nejirí ètenáøská veøejnost jako odborná kritika ho poèítají k nepochybnému okruhu onìch autorù, kteøí vtiskli èeské literatuøe její osobitost. Ve svìtì mu udìlaly jméno u divadelní hry ze zaèátku dvacátých let, z nich RUR obohatila vecky jazyky o slovo robot a od té doby patøí k nejpøekládanìjím èeským spisovatelùm. Jeho mezinárodní presti byla posléze tak veliká, e ho v roce 1935 H. G. Wells jako pøedseda svìtové federace Penklubù doporuèil za svého nástupce (Èapek vak tuto kandidaturu odmítl), na podzim 1938 ho øada francouzských a skandinávských spisovatelù navrhla za laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Tento autor køehkého zdraví, který zemøel ani ne devìtaètyøicetiletý, vytvoøil v rozmezí tøí desítek let (19081938) mimoøádnì rozsáhlé a mnohostranné dílo, v nìm se uplatnil jako prozaik a dramatik, novináø, vypravìè pro dìti, pøekladatel i básník, esejista i kritik výtvarný, literární a divadelní, estetik i filozof, filmový libretista i kreslíø a v neposlední øadì také jako vlivný veøejný èinitel. Ale jakkoli své dílo bìhem let vynalézavì obnovoval a rozrùzòoval, kladl mu od poèátku stále tý úkol plynoucí ze stále stejné koncepce lidskosti. Vdy znovu a znovu hledal to, co je v èlovìku podstatnì lidské, èím èlovìk pøekraèuje pøírodu v sobì a determinanty historie kolem sebe. Jako moralista vytyèoval v souladu se svým velkým uèitelem a pøítelem T. G. Masarykem ideál lidského ivota jako kadodennì praktikované humanity. Zvlá charakteristicky vyhranil K. Èapek svùj základní zájem v námìtu sebenièivého poèínání lidí. Ukázal varovnì, kterak zejména sobecké vyuívání technického pokroku, pohodlné spoléhání na samospasitelné ideologické systémy (tj. na rozlièná absolutna) a nesnáenlivost vùèi kadé odliné kvalitì odliuje èlovìka v rovinì jeho pospolité existence, zatímco v rovinì individuálního bytí je jeho lidská podstata rozleptávaná zejména svody sebelásky, titanismu a noetické lehkomyslnosti. Proti tìmto destruktivním silám mobilizoval pak na záchranu lidskosti zejména tvoøivou vùli ít, schopnost oèistit se od omylné a patné minulosti, lásku, stateènost, lidskou solidaritu, ízeò po poznání a svobodì. Ale nejen toto specíální téma, vùbec vechny hlavní projekce a objevy Èapkovy tvorby jsou konec koncù odvoditelné z jeho spìní za univerzálním lidstvím. Uvítal kubismus pøedevím pro jeho schopnost vyvodit nejzazí dùsledky z faktu, e umìlecké dílo je umìlé, tj. e je dílem èlovìka. Konflikty svých utopických (èi lépe antiutopických) dìl konstruoval ne z nebezpeèí moných v budoucím vývoji, nýbr z rozporù hýbajících souèasným svìtem. Studium a teoretickou rehabilitaci tzv. nízké literatury (detektivek, krvákù, kalendáøù aj.) podnikal z potøeby psát literaturu, která nepøestává usilovat o nejvyí umìlecké cíle, ale zároveò dokáe oslovovat lid. Svou noetickou prózou tímto ánrovým umocnìním své praktické potøeby stát v kadé knize na stranì vech jejích postav obhajoval neomezenost poznávání proti omezenosti pravd, mnohotvárnost ivota proti jednostrannosti jeho individuálního proívání, povinnost pomáhat èlovìku proti lákavé monosti ho soudit. Novináøskou èinnost pojímal jako zvlá reálnou univerzálnost, která spisovatele zavazuje ke styku s celou rozlohou skuteènosti a s celou ètenáøskou obcí, v protikladu k rùzným variantám exkluzívnosti a duchovní specializace. I autorské stanovisko takto celistvé bylo vak plné napìtí, protoe pátrání po obecném lidství se u Èapka vázalo na jeho pøesvìdèení o rozhodující iniciativì pouze jedineèných (ne obecných, kolektivních) èinitelù ivota a protoe jeho smìøování za nepodléhajícím a tedy nepromìnným lidstvím se odehrávalo na pùdì výhradního zaujetí pro èas naopak nejpromìnnìjí, tj. pro souèasnost. Ostatnì sama Èapkova naproto elemenární potøeba souladu s pøítomností stávala se dalím zdrojem napìtí uvnitø jeho díla: nebo ukládal-li si v nìm Èapek za prvoøadou povinnost pravdivì poznávat skuteènost, objevovat to, co jiní dosud nevidí, a tím spoluvytváøet a hlavnì roziøovat ivot, nutila ho tragická souèasnost (první svìtová válka, èeskoslovenská státnost po tøech staletích vydobytá a vzápìtí ohroovaná, krize svaující se do pøíprav nové války), aby se daleko víc staral o prostou úchovu ivota, o obhajobu dosaené míry lidskosti, o shledávání drobtù relativního dobra. Nebyl ani pesimista ani idylik, jak znìly dvì výtky nejèastìji mu adresované; sugeroval hrùzu souèasného svìta, ale zároveò i nezbytí spravedlnosti, jsa pøeplnìn bolestnou láskou k obyèejnému èlovìku. Doba, která uplynula od jeho smrti, nic z jeho naléhavého umìleckého odkazu neantikvovala.
Jiøí Opelík Katalog vydalo Okresní muzeum a galérie v Rakovníku v nákladu 200 výtiskù. Autoøi: textu Jiøí Opelík, kreseb Adolf Hoffmeister (Listy italské, Paøíské zaèátky). Povolil OK SKNV pod è. o 320010789. Tisk: Polygrafický prùmysl Praha s. p. Tiskaøské závody, sdruený podnik, provoz 64 Rakovník. ISBN 80-85081-09-1
|