RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK3597
Václav Markup, Radomír Kolář, Zdeněk Balaš, Miroslav Pangrác
obrazy, sochy
Rabasova galerie v Rakovníku
Malá síň RG
17. července–28. srpna 1994
Místo přání
     Dohromady by jim bylo letos 320 let, a ono se chce tolik napsat, že je. To by se ovšem do slavnostních vět nesměla vloudit smutná zpráva z loňského října. Radek Kolář, ten báječný společník, labužník života a spolutvůrce krásna, odešel navždy ke svým milovaným širým pláním a parkurům s těmi nejušlechtilejšími koni a nejpůvabnějšími dívkami světa. Řekněte, může takový činnorodý člověk najednou prostě nebýt?
     Proto si mysleme, že jsou čtyři, ti naši letošní jubilanti. Dva malíři a dva sochaři, dva sedmdesátníci (malíř Radomír Kolář a sochař Miroslav Pangrác) a dva, kteří se těší z letošního parného léta spolu s námi očekávajíce příchod požehnané devadesátky (malíř prof. Zdeněk Balaš a sochař Václav Markup).
     Každý z nich by si samozřejmě zasloužil vlastní, tzv. životní výstavu v některé z prestižních pražských síní, od nás Rakovnických nechť přijmou namísto kytičky alespoň tuto malou připomínku – že víme, nezapomínáme, že jsme na své majstry náležitě pyšní.
Ivo Mička

Václav Markup
     Rodák ze Chlumu u Rakovníka (10. 9. 1904), první zkušenost s hlínou získává ve zdejší šamotce a také první výstavu pořádá na přelomu let 1935–1936 v Rakovníku (sponzory jsou mu Městská spořitelna a Hospodářská záložna), kam se pak vrací (Rabasova galerie) až v roce 1987.
     To již má za sebou studium na Státní uměleckoprůmyslové škole (1921–1925) a Akademii výtvarných umění v Praze (1926–1931), prvé pedagogické zkušenosti asistenta na AVU, kde natolik osvědčil své učitelské schopnosti, že byl záhy jmenován profesorem průmyslové školy bytové tvorby na Žižkově. A opět AVU (v letech 1945–1947 asistentem prof. K. Pokorného) a opět žižkovská škola a zde profesura v oddělení řezbářství. V r. 1934 vystavuje poprvé jako host S. V. U. Mánes.
     „Už od klukovských let jsem s kudlou něco řezal. Měl jsem rád každý strom. Myslel jsem, že budu malířem, já chtěl být malířem. To, že jsem začínal pracovat ve dřevě, mimo oblibu materiálu byla i nutnost. Už od počátku svého sochaření jsem si finální sochu představoval provedenou v sochařském materiálu a dřevo bylo pro mne cenově nejdosažitelnější. Tento fakt mne provázel vlastně celý život. Tak jako mne zajímal vzhled, technologie a technika opracování dřeva, zajímaly mne i další sochařské materiály, kámen, hlína v keramice. Prošel jsem dílnami a poznal specifické vlastnosti, zvláštnosti a možnosti materiálů.“ Dodejme, že k dřevu Mistra Markupa vedla nepochybně i rodinná tradice, jak sám s úsměvem říká: „Od tesařské sekyry k řezbářskému dlátu.“
     Z nejvýznamnějších realizací: podobizna dr. Friče pro Panteon Národního muzea v Praze, Zpěváci na dvoře (inspirace 30. léty), Dialog na schodech. Na bienále v Benátkách reprezentovaly naše sochařství „Dva lidé“ z mušlového vápence a dřevořezba Stojící žena. Ve válečných letech vznikají dřevořezby na téma slavné národní minulosti, na znovunabytou svobodu reaguje náměty poetického rázu, pro Rakovník na toto téma vytváří plastiku vojáka osvoboditele přijímajícího kytičku od malého děvčátka…
     Po r. 1947 se V. Markup intenzivně věnuje keramice, která později i dotváří architekturu a podílí se na úspěších naší účasti na mezinárodních a Světových výstavách.
     V sedmdesátých letech se opět vrací k plastice: Lidické ženy, Rodina, Odboj (instalován v koncentračním táboře Osvětim, originál v NG). Za dřevořezbu Vyšívačka získává v r. 1975 1. cenu na výstavě k Mezinárodnímu roku ženy. A další plastiky a ocenění: Péče o člověka (pro Bulovku v Praze), Cíl (areál stadionu E. Rošického v Praze), Hojnost (nová telekomunikační budova na Žižkově), Žongléri (Dům bytové kultury v Praze), rozměrný mnohafigurový reliéf Zákulisí – divadlo, reliéf Les.
     Zakončeme slovy Jiřího Kotalíka: „Umění Václava Markupa je svou povahou lidské a vlídné, zná chvíle vážnosti a zamyšlení, ale zná také dobrodiní veselosti a vtipu (zejména v častých motivech za světa zviřat). Výchozí podvědomí reality je tu často transponováno k symboličnosti, příznačné rysy věcnosti a hmotnosti ve vztahu k zvolenému materiálu jsou vždy odstíňovány poezií.“
     Připoměňme jen rakovnickému gymnáziu, že v ateliéru V. Markupa čeká na své důstojné umístění busta Zikmunda Wintra.
     Hodně bronzíčků, hodně radosti z divotvorného „bušení“, Mistře!
     
Zdeněk Balaš
     Narodil se 11. srpna 1904 v Žatci, ale celé své dětství, mládí a s přestávkami vlastně celý svůj život (dnes v Domově důchodců v Novém Strašecí) včetně své tvorby spojil s Rakovníkem a jeho blízkým okolím.
     Na rakovnické státní reálce (1916–1922) u profesorů F. Lexy a Rudolfa Pucholta získává základní zkušenosti v kreslení a malířství a zdá se, že oba ovlivnili Zdeňka Balaše natolik, že už tehdy se rozhoduje stát se pedagogem a rovněž pomáhat výtvarným talentům. Proto při studiích architektury na ČVUT navštěvuje současně Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a profesuru kreslení na technice a filozofické fakultě Karlovy univerzity.
     Úspěšná pedagogická činnost patří k Balašovým nejsvětlejším životním osudům. Působí na Slovensku, v Náchodě a posléze nepřetržitě od roku 1942 do roku 1964 na Státní grafické škole v Praze (později střední odborné škole výtvarné). Radostně a hrdě se k němu hlásí řada významných umělců současnosti: slovenský velikán Vincent Hložník (Aké jedinečné to bývali hodiny kreslenia: bol to víchor, schytil nás všetkých! Boli to prekrásne časy: venoval sa každému. Bol nesmierne obetavý, rozdával sa: nie rečami, ale štetcom, či tužkou. Už vtedy nám vysvetlil, čo je malba, čo je vlastne umenie!… A ako kúzelne maloval: jeho nádherne altánky, prekrásne kultivované obrazy krajín. Mnohé som bohužial poznal iba z reprodukcií, No, i tak bolo jasné: ide o nevšedného maliara, lúdsky neskonale krásneho a skromného…), akademický malíř a grafik Jiří Anderle, akademický malíř Václav Zoubek a mnoho dalších.
     Na druhou stranu Zdeněk Balaš – malíř, člen Umělecké besedy, zastoupený mj. ve sbírkách NG, „hlásil své zde vždycky hlasem tichým, velmi tichým, až se ztrácel mezi hlučnějšímí“, říká v zasvěceném úvodu k Balašově výstavě v r. 1942 malíř a teoretik Karel Šourek.
     Však připomeňme si dnes jeho předměstské pražské zahrádky, vagonové kolonie, maringotky, cirkusy, poutě, okolí bytu na Hanspaulce u sv. Matěje, ale hlavně Tyršovo koupaliště, židovský hřbitov, starou plynárnu, zvonici, čtvrt kolem hostince U zeleného stromu v Rakovníku, okolí Lužné, Kounova, České středohoří…
     Dík a hodně zdraví, pane profesore!
     
Radomír Kolář
     V první třídě překvapil svou paní učitelku, která se snažila na tabuli nakreslit koně, zvoláním: „Paní učitelko, já vám ho namaluju!“
     A namaloval a paní učitelka Mejstříková se nestačila divit. Koně měl malý Radek doma stále před očima a kreslil je na papírové pytlíky a na co se dalo. Vznikla láska a vášeň na celý život.
     „Jsem cvok, cvok do koní,“ sděluje v jednom z katalogů. „Tak jsem se narodil a nemohu za to. Do konce života se nezbavím silného pocitu měkké koňské huby, teplého dechu, vůně sena, koňské moče a potu. Svoji lásku se snažím celý život realizovat na papíře, plátně i v ohradě. Není snadné skloubit dvě lásky – malování a koně – a dát každému, co jeho jest.
     Kůň je pro mne zdrojem k tomu, abych se pokusil namalovat dobrý obraz nikoliv popisem vnějších tvarů, ale výtvarnými prostředky, barvou, kresbou, kompozicí i rukopisem vyjádřit moderní živou malbou syntézu, atmosféru, dynamiku i estetickou krásu dostihového závodiště, skupiny koní v pardubické oranici i lidí a koní v padoku. Nesnažím se okopírovat přírodu, je to marné, a nechci ani malovat koně pro koně, to se mi zdá pro nás oba trochu málo.
     Miluji dostihy. Nikdy se nenasytím pohledů na řítící se kytici koní a jezdců, pohledu na diváky, tribuny, jezdce a koně v cíli. Těch několik krátkých minut pak prožívám znovu celé hodiny u stojanu. Dny a týdny se trápím, křičím, raduji a nechávám se v mysli unášet tou nádherou.
     Mám stejnou radost jako jezdec, který prvý proletí cílem, mám-li alespoň chvíli pocit, že jsem se trochu přibližil…“
     Radomír Kolář se narodil 19. 8. 1924 v Rakovníku, umírá 5. 10. 1993 v Praze. Studuje na Wintrově reálném gymnáziu a díky prof. R. Pucholtovi získává dobré základy kreslířské techniky a je přijat na AVU k prof. M. Holému. Po ukončení Akademie zůstává ještě řadu let jako odborný asistent, působí v armádním studiu, aby se posléze sám stal profesorem pražské Akademie výtvarných uměmí.
     Jeho talent mu přinesl trvalé místo v několika výtvarných oborech – v malbě, v pracích pro soudobou architekturu (stanice metra Karlovo náměstí – rozměrná mozaika věnovaná době Karla IV., smuteční síň v Podbořanech…), kresbě, grafice, ilustraci, v návrzích poštovních známek… „Výrazným znakem jeho tvorby je temperamentní projev vycházející z neobyčejného smyslu vyjádřit podstatné a potlačit nevýznamné detaily, z živé, kultivované barevnosti obrazů, zdůrazňující obsahové vyznění, z brilantní, mimořádně pohotové kresby“ (Dr. Josef Lhota).
     Podstatnou část Kolářova díla jsou jeho ilustrace, mj. ilustroval učebnici dějepisu pro 7. třídu ZDŠ, knihu rakovnického autora Karla Mejstříka „Smrt a les“, řadu kovbojských příběhů, Nerudovy Malostranské povídky a desítky dalších.
     A koně? O těch už byla řeč. Je to Don Quijottova Rosinanta, jsou to koně mongolských stepí, rančů, indiánských prérií, koně selské, jezdecké i zapřažení do kočáru, koně nesoucí partyzánskou hlídku i samotného husitského hejtmana.
     Přejme mu krásnou kobylku i v tom životě nadpozemském.
     
Miroslav Pangrác
     Narodil se jako syn truhláře a majitele pohřebního ústavu v Rakovníku dne 16. 10. 1924 a jeho výrazný výtvarný talent se v kresbách a prvních hliněných tabulkách projevil již v útlém dětství.
     Po studiu na státní keramické škole v Bechyni přechází na AVU v Praze, pod vedení prof. J. Laudy a K. Pokorného. Absolvuje r. 1951.
     Rozhodování mezi malířstvím a sochařstvím nebylo snadné, ale nakonec si jako hlavní uměleckou disciplinu volí plastiku, neboť, jak sám přiznává, malování mu šlo až příliš lehce. Přesto jeho obrazy, které vznikají souběžně s tvorbou sochařskou, nesou osobitý rukopis, paletu i básnivou atmosféru.
     Obsahové zacíení a silné sociální cítění jsou určujícími prvky celé Pangrácovy tvorby (Zraněný havíř, Navalování kamene, Lidická žena, Vystěhovalci…).
     Vynikající jsou sochařovy portréty – T. G. M., podobizna otce (zakoupená Národní galerií), Otylie Beníšková, houslista Ladislav Štibor, Karel Čapek, Karel Mejstřík (rakovnický spisovatel), Karel Koubek (rakovnický fotograf), Emil Burian, barytonista Národního divadla (busta umístěna na rodném domě ve Vysoké ulici v Rakovníku), K. H. Borovský pro Panteon Národního muzea v Praze, František Ženíšek pro Národní divadlo a kolonádu v Karlových Varech, Julie Charvátová a v oboru portrétních medailonů například Eduard Bass a Jan Neruda a řada dalších.
     Doménou Pangrácovy tvorby zdá se dětský portrét (Anička, Vitánek, Děcko v šátečku, Petříček, Děvčátko s věnečkem…) a portréty dívčí, kde k nejkouzelnějším, s nesmírným citem provedeným patří bezesporu socha „Hudby“ na náhrobek autora české hymny Františka Škroupa v holandském Rotterdamu (vztyčena r. 1961) či děvčátko se džbánkem inspirované Otvíráním studánek B. Martinů. „Eroticky vřelý hold smyslové i duševní kráse dnešního ženství dává vyniknout v polopostavě Slávina,“ (L. Hlaváček).
     Významná je rovněž Pangrácova monumentální tvorba a lze si jen přát, aby jeden z návrhů na pomník T. G. Masaryka (vystavený ve vchodu rakovnické radnice) pro Rakovník se stal co nejdříve skutečností.
     
1. Radomír Kolář Don Quijote   1989
2. Radomír Kolář Don Quijote   1989
3. Radomír Kolář Don Quijote   1989
4. Radomír Kolář Don Quijote   1989
5. Radomír Kolář Don Quijote   1989
6. Radomír Kolář Loučení   1994
7. Zdeněk Balaš Před jarem   1948
8. Zdeněk Balaš Podzim   1965
9. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
10. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
11. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
12. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
13. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
14. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
15. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
16. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
17. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
18. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
19. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
20. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
21. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
22. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
23. Miroslav Pangrác bez názvu   1993–94
24. Miroslav Pangrác Gábinka   1986
25. Miroslav Pangrác Karel Mejstřík   1983–84
26. Václav Markup Jaro   1960
27. Václav Markup Léto   1960
28. Václav Markup Podzim   1960
29. Václav Markup Zima   1960
30. Václav Markup Podobizna matky   1934
31. Václav Markup Přípitek   1990
32. Václav Markup Lev   1969
33. Václav Markup Mateřství   1946