RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK2264
Miloslav Čelakovský
Křížová cesta
z kostela sv. Martina ve Zbečně
Rabasova galerie v Rakovníku
Malá síň RG
17. ledna–14. března 1993
vernisáž 17. ledna 1993 v 10.00 h

     Kytarové trio Tomáš Hornof, Květa Riegrová, Vladimíra Humlová zahraje Menuet G. Ph. Telemanna.
     Na to všechno jsem si vzpomněl, když mi minulý týden jeden mladík vykládal, že je nesmysl doslova pravil ptákovina – skládat nějaké symfonie nebo básně nebo patlat obrazy, když svět potřebuje tolik důležitějších věcí, a nadto oni, totiž jeho generace, potřebují ještě věci onačejší, ty ale nebudou očekávat od nějakých kumštýřů, ty si oni pořídí sami. Měl bych poznamenat, že ten mladý muž je též umělec; už asi rok se učí hrát na gramofon, letos bude mít první samostatné diskotéky a napřesrok hodlá být profesionálem. Asi bude mít úspěch živější než Ty, já si aspoň těžko dovedu představit, jak se lidé před Tvými obrazy svíjejí, kroutí a dupají; ačkoli dokázal bych si představit, že by leckterá Tvá malba přehlušila svým tichem ryk splašených decibelů. S tím výrostkem bych se byl málem přel, jenže jsem si vzpomněl, že „módní a chvilkové věci nemusíme ani vidět ani o nich hovořit“. A k tomu se mně ještě vybavilo, jak jsi kdysi maloval jeden plzeňský činžák. Spílal jsi před obrazem strašlivě, řekl bych, že stará vesnická škola, v níž jsi tehdy žil, taková slova dosud neslyšela, potom jsi čerstvou malbu seškrabal a přitom jsi mezi zuby cedil, že celé to malování je hloupost a že bys mohl a měl dělat spoustu věcí potřebnějších a příjemnějších, takže Tvé výroky nebyly docela nepodobné tvrzením zmíněného mladíka. Až na to, že jsi mluvil z lásky. A výhradně za sebe. A na to, že jsi před tou plochou, už ne bělostnou a zářící bělostným šepsem, vydržel stát; pokoje Ti nedala a Ty jí taky ne. A bude to, počítám-li dobře, skoro čtvrt století. A jestlipak máš spočítáno, kolikrát jsi takhle vynadal rozdělanému obrazu, sobě samému a celému malování? Asi to nepočítáš a to je dobře a je dobře i to, že Tě vyzývavé plochy i rozličnosti světa nepřestávají znepokojovat, jako Tě dlouho nepřestával znepokojovat ten starý činžák, který, mimochodem, neseškrabala tenkrát pouze Tvá špachtle z nedokončeného obrazu, ale už i špachtle času a lidské činorodosti z tváře světa. A tím jsem se možná ve svém povídání prodral k tomu, co Tebe a mě a množství lidí, kteří s námi tenhle svět obývají, a ještě větší množství, které svět obývalo před námi, nedává a nedávalo spát, totiž k té špachtli času, která svět a nás s ním bez ustání seškrabává a tvoří a seškrabává a tvoří… „hrůza a úzkost a sladkost a rozkoš pomíjení nám nedává spát.“
     Když jsem teď citoval velkého amerického básníka, měl jsem začít spíš veršem, jímž strofa začíná: „Trvalé věci potřebuje báseň…“ Trvalé věci? Ale co je trvalé? Nakonec ani hory ani skály ani moře… Ostatně básník sám vzápětí zpřesňuje: Věci velkých časových rozpětí … obnovování stále přítomné … tráva, která rok co rok … — Na jedné straně tedy věci, mezi jejichž počátkem a koncem uplyne více času, na druhé věci, jež si vyměřují čas nepatrný. A mezi tím? Je vůbec mezi jedním a druhým tak velký rozdíl, nejsou vůbec trvalé a chvilkové věci zaměnitelné na pozadí toho, čemu říkáme věčnost? Polemizuju s velkým Jeffersem? On sám se sebou mnohokrát polemizuje. A Ty s ním polemizuješ, už tehdy jsi s ním polemizoval, když jsi seškrabal s plátna ten činžák a pustil ses do obrazu znovu a znovu jej seškrabal… Nemusíš si vyčítat, že jsi tenkrát neuspěl. Ty si to ale nejspíš nevyčítáš, Tys na ten barák asi zapomněl pro všechna další malování a všechny další cesty, z nichž některé jsme protoulali spolu a na kterých nás potkávalo leccos zábavného i poučného…
     Nevím čím to, že ony cesty byly při vší klikatosti vlastně rovné, ale ujistil jsem se o jejich přítomnosti, když jsem Ti v létě pomáhal rovnat obrazy v koutě ateliéru: Lom. Vlastně stejné snažení jako před léty s tím dělnickým činžákem. Je tu, co tu je: Rozervané vrstvy země, znovu se uchycující vegetace, rzivé kusy železa; ale je tu i vše, co již přikryla vrstva ticha, hřmění odstřelů, rachot sbíječek, hlasy chlapů. Anebo silnička, jež se vlní pošumavskou krajinou; živáčka na ní nevidět, ale nejdou tudy už od bodu, kudy cesta do obrazu vstupuje, zvlněním, kde se na chvilku ztrácí, a pak v zákrutu, kde se vzdechem stráně opět zdvíhá, až tam, kde krajinu či svět opouští, jářku, nejdou tou silničkou zástupy těch, kdo ji kdysi jako stezičku vyšlapali, pak povozy vyjezdili a ještě později změnili v silnici zanesenou pod příslušným číslem i v mapách a atlasech? Anebo stadión, z kterého všichni odešli; ještě se nad ním vznáší křik, na trávě ještě neoschly krůpěje potu, ještě je slyšet sípavý dech a bušící puls, ale už je tu nepohnuté ticho, jen někde v rohu se třepe praporek a asi až k večeru přijde správce hřiště a srovná rekvizity dalších vítězství a porážek. Anebo vypuštěný rybník; už se asi jenom paběrkuje, bahno se šedě leskne, hluboké šlépěje, jež se plní vodou, jsou zaměnitelné se stříbřitými rybami a celé dohromady je to jiný, měkčí způsob obnažení země než v tom drsnou ozvěnou mlčícím lomu. A podobně výletní restaurace dávno po zavírací hodině nebo zavíracím roce. A podobně pivovárek, z jehož poslední várky okusili snad ještě jako rekruti naši tátové. A podobně…
     Ale co Ti budu vykládat o obrazech, které jsi sám namaloval nebo které teprve namaluješ nebo které Tě ani nenapadne namolovat – nevím, mohlo by to být třeba jeviště po představení nebo sál po merendě nebo železniční most, po kterém už žádná trať nevede – to všechno by nějak bylo v řádu Tvých věcí jako tenkrát ten činžák: něco, co ještě je, ale již mizí a zároveň připravuje vstup něčemu, co teprve nastane, co se s bázní či nadějí očekává.
ZDENĚK BARBORKA

     REDAKCE TEXTU: B. Bůžková, FOTOGRAFIE: M. Háže, R. Sváta, 0340008487 – JČT 7.
     
Miloslav Čelakovský
malíř, pedagog
     Narodil se 16. dubna 1937 v Plzni.
     Studoval soukromě u V. V. Modrého a FFUK v Praze, obor výtvarná výchova u C. Boudy a J. Patery (1971).
     Žije a pracuje v Sušici, Sirkařské ulici 974.
     Vystavoval od roku 1979 mimo jiné v Plzni, Praze, Berlíně, Sušici, Blatné, Klatovech, Mostě a Kötztingu. Je zastoupen ve sbírkách muzeí v Blatné, Sušici, galérii v Klatovech (Klenové) a Plzni.
     
     Realizoval tyto práce pro architekturu: mříž pro základní školu v Kolinci (1969), nástěnnou malbu „Děti slunce“ v mateřské škole v Sušici (1971), cyklus „Křížová cesta“ ve Zbečně (1976), triptych „Rentgen“ ve Fakultní nemocnici v Plzni (1983).
     
KŘÍŽOVÁ CESTA
1.  Pilátův soud
Ježíš Kristus se nedovolává spravedlnosti u nespravedlivého. Je ochoten dát svůj život za všechny, neboť nás miluje.
Milovat totiž neznamená najít toho, kdo mi působí potěšení, ale milovat znamená najít někoho, za koho jsem ochoten dát svůj život. 
  
2.  Ježíšův Kříž
Kdo z nás si přeje, aby se stal tím, kdo trpí. Bůh se však stal člověkem, aby trpěl a tak nás vykoupil. 
  
3.  Ježíšův první pád
Stát se zcela člověkem, znamená padat a vstávat. Být opuštěný. Bůh nás tak miluje, že se nám připodobnil ve všem, i v tělesné slabosti, kromě hříchu. 
  
4.  Ježíš potkává Pannu Marii
Maria se dívá na svého syna – zbičovaný, na tváři poplivaný, obličej rozdrásaný. Kříž sotva vleče. Je tohle vůbec Bůh? 
  
5.  Pán Ježíš potkává Šimona
Děkujme Bohu, že jsme trpěli. Kdo by ve svém životě netrpěl, nemohl by pochopit, co je bolest. Bůh vrávorá a tápe. My mnohdy tápeme, ale Bůh? Musí mu dokonce pomoci člověk, aby mohl stát na nohou. Je tohle vůbec Bůh? A když je to Bůh, proč je tak slabý? 
  
6.  Pán Ježíš potkává Veroniku
Jediná Veronika se nebála a ukázala svou vděčnost. Ježíš je tím potěšen, přesto ale nepřestává cítit těžký kříž na ramenou a důtky na zádech. Je i nadále slabý a k smrti vyčerpaný. Nikdo nepochopí, co to je milovat až na smrt. 
  
7.  Ježíšův druhý pád
On, který vládne nebi, se ocitá na zemi. Do toho, který je pánem života všech lidí, se odvážili lidé kopat. A On, vyčerpaný jako závodník, který nedoběhl do cíle, přece se zvedl, aby se dopotácel až na horu smrti. 
  
8.  Ježíš potkává jeruzalémské ženy
Jaká bolest v Ježíšově duši. Ženy pláčou nad tím, co změnit nemohou a nepláčou nad tím, co by změnit mohly. Jsou tak nechápavé. Stejně jako ostatní lidé, kteří naříkají nad bídou ve světě, nad nespravedlností, ale ne nad svými poklesky – mnohdy úplně dobrovolnými, když si říkali, to přece není těžký hřích; a lehký – to přece není tak velké zlo. Kdyby však věděli, kolik bolestí způsobili Ježíšovu srdci.
Bylo mu hořce; a hrdlo – stáhlo se mu, jako když se ženich doví o smrti své nevěsty. 
  
9.  Ježíšův třetí pád
K cíli nedojde ten, kdo padne jen jednou, ale ten, kdo se postaví tolikrát, kolikrát upadne. Jako malé dítě by se nenaučilo chodit, kdyby po svém pádu zůstalo ležet, tak také my, i když padáme, musíme vstávat, abychom došli k cíli. Mnohdy by bylo pohodlnější zůstat ležet. Ale ani Ježíš nezůstal ležet. Vstal, i když ho to stálo mnoho námahy. Zcela vyčerpán se vleče dál. 
  
10.  Ježíšova příprava na ukřižování
Když mu vojáci strhali šat, losovali o něj (čí bude), aby zachovali celistvost šatu i když tu bylo riziko, že nedosáhnou ani svého podílu. Jak hrozná podívaná na Boží děti, které trhají Ježíšovo tělo na nespočetné kousky tím, že se nezřekly svých plánů a představ. Ježíšovy rány se obnovují. Bůh zcela obnažený. Nahota – jaká to potupa pro člověka. Jak velká potupa pro Boha… 
  
11.  Ježíšovo ukřižování
Napnuli jeho tělo, jako se napíná tělo na skřipec a do rukou mu zarazili hřeby. Krev jen stříkala – n oblohou se rozléhaly dunivé rány kladiva. A Ježíš natáhl své prsty pro hroznou bolest, kterou pocítil. Jeho údy zachvátila křeč. 
  
12.  Ježíšova smrt
Bože kde jsi? Jsem tak sám, tak sám! Proč jsi mne opustil? Jak jsem toužil po tom, stát se velikonočním Beránkem: Nyní jím jsem, ale jsem tolik sám…
Je opuštěn, jako nejkrásnější květ, který odkvétá. Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dá svůj život za své přátele. 
  
13.  Ježíšovo mrtvé tělo na klíně Matky
Její syn jí spočívá na klíně. Když se k Němu mohla přiblížit, byl již mrtvý. Není to však jen její Syn, ale i Syn Boha – skutečného, živého Boha. Je jí úzko, když si představí, že lidé zabili Božího syna a On se jim nebránil. Je jí úzko, jako kdyby sama byla příčinou Jeho smrti, jako kdyby si vzal život, aby ona mohla žít. 
  
14.  Ježíšův pohřeb
Ještě tři dny, než ožije Beránek, Ještě krátká doba dlouhého čekání, než ze semen odkvetlého květu rozkvete záhon plný kvítí. Ještě chvíli, než potupený Beránek přejde z lidského utrpení do království slávy.