Rabasova galerie v Rakovníku Malá síò RG 17. ledna14. bøezna 1993 vernisá 17. ledna 1993 v 10.00 h
Kytarové trio Tomá Hornof, Kvìta Riegrová, Vladimíra Humlová zahraje Menuet G. Ph. Telemanna.
| Na to vechno jsem si vzpomnìl, kdy mi minulý týden jeden mladík vykládal, e je nesmysl doslova pravil ptákovina skládat nìjaké symfonie nebo básnì nebo patlat obrazy, kdy svìt potøebuje tolik dùleitìjích vìcí, a nadto oni, toti jeho generace, potøebují jetì vìci onaèejí, ty ale nebudou oèekávat od nìjakých kumtýøù, ty si oni poøídí sami. Mìl bych poznamenat, e ten mladý mu je té umìlec; u asi rok se uèí hrát na gramofon, letos bude mít první samostatné diskotéky a napøesrok hodlá být profesionálem. Asi bude mít úspìch ivìjí ne Ty, já si aspoò tìko dovedu pøedstavit, jak se lidé pøed Tvými obrazy svíjejí, kroutí a dupají; aèkoli dokázal bych si pøedstavit, e by leckterá Tvá malba pøehluila svým tichem ryk splaených decibelù. S tím výrostkem bych se byl málem pøel, jene jsem si vzpomnìl, e módní a chvilkové vìci nemusíme ani vidìt ani o nich hovoøit. A k tomu se mnì jetì vybavilo, jak jsi kdysi maloval jeden plzeòský èinák. Spílal jsi pøed obrazem stralivì, øekl bych, e stará vesnická kola, v ní jsi tehdy il, taková slova dosud neslyela, potom jsi èerstvou malbu sekrabal a pøitom jsi mezi zuby cedil, e celé to malování je hloupost a e bys mohl a mìl dìlat spoustu vìcí potøebnìjích a pøíjemnìjích, take Tvé výroky nebyly docela nepodobné tvrzením zmínìného mladíka. A na to, e jsi mluvil z lásky. A výhradnì za sebe. A na to, e jsi pøed tou plochou, u ne bìlostnou a záøící bìlostným epsem, vydrel stát; pokoje Ti nedala a Ty jí taky ne. A bude to, poèítám-li dobøe, skoro ètvrt století. A jestlipak má spoèítáno, kolikrát jsi takhle vynadal rozdìlanému obrazu, sobì samému a celému malování? Asi to nepoèítá a to je dobøe a je dobøe i to, e Tì vyzývavé plochy i rozliènosti svìta nepøestávají znepokojovat, jako Tì dlouho nepøestával znepokojovat ten starý èinák, který, mimochodem, nesekrabala tenkrát pouze Tvá pachtle z nedokonèeného obrazu, ale u i pachtle èasu a lidské èinorodosti z tváøe svìta. A tím jsem se moná ve svém povídání prodral k tomu, co Tebe a mì a mnoství lidí, kteøí s námi tenhle svìt obývají, a jetì vìtí mnoství, které svìt obývalo pøed námi, nedává a nedávalo spát, toti k té pachtli èasu, která svìt a nás s ním bez ustání sekrabává a tvoøí a sekrabává a tvoøí
hrùza a úzkost a sladkost a rozko pomíjení nám nedává spát. Kdy jsem teï citoval velkého amerického básníka, mìl jsem zaèít spí verem, jím strofa zaèíná: Trvalé vìci potøebuje báseò
Trvalé vìci? Ale co je trvalé? Nakonec ani hory ani skály ani moøe
Ostatnì básník sám vzápìtí zpøesòuje: Vìci velkých èasových rozpìtí
obnovování stále pøítomné
tráva, která rok co rok
Na jedné stranì tedy vìci, mezi jejich poèátkem a koncem uplyne více èasu, na druhé vìci, je si vymìøují èas nepatrný. A mezi tím? Je vùbec mezi jedním a druhým tak velký rozdíl, nejsou vùbec trvalé a chvilkové vìci zamìnitelné na pozadí toho, èemu øíkáme vìènost? Polemizuju s velkým Jeffersem? On sám se sebou mnohokrát polemizuje. A Ty s ním polemizuje, u tehdy jsi s ním polemizoval, kdy jsi sekrabal s plátna ten èinák a pustil ses do obrazu znovu a znovu jej sekrabal
Nemusí si vyèítat, e jsi tenkrát neuspìl. Ty si to ale nejspí nevyèítá, Tys na ten barák asi zapomnìl pro vechna dalí malování a vechny dalí cesty, z nich nìkteré jsme protoulali spolu a na kterých nás potkávalo leccos zábavného i pouèného
Nevím èím to, e ony cesty byly pøi ví klikatosti vlastnì rovné, ale ujistil jsem se o jejich pøítomnosti, kdy jsem Ti v létì pomáhal rovnat obrazy v koutì ateliéru: Lom. Vlastnì stejné snaení jako pøed léty s tím dìlnickým èinákem. Je tu, co tu je: Rozervané vrstvy zemì, znovu se uchycující vegetace, rzivé kusy eleza; ale je tu i ve, co ji pøikryla vrstva ticha, hømìní odstøelù, rachot sbíjeèek, hlasy chlapù. Anebo silnièka, je se vlní poumavskou krajinou; iváèka na ní nevidìt, ale nejdou tudy u od bodu, kudy cesta do obrazu vstupuje, zvlnìním, kde se na chvilku ztrácí, a pak v zákrutu, kde se vzdechem stránì opìt zdvíhá, a tam, kde krajinu èi svìt opoutí, jáøku, nejdou tou silnièkou zástupy tìch, kdo ji kdysi jako stezièku vylapali, pak povozy vyjezdili a jetì pozdìji zmìnili v silnici zanesenou pod pøísluným èíslem i v mapách a atlasech? Anebo stadión, z kterého vichni odeli; jetì se nad ním vznáí køik, na trávì jetì neoschly krùpìje potu, jetì je slyet sípavý dech a buící puls, ale u je tu nepohnuté ticho, jen nìkde v rohu se tøepe praporek a asi a k veèeru pøijde správce høitì a srovná rekvizity dalích vítìzství a poráek. Anebo vyputìný rybník; u se asi jenom pabìrkuje, bahno se edì leskne, hluboké lépìje, je se plní vodou, jsou zamìnitelné se støíbøitými rybami a celé dohromady je to jiný, mìkèí zpùsob obnaení zemì ne v tom drsnou ozvìnou mlèícím lomu. A podobnì výletní restaurace dávno po zavírací hodinì nebo zavíracím roce. A podobnì pivovárek, z jeho poslední várky okusili snad jetì jako rekruti nai tátové. A podobnì
Ale co Ti budu vykládat o obrazech, které jsi sám namaloval nebo které teprve namaluje nebo které Tì ani nenapadne namolovat nevím, mohlo by to být tøeba jevitì po pøedstavení nebo sál po merendì nebo eleznièní most, po kterém u ádná tra nevede to vechno by nìjak bylo v øádu Tvých vìcí jako tenkrát ten èinák: nìco, co jetì je, ale ji mizí a zároveò pøipravuje vstup nìèemu, co teprve nastane, co se s bázní èi nadìjí oèekává.
ZDENÌK BARBORKA REDAKCE TEXTU: B. Bùková, FOTOGRAFIE: M. Háe, R. Sváta, 0340008487 JÈT 7. Miloslav Èelakovský malíø, pedagog Narodil se 16. dubna 1937 v Plzni. Studoval soukromì u V. V. Modrého a FFUK v Praze, obor výtvarná výchova u C. Boudy a J. Patery (1971). ije a pracuje v Suici, Sirkaøské ulici 974. Vystavoval od roku 1979 mimo jiné v Plzni, Praze, Berlínì, Suici, Blatné, Klatovech, Mostì a Kötztingu. Je zastoupen ve sbírkách muzeí v Blatné, Suici, galérii v Klatovech (Klenové) a Plzni. Realizoval tyto práce pro architekturu: møí pro základní kolu v Kolinci (1969), nástìnnou malbu Dìti slunce v mateøské kole v Suici (1971), cyklus Køíová cesta ve Zbeènì (1976), triptych Rentgen ve Fakultní nemocnici v Plzni (1983). KØÍOVÁ CESTA
1. | | Pilátùv soud Jeí Kristus se nedovolává spravedlnosti u nespravedlivého. Je ochoten dát svùj ivot za vechny, nebo nás miluje. Milovat toti neznamená najít toho, kdo mi pùsobí potìení, ale milovat znamená najít nìkoho, za koho jsem ochoten dát svùj ivot. | | | | 2. | | Jeíùv Køí Kdo z nás si pøeje, aby se stal tím, kdo trpí. Bùh se vak stal èlovìkem, aby trpìl a tak nás vykoupil. | | | | 3. | | Jeíùv první pád Stát se zcela èlovìkem, znamená padat a vstávat. Být oputìný. Bùh nás tak miluje, e se nám pøipodobnil ve vem, i v tìlesné slabosti, kromì høíchu. | | | | 4. | | Jeí potkává Pannu Marii Maria se dívá na svého syna zbièovaný, na tváøi poplivaný, oblièej rozdrásaný. Køí sotva vleèe. Je tohle vùbec Bùh? | | | | 5. | | Pán Jeí potkává imona Dìkujme Bohu, e jsme trpìli. Kdo by ve svém ivotì netrpìl, nemohl by pochopit, co je bolest. Bùh vrávorá a tápe. My mnohdy tápeme, ale Bùh? Musí mu dokonce pomoci èlovìk, aby mohl stát na nohou. Je tohle vùbec Bùh? A kdy je to Bùh, proè je tak slabý? | | | | 6. | | Pán Jeí potkává Veroniku Jediná Veronika se nebála a ukázala svou vdìènost. Jeí je tím potìen, pøesto ale nepøestává cítit tìký køí na ramenou a dùtky na zádech. Je i nadále slabý a k smrti vyèerpaný. Nikdo nepochopí, co to je milovat a na smrt. | | | | 7. | | Jeíùv druhý pád On, který vládne nebi, se ocitá na zemi. Do toho, který je pánem ivota vech lidí, se odváili lidé kopat. A On, vyèerpaný jako závodník, který nedobìhl do cíle, pøece se zvedl, aby se dopotácel a na horu smrti. | | | | 8. | | Jeí potkává jeruzalémské eny Jaká bolest v Jeíovì dui. eny pláèou nad tím, co zmìnit nemohou a nepláèou nad tím, co by zmìnit mohly. Jsou tak nechápavé. Stejnì jako ostatní lidé, kteøí naøíkají nad bídou ve svìtì, nad nespravedlností, ale ne nad svými poklesky mnohdy úplnì dobrovolnými, kdy si øíkali, to pøece není tìký høích; a lehký to pøece není tak velké zlo. Kdyby vak vìdìli, kolik bolestí zpùsobili Jeíovu srdci. Bylo mu hoøce; a hrdlo stáhlo se mu, jako kdy se enich doví o smrti své nevìsty. | | | | 9. | | Jeíùv tøetí pád K cíli nedojde ten, kdo padne jen jednou, ale ten, kdo se postaví tolikrát, kolikrát upadne. Jako malé dítì by se nenauèilo chodit, kdyby po svém pádu zùstalo leet, tak také my, i kdy padáme, musíme vstávat, abychom doli k cíli. Mnohdy by bylo pohodlnìjí zùstat leet. Ale ani Jeí nezùstal leet. Vstal, i kdy ho to stálo mnoho námahy. Zcela vyèerpán se vleèe dál. | | | | 10. | | Jeíova pøíprava na ukøiování Kdy mu vojáci strhali at, losovali o nìj (èí bude), aby zachovali celistvost atu i kdy tu bylo riziko, e nedosáhnou ani svého podílu. Jak hrozná podívaná na Boí dìti, které trhají Jeíovo tìlo na nespoèetné kousky tím, e se nezøekly svých plánù a pøedstav. Jeíovy rány se obnovují. Bùh zcela obnaený. Nahota jaká to potupa pro èlovìka. Jak velká potupa pro Boha
| | | | 11. | | Jeíovo ukøiování Napnuli jeho tìlo, jako se napíná tìlo na skøipec a do rukou mu zarazili høeby. Krev jen støíkala n oblohou se rozléhaly dunivé rány kladiva. A Jeí natáhl své prsty pro hroznou bolest, kterou pocítil. Jeho údy zachvátila køeè. | | | | 12. | | Jeíova smrt Boe kde jsi? Jsem tak sám, tak sám! Proè jsi mne opustil? Jak jsem touil po tom, stát se velikonoèním Beránkem: Nyní jím jsem, ale jsem tolik sám
Je oputìn, jako nejkrásnìjí kvìt, který odkvétá. Nikdo nemá vìtí lásku, ne ten, kdo dá svùj ivot za své pøátele. | | | | 13. | | Jeíovo mrtvé tìlo na klínì Matky Její syn jí spoèívá na klínì. Kdy se k Nìmu mohla pøiblíit, byl ji mrtvý. Není to vak jen její Syn, ale i Syn Boha skuteèného, ivého Boha. Je jí úzko, kdy si pøedstaví, e lidé zabili Boího syna a On se jim nebránil. Je jí úzko, jako kdyby sama byla pøíèinou Jeho smrti, jako kdyby si vzal ivot, aby ona mohla ít. | | | | 14. | | Jeíùv pohøeb Jetì tøi dny, ne oije Beránek, Jetì krátká doba dlouhého èekání, ne ze semen odkvetlého kvìtu rozkvete záhon plný kvítí. Jetì chvíli, ne potupený Beránek pøejde z lidského utrpení do království slávy. | | | |
|