RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK6179
Výtvarníci – absolventi chlapecké školy
září 1995














     1. základní škola v Rakovníku slaví v roce 1995 100. výročí svého trvání. Nahlédněme do školních kronik a připomeňme si některé skutečnosti a události z jejího života.
     Přestože ve známém filmu Nezbedný bakalář, v němž hraje titulní roli Zdeněk Štěpánek, bývalý žák chlapecké školy, vystupují konšelé Rakovníka vesměs jako lakomci a omezenci nepřející vzdělání, v 19. století jako by lidé z radnice chtěli tento nepříznivý dojem napravit. Během necelých sedmdesáti let totiž město dokázalo postavit tři nové školní budovy místo jedné staré, která chátrala a nakonec musela být zbořena.
     Už v roce 1833 se začalo vyučovat v nynějším gymnáziu, tehdy takzvané Reálné škole, které patří navěky přídomek první česká reálka.
     Víc než padesát let poté, v roce 1886, postavila rakovnická radnice takzvanou dívčí školu a pět let před koncem století školu pro chlapce. To odpovídalo tehdejší organizaci školství a výchovným koncepcím, podle nichž nebylo možné, aby byli žáci obou pohlaví vyučováni společně.
     Dvě nové školní budovy však potřebovalo město především proto, že se školáci do prostor, které byly tehdy k dispozici, nevešli. Třídy ve staré škole, která stávala napříč náměstím před kostelem, pro přibývající děti nestačily a letitá budova už ke všemu byla v tak špatném stavu, že ji znalci prohlásíli za neobyvatelnou.
     Radní přemýšleli, jak nové budovy pořídit co nejlevněji. Purkmistr Heinz dokonce navrhl, aby kvůli nové škole byla obětována Pražská brána, z jejíchž kvádrů by nová budova mohla být postavena.
     Nakonec byla zbořena stará škola a materiál, který z ní zbyl, prodalo město v dražbě. Nedaleko místa, kde stála, za rok vyrostla škola pro dívky. Na budově obecné a měšťanské chlapecké školy se začalo pracovat v roce 1894. Kvůli stavbě město koupilo takzvaný dům U správců pod Vysokou branou, starou hrnčířskou dílnu a dva staré domky. Tyto nemovitosti, které městskou pokladnu stály přes šestnáct tisíc zlatých, byly zbořeny a na jejich místě se posléze začalo znovu stavět.
     Plány nové budovy chlapecké školy, na niž si radnice vzala u Zemské banky půjčku 125 tisíc zlatých, vypracoval stavitel František Donda. Tomu odpoledne na svatého Antonína roku 1894 nad základním kamenem stavby popřáli tehdejší starosta Rakovníka Josef Čermák a ředitel chlapecké školy K. V. Topinka, aby školu štastně dokončil.
     Vyučovat se v nové budově začalo od září 1895. Přestože město na chlapeckou školu dlouho čekalo, muselo se její otevření obejít bez fanfár. Bylo totiž nemyslitelné, aby při slavnosti chybělo vysvěcení nové školy, ale kostel se právě v roce 1895 opravoval. A tak teprve 25. října 1896 byla v Rakovníku dvojí velká slavnost, kdy kanovník doktor Krásl chlapeckou školu vysvětil. Ve stejný den byl znovu otevřen a vysvěcen také chrám svatého Bartoloměje.
     V prvním roce chodilo do školy 448 z 559 chlapců školou povinných, kteří tehdy v Rakovníku žili. Školní režim před sto lety se velmi neodlišoval od dnešních zvyklostí, i když podmínky i způsob, jak bylo školství organizováno, byly samozřejmě jiné.
     V chlapecké škole sídlilo tehdy sedm tříd takzvané obecné školy a dvě třídy měštanské školy. V jedné třídě se vyučovalo několikrát víc žáků, než je obvyklé nyní. Například do čtvrté třídy chodilo sedmašedesát dětí a do druhé třídy dokonce dvaasedmdesát.
     Kromě tříd pro školáky měla v nové budově místo také takzvaná opatrovna, jakási obdoba dnešní mateřské školy, byl zde i byt pro školníka a ředitele školy. Dokonce tu působilo také první rakovnické muzeum, tehdy vlastně jen takzvaná slavnostní síň. V ní byly umístěny exponáty, jimiž se město prezentovalo na národopisné výstavě v Praze v roce 1885.
     Jinak ale byla budova velmi skromně vybavena. Pro vodu se muselo chodit do studny na dvoře, protože přípojka městského vodovodu se začala stavět až těsně před koncem druhé světové války. Žáci se nepřezouvali, takže na podlaze se povalovaly kusy bahna, které se měnily ve všudypřítomný a nepříjemný prach.
     Od počátku dvacátého století se Rakovník začal rychle rozrůstat.
     S rozvojem průmyslu, který kromě nových možností přinesl také 1. světovou válku, padaly léta udržované konvence a v chlapecké škole začaly vyučovat první učitelky. Těžko dnes posoudit, zda se pro ně otevřely dveře chlapeckého ústavu díky nastupující osvícenosti nebo prostě proto, že pro muže bylo ve válce místo spíš na bojišti než za katedrou, ale v prvním válečném školním roce 1914–1915 nastoupily dvě učitelky Anna Nelibová a Jindřiška Kubátová.
     Rozvoj výroby a výstavba města přinesly nové pracovní příležitosti. V souvislosti s tím se zvýšil počet obyvatel. Na přelomu století žilo ve městě něco přes šest a půl tisíce lidí, ve třicátých letech už téměř dvanáct tisíc. Nové školy, které vyrostly koncem 19. století, přestávaly na příval žáků stačit, a tak radnice opět stála před problémem, kde postavit další školní budovy.
     Do rakovnických škol nechodily zdaleka jen místní děti, ale také přespolní školáci z přilehlých vsí – Pustovět, Nového Domu, Sence, Lubné, Hostokryj, Senomat a Olešné. Ve školním roce 1923–1924 bylo ve třídách chlapecké školy dokonce přespolních žáků víc než rakovnických. Do základní školy chodily děti ze všech sociálních vrstev a životní podmínky některých z nich se velmi odlišovaly. „Žáci jsou skoro vesměs děti dělníků zaměstnaných v továrnách zdejších, zaměstnanců železničních a státních a malá jen část drobných živnostníků,“ napsal školní kronikář v roce 1925. V zápisech školy se proto často objevují zprávy, jak tehdejší instituce a dobročinné spolky věnovaly nejchudším žákům šaty, školní pomůcky, jak pro ně vyvařovaly polévky a jak je dokonce podporovaly i finančně, aby mohli základní školu dokončit.
     S počátkem druhé světové války se ve školství mnohé změnilo. Do měšt'anské školy, která měla od roku 1921 vlastní správu, už nepostupovali žáci automaticky, ale ve čtvrté třídě museli složit zkoušky, aby mohli výš. Především se však učitelé museli jak při vyučování, tak mimo něj čím dál více podřizovat tlaku státních úřadů. Učit měli jen lidé, kteří složili zkoušku z němčiny. Tato řeč se v některých třídách vyučovala až sedm hodin týdně. Naopak z osnov vypadla česká literatura a dějepis.
     Školy také měly nařízeno, že žáci musí sbírat druhotné suroviny, přičemž přesně byly stanoveny ulice, kde sbírat, a množství, jaké pro Říši odevzdat.
     Pravidelným jevem válečných školních let byly dfouhé zimní prázdniny, které pro nedostatek uhlí trvávaly až do března. Během nich chodili žáci do školy jen jednou týdně, aby dostali úkoly, které měli doma splnit. Ke konci války se koloritem vyučování stala rozhlasová varování před nálety spojenců. Často už po osmé ráno rozhlas předpověděl, jak dlouho bude nebezpečí z nebe trvat, a podle toho se vyučování bud' docela zrušilo, nebo bylo pouze přerušeno a žáci i učitelé se ukryli ve sklepě.
     Okupace však zasáhla školu i mnoha tragédiemi. Ředitel František Janoušek byl jako člen župního předsednictva Sokola nejprve v roce 1941 předčasně penzionován, pak zatčen a odvezen do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zemřel. Za činnost v odboji byli popraveni i bývalý odborný učitel školy Josef Klouček a ředitel živnostenské školy pokračovací Antonín Kvarda, který v chlapecké škole učil.
     Během heydrichiády přišel o život také bývalý žák Zdeněk Černý, zastřelený za schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora. Na západní frontě padli absolventi školy Zdeněk Donda a Pavel Fuchs, kteří bojovali jako letci v Anglii.
     Velké změny nastaly ve škole po válce. Kromě několika zásadních změn v organizaci vyučování se začalo výrazně zlepšovat vybavení a komfort ve školní budově.
     Už v prvních poválečných měsících byla škola připojena na městský vodovod. „Na popud učitelského sboru a za pomoci rodičů, členů to rodičovského sdružení a Junáků byl vykopán z Vladislavovy ulice přes zahradu a školní dvůr pětašedesát metrů dlouhý a dva metry hluboký příkop za účelem připojení na rakovnický vodovod,“ uvádí se v Kronice obecné školy. „Zřízením vodovodu odpadla značná námaha s pumpováním vody z hluboké školní studny. Prozatím zřízeno v každém poschodí po jednom hydrantu a jedné výlevce.“
     Vodovod mimoto umožnil, aby byly zřízeny v budově splachovací záchody. Mohlo se začít i s budováním školní kuchyně, v níž se od školního roku 1949–1950 vařily přesnídávky. Teprve o několik let později byla otevřena jídelna. Zároveň s budovou se však výrazněji měnilo vyučování. Od školního roku 1946-47 se zkrátily vyučovací hodiny z padesáti na pětačtyřicet minut. Rok nato vznikla z bývalé měš~anské školy takzvaná škola střední, která byla povinná. Tím nastal velký přesun žáků, protože zároveň byly zrušeny nižší třídy reálného gymnázia a studenti z nich přešli do nově vzniklé střední školy.
     Pro chlapeckou školu ovšem největší přelom nastal v roce 1948, kdy se přestali vyučovat chlapci a dívky odděleně. Polovina žáků někdejší chlapecké školy přešla do tříd bývalé dívčí školy, odkud část žákyň putovala opačně. Název chlapecká sice škole zůstal prakticky dodnes, ale už jen jako připomínka jejích začátků nebo jako orientační pomůcka.
     Zásadní změny ve školství, které nastaly po válce, dovršil v roce 1953 nový školský zákon, podle něhož vznikla jednotná osmiletá škola. V ní se spojila takzvaná národní škola (dříve obecná) a střední škola.
     V padesátých letech se významně vylepšila školní budova. V letech 1955–1956 prošla generální opravou, při níž byla především nově pokryta střecha, část stavby byla omítnuta a vyměněny byly také okapy.
     V této době se do vyučování zavádí nový předmět nazvaný polytechnická výchova, kvůli němuž se na školním dvoře stavěla zámečnická a truhlářská dílna. Nová budova byla slavnostně otevřena 1. prosince 1959.
     Přestože se škola vylepšovala a její zařízení bylo čím dál komfortnější, přestávaly její prostory stačit přibývajícím žákům, a tak od školního roku 1961-62 muselo být zavedeno střídavé vyučování, které vydrželo přes dvacet let.
     V sedmdesátých letech patřila škola k těm, které experimentálně ověřovaly nové metody a formy práce před zavedením nové koncepce ve školství. Podle nové koncepce se začalo vyučovat v 1. třídách v roce 1976–1977.
     V roce 1974 byla otevřena speciální třída pro děti s vývojovými poruchami čtení a psaní.
     Od listopadu 1989, kdy se změnil režim, dostává školství postupně jinou podobu, než mělo v předchozích čtyřiceti letech. I když nejrychleji dostaly samozřejmě jinou tvář některé předměty, zejména společenskovědní, prosazují se nejrazantnější změny v hospodaření škol.
     Proti předchozím desítkám let získaly školy sice jistou volnost, ale zároveň jim nastaly velké potíže, jak sehnat na vyučování a provoz peníze.
     Až do roku 1992 byly školy financovány ze státního rozpočtu, ale od té doby dává stát peníze jenom na to, co je bezprostředně spojeno s vyučováním. Na provoz školní družiny, klubů nebo zájmových kroužků musí nyní škola hledat finance i jinde.
     Během roku 1993, kdy se hospodaření škol začalo řídit novými pravidly, získaly všechny rakovnické školy právní subjektivitu. Ta jim sice dává víceméně volnou ruku v tom, jak chtějí naložit s penězi, které získají, ale za to musejí značnou část potřebných financí samy shánět, protože ze státní dotace se zaplatí jen skromný školní provoz.
     Drtivá většina škol proto musela omezit služby, které poskytovaly žákům mimo vyučování. 1. základní škola, která jako právní subjekt vystupuje od 1. července 1993, snížila například o polovinu počet oddělení ve školní družině a místo někdejších čtyř provozuje nyní jenom dvě.
     Navzdory potížím se snaží připravit žáky na nové podmínky, které musejí splnit, aby se v životě prosadili.
     Angažovala proto další učitele němčiny a angličtiny a vypracovala systém pro výuku světových jazyků. Už od první třídy jsou otevřeny kroužky angličtiny a němčiny. Od páté třídy volně navazuje povinná výuka jednoho z těchto jazyků, které si žáci vyberou. Od sedmé třídy se mohou ve škole dobrovolně učit další světovou řeč nebo docházet do hodin konverzace v cizích jazycích. Mimoto se nepovinně vyučují i další nové obory, například informatika, výpočetní technika a od školního roku 1992–93 i ekologie.
     Ve škole sice nejsou v současné době třídy pro handicapované žáky. Dětem, které trpí vadou řeči nebo mají vrozené potíže se čtením nebo psaním, se věnují speciální pedagogové i v době mimo vyučování.
     Krátce po stoletém výročí se 1. základní škola musí připravit i na další změny, které přinese nová organizace školství. Od školního roku 1996-97 bude zavedena povinná devítiletá školní docházka místo nynější osmileté. Každá ze základních škol se pak bude muset rozhodnout, jaký z navrhovaných typů upřednostní.
     Kromě vlastních akreditačních programů si škola bude moci vybrat například ze systému Obecná a Občanská škola, nebo 1. stupeň 1.-5. třída, 2. stupeň 6.-9. třída, či dělení v blocích po třech letech. Každý z nich by měl svým specifickým způsobem zajistit znalost standardního učiva a další rozvoj osobnosti žáka.
     Jednu z navrhovaných variant škola nabídla dětem ve školním roce 9495. Byla vytvořena jedna třída, kde se vyučovalo podle projektu Obecné školy, s nímž přišli pedagogičtí odborníci v čele s bývalým ministrem školství Petrem Pithou.
     V posledních letech škola musela velmi investovat do nutných oprav budovy, na níž se projevilo, že pomalu ale jistě spěje ke stoletému výročí. Především bylo třeba obnovit fasádu, která rok od roku byla v horším stavu, až hrozilo, že se zřítí do míst, kde se často pohybují žáci a učitelé. Přes toto nebezpečí nezbylo než kvůli nedostatku peněz opravu odkládat až do školního roku 1991–92.
     Bohužel opět finanční omezení způsobila, že oprava nebyla provedena v potřebném rozsahu. V duchu pravidla, že neštěstí nechodí samo, se v témž roce začala také hroutit historická zed' na školním dvoře, a tak musel být uzavřen školní pozemek.
     Letitým problémem stále zůstávají šatny. Před 100 lety byly nároky na hygienu přece jen jiné, a tak se s výstavbou šaten nepočítalo. Od té doby se přes veškeré úsilí nenašlo optimální řešení.
     V současné době je na škole 19 tříd, v nichž se vyučuje asi 500 dětí. Žáci pracují v moderně, funkčně a esteticky zařízeném prostředí. Mnohé třídy byly vybaveny novým nábytkem, všechny pak potřebnými audiovizuálními pomůckami. Škola se může pochfubit pracovnou vybavenou počítači, v učebně biologie je využíván lokální televizní okruh. Mnohé třídy mají možnost využívat při vyučování televizí a videoprogramů.
     K rozvíjení zájmů, schopností a dovedností žáků zvolila škola několik kroužků různého zaměření. K těm nejznámějším patří pěvecký sbor školy s dlouholetou tradicí.
     Za největší pozitivum však považujeme to, že 1. ZŠ v Rakovníku se snaží především plnit hlavní úkol – dobře připravit žáky pro život.

Ředitelé Obecné školy
     Albín Franěk od 1.11. 1921 – dočasný správce; od 9. 2. 1922 – def. řídící učitel, až do 30. 11. 1924
     Emanuel Duchoň od 1. 12. 1924 – zastupující řídící učitel; od 1. 9. 1926 – def. řídící učitel, do 31.1.1927
     Čeněk Trögler od 1. 2. 1927 do 31. 1. 1928, zastupující řídící učitel
     Jan Volek od 1. 2. 1928 do 19. 6. 1929 – def. řídící učitel
     Čeněk Trögler od r. 1929 zatímní řídící učitel; od 1. 7. 1930 – def. řídící učitel, do 1. 9. 1933
     Václav Šebík od 1. 9. 1933–1. 8. 1937; v roce 1934 byl zastupován Václavem Vachtlem; v roce 1935–36 byl zastupován Vojtěchem Kadlecem
     Vojtěch Kadlec od r. 1935 – zast. řídící učitel; od 1. 9. 1937 – def. řídící učitel, až do 1. 4. 1938
     Antonín Brettschneider od 1. 4. 1938–1. 7. 1939 – zast. řídící učitel
     Josef Koubek od 1. 7. 1939 do 1. 7. 1941 – zatímní řídící učitel
     Jan Ryska od 1. 7. 1941 do r. 1947
     Marie Čižimská od r. 1947–do r. 1953
     
Ředitelé Chlapecké měštanské školy – 1. ZŠ
     Karel V. Topinka 1893–1899
     Gabriel Smetana od 15. 4. 1899–31. 7. 1917
     Karel Hůlka od 1. 8. 1917–29. 2. 1924
     Václav Trejbal od 1. 3. 1924–1929
     Jaroslav Tichý od r. 1929 zatímní ředitel; od r. 1930 def. ředitel –26. 2. 1935; v r. 1932 – František Janoušek – zastupující ředitel; od r. 1934 – Karel Kratochvíl – zastupující ředitel
     František Janoušek od 1. 7. 1936–1941 (předčasně penzionován)
     Karel Ledvinka od r. 1941–1945
     František Dolejš od r. 1945–31. 8. 1953
     Jan Ryska od 1. 9. 1953–31. 8. 1958
     Miroslav Mach od 1. 9. 1958–31. 8. 1962
     Antonín Folber od 1. 9. 1962–31. 8. 1967
     Miroslav Mach od 1. 9. 1967–r. 1969
     Věra Buchalcevová od r. 1969–r. 1988
     Václav Pícl od r. 1988–r. 1990
     Marcela Kučerová od r. 1990–r. 1991
     Marie Hůlová od r. 1991
     
Seznam učitelů od r. 1948–1995
     František Dolejš
     Václav Čech
     František Menhart
     Jan Mostecký
     Marie Talianová
     Marie Dvořáková
     Josef Jirásek
     Gabriela Vanišová
     Ivan Ovčarov
     Marie Trešlová
     František Polan
     František Hochmann
     Anna Ebrlová
     Jindřiška Krupičková
     Hana Pochová
     František Bouška
     Jarmila Čermáková
     Božena Černá
     Olga Benešová
     Vlasta Vodrážková (Čechová)
     Věra Sedláčková
     Jaroslav Petrus
     Olga Ludvíková
     Bohumil Vachtl
     Jaroslav Bříza
     Karel Kopecký
     Soňa Alexová
     Milena Křižanovská
     Irena Pochmanová
     Sylvie Bílková
     Kateřina Lisá
     Jaroslav Čech
     Josef Turek
     Věra Klemperová
     Karla Matějková
     Marie Čižimská
     Jiřina Bendlová
     Jitka Mejstříková
     Marie Švarcová
     Miroslava Görtlerová
     Břetislav Tuček
     Zdeňka Mostecká
     Miroslav Mach
     Václav Koula
     Irena Kolibková
     Dana Lindová
     Jan Ryska
     Jindra Jonáková
     Věra Rohlová
     Jaroslava Zábranská
     Zdenka Rendlová
     Jarmila Kroulíková
     Věra Náglová
     Ladislav Herink
     Marie Franzová
     Věra Buchalcevová
     Hana Hanzlíková
     Ctirad Huml
     Blanka Kratochvílová
     Olga Málková
     Emilie Mašková
     Libuše Pavlíková
     Eva Heranová
     Josef Vyskočil
     Miroslava Tichotová
     Karel Ryska
     Hana Koutníková
     Pavel Bendl
     Hana Bendlová
     Miroslava Drápková
     Václav Klik
     Jaroslava Čapková
     Libuše Skoupá
     Lydie Braná
     Pavel Tuček
     Milena Váňová
     Marie Špačková
     Milan Born
     Václav Seidl
     A. Korbelová
     Hana Růžičková
     Jarmila Benešová
     Marcela Kučerová
     Zdeňka Šindlerová
     Květa Vaňková
     Antonín Folber
     Běla Kliková
     Marie Urbanová
     Zdeňka Koudelková
     Věra Pavlíková
     Jaroslava Svatošová
     Vladimír Valeš
     Vlasta Svobodová
     Jiří Vachtl
     Libuše Dušková
     Jana Smýkalová
     Jaroslava Vožehová
     Dana Poláková
     Jana Aichingerová
     Jiřina Launová
     Jarmila Hvězdová
     František Truxa
     Věroslava Borská
     Eva Drexlerová
     Světlana Poštová
     Zdeněk Zápal
     Ladislava Bolková
     Eva Kučabová
     Jitka Herinková
     Eva Povolná
     Jožka Engelthalerová
     Alena Rajnišová
     Božena Nešetřilová
     Iva Ransdorfová
     Marie Chytrá
     Anna Kašparová
     Jitka Pazáková
     Hana Macháčková
     Marcela Procházková
     Eva Karbanová
     Jaroslava Hinková
     Jaroslav Hubatý
     Václava Trejbalová
     Jolana Khunová
     Pavla Hlavsová
     Stanislav Urban
     Marie Hůlová
     Václav Laňka
     Zuzana Ledvinová
     Eva Sodomková
     Jitka Knorová
     Zdeněk Pečínka
     Václav Černý
     Šárka Konopásková
     Helena Bretšnajdrová
     Iva Krobová
     Marie Jirásková
     Václav Pícl
     Alena Rojíková
     Petr Dyršmíd
     Zlata Hedvábná
     Miroslava Hejdová
     Karel Osvald
     Stanislav Urban
     Věra Vildmanová
     Nada Vavroušková
     Dana Hlaváčková
     Iveta Fišerová
     Milena Fridrichová
     Blanka Vamberová
     
Významné osobnosti, které navštěvovaly školu
     Václav Rabas (1885–1954), malíř, grafik (krajiny, portréty, zátiší)
     Bohumil Heinz (1894–1940), rytec a grafik (poštovní známky a bankovky)
     Josef Křikava (1895–1981), operní pěvec (baryton), sólista opery ND v Praze
     Zdeněk Štěpánek (1896–1968), herec, režisér, dramatik, autor divadelních her, člen Národního divadla a Divadla na Vinohradech
     Ing. Václav Trejbal (1900–1964), báňský inženýr (důlní a geologický průzkum)
     Miroslav Zápal (1900–1969), imitátor, kreslíř, zpěvák, člen populárního souboru „Kocourkovských učitelů“
     František Markup (1902–1970), spisovatel, autor rozhlasových her, pracovník archivu Čs. rozhlasu a Okresního archivu v Petrovicích.
     Ladislav Mička (1903–1987), regionální kulturní pracovník
     Václav Markup,akad. sochař (1904–1995), keramik a dřevořezbář, profesor Umělecko-průmyslové školy v Praze
     Robert Brock (1905–1979), profesor AMU, dirigent opery ND v Praze
     RNDr Josef Vachtl, DrSc (nar. 1907), univerzitní profesor, vědecký pracovník v oboru geologie a petrografie
     František Patera (1909–1976), violista, skladatel lidové a taneční hudby
     František Nonfried (1910–1975), sochař a keramik
     Ing. arch. Jiří Vopršal (1912–1957), divadelní výtvarník, herec, režisér (divadelní výpravy pro ND, Osvobozené, Karlínské a Vinohradské divadlo v Praze a Tylovo divadlo v Rakovníku)
     Karel Koubek (1913–1988), umělecký fotograf
     Miloš Zelenka (1920–1978), houslista, hudební skladatel, dirigent Středočeského symfonického orchestru v Poděbradech
     PhDr Jiří Spěváček, DrSc (nar. 1923), historik, vědecký pracovník Ústavu čs. a světových dějin
     Radomír Kolář, akad. malíř (1924–1994), grafik, knižní ilustrátor (figurální kompozice a koně)
     Miloslav Kučaba (nar. 1924), basklarinetista orchestru Divadla na Vinohradech v Praze
     Miroslav Pangrác, akad. sochař (nar. 1924), malíř, keramik, tvoří portréty, pamětní desky a plastiky
     Karel Kronych, akad. sochař (nar. 1925), tvoří reliefy a plastiky
     Josef Pavlíček (nar. 1925), sochař a keramik
     Ing. dr. Karel Rataj, CSc (nar. 1925), vědecký pracovník v oboru ochrany rostlin
     Ladislav Kučaba (nar. 1928), trumpetista operního orchestru ND v Praze
     RNDr Milan Daniel, CSc (nar. 1931), přírodovědec, parazitolog, vědecký pracovník čs. parazitologické společnosti
     Otakar Pihrt (nar. 1933), hudební skladatel, aranžér, dirigent, hráč na lesní roh
     Ing. Josef Trousil (nar. 1934), atlet, olympionik
     Jiří Anderle, akad. malíř (nar. 1936), grafik, asistent Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, úspěšně vystavuje u nás i v zahraničí
     PhDr Jan Fridrich, CSc (nar. 1938), archeolog
     František Kučaba (nar. 1938), kontrabasista orchestru Smetanova divadla, dnes Státní opery v Praze
     Ing. František Pála (nar. 1944), čs. tenisový reprezentant
     
     Z významných osobností z řad učitelů, kteří působili na škole, připomínáme p. Jana Rennera (1869–1959), archiváře a spisovatele, paní Marii Špačkovou (1905–1968), sólistku Rakovnické opery, pana Karla Mejstříka (1902–1994), spisovatele, dramatika.
     
     Prosíme o omluvení případných nepřesností a chyb v textu, k nimž mohlo dojít vzhledem k tomu, že autoři sborníku čerpali z ručně psaných materiálů.
     Ředitelství 1. ZŠ v Rakovníku děkuje Okresnímu archivu v Petrovicích, paní Renatě Majerové, panu Zdeňku Eichingerovi, panu Ivu Mičkovi, panu Františku Krejčímu, akademickému malíři Václavu Zoubkovi a panu Zdeňku Zápalovi za pomoc při sestavování sborníku.
     MěÚřadu v Rakovníku děkuje za finanční pomoc při vydávání sborníku, panu Františku Kopuncovi za peněžní dar. Za pomoc při realizaci akcí pořádaných k oslavám 100. výročí ředitelství školy děkuje akademickému malíři panu Václavu Zoubkovi, řediteli Rabasovy galerie, akademickému sochaři panu Miroslavu Pangrácovi, akademickému malíři panu Jiřímu Anderlovi, pěveckému sboru učitelek Magistrae Raconenses, panu Mgr. Jaroslavu Kodešovi, členům Tylova divadelního souboru, paní Nadě Mikeskové a SRPDŠ při 1. ZŠ v Rakovníku.
     
     Sborník ke 100. výročí založení 1. ZŠ v Rakovníku.
     Vydala 1. ZŠ v Rakovníku nákladem Městského úřadu v Rakovníku dne 20. září 1995 v počtu 300 výtisků.
     Sazba Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.