 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 6 |
Václava Rabase
Rabasova galerie v Rakovníku
hřbitov v Krušovicích
13. listopadu 1995 v 11.00 h
Za delegaci Umělecké besedy promluví akademický sochař Olbram Zoubek.
O umělcově díle promluví PhDr. Antonín Hartman.
Umělecká beseda v Praze, jejíž jsem reprezentantem, spolu s Rabasovou galerií v Rakovníku Vás pozvaly k dnešnímu setkání u příležitosti 110. výročí narození malíře, sochaře a grafika Václava Rabase z Krušovic.
Stojíme u jeho hrobu, který si výslovně určil jako místo trvalého spočinutí s poznámkou „že podle jeho názoru krajinář má ležet uprostřed polí, které celý život maloval“.
Z tohoto místa vidíme i na dům, který si tu v roce 1912 postavil a kde až do smrti tvořil.
Nebudu se zabývat jeho uměleckým dílem, ale vývojem jeho osobnosti jako význačného organizátora uměleckého života, především v Umělecké besedě.
Tento nejstarší český spolek umělecký založený v roce 1863 Bedřichem Smetanou, Josefem Mánesem, Vítězslavem Hálkem, Karlem a Jandem Evangelistou Purkyněm sdružoval v sobě od počátku výtvarníky, spisovatele a hudebníky. Po slavné éře výstavby Národního divadla, kdy všichni tvůrci byli členy Umělecké besedy, prodělala nový rozkvět po roce 1918. Velkou zásluhu na tom měl právě Václav Rabas.
Narodil se v nedalekém pečárkovském mlýně v sobotu před Martinským posvícením. V pátek jeho matka ještě osívala pole, v sobotu dopoledne upekla dvě husy a vydrhla celý mlýn, k večeru porodila. Podle rodinné legendy už v úterý opět pracovala v hospodářství. Vynikající vlastnosti této ženy – pracovitost, vytrvalost a houževnatost se přenesly i na jejího syna. Miloval ji celý život, protože osiřel v sedmi letech. Ona zachrínila mlýn od bankrotu a ukázala se jako vynikající odbornice v zeměleství a chmelařství.
V r. 1904 Václav Rabas maturoval na rakovnické reálce, kde mu profesoři kreslení (Lhota a Pašek) domlouvali, aby šel na výtvarná studia. Podle svých vzpomínek malíř přiznává, že si z venkovského gymnázia pro budoucí studia nic nepřinesl. Na reálce sice geniálně kreslil, ale neměl sebemenší informace o vývoji ve výtvarném světě ani o zkouškách na vysokou školu. V r. 1906 neudělal zkoušku na Umělecko průyslovou školu a pochopil, že musí rychle dohnat své nedostatky. Rozhodl se, že nebude profesorem kreslení, ale výtvarníkem na volné noze. S tím naprosto nesouhlasila jeho matka.
Po ročním pobytu, kdy studoval na Vacátkově škole a navštěvoval různé kurzy malby aktů, mu matka odmítla finanční podporu. Václav Rabas se nevzdal, nastoupil jako jednoroční dobrovolník v Albrechtských kasárnách a rok ho živil císař pán.
Matka pochopila, že je syn stejně tvrdohlavý jako ona a když Václav Rabas v r. 1906 udělal zkoušku na Akademii výtvarného umění na Letné, opět ho začala podporovat.
Václav Rabas měl štěstí, že se dostal do speciálky Hanuše Schweigra, kterého miloval a obdivoval. S výjimkou této a Myslbekovy speciálky byly poměry na škole neutěšené. V horkého týdeníku v červenci 1909 vyšel nepodepsaný článek, který drsně kritizoval úroveň Akademie s výjimkou zmíněných dvou speciálek, klikaření při známkování a udělování cen. K autorství tohoto článku se přiznal Václav Rabas a musel opustit Akademii.
Na výroční výstavě v červnu toho roku měl Rabas několik obrazů, kterých si všiml pochvalně V. V. Štech ve své kritice. Jinak byl k celkové úrovni školy nemilosrdný.
V témže roce vstoupil Václav Rabas spolu s Karlem Boháčkem, Janem Šedivým a Josefem Vokálkem do výtvarného odboru Umělecké besedy, kde byl Václav Rabas zvolen jednatelem a Josef Vokálek členem výboru. V následujícím roce je přišli podpořit studenti z Umělecko-průmyslové školy Gusta Nekolová, Jaroslav Jareš a teoretik Bohumil Mathésius, Vlastimil Rada a Vojtěch Sedláček.
Než přišla válka, uspořádal obrozený spolek soubornou výstavu Mikoláše Alše. V témže roce došlo k rozhodnutí, že se z Václava Rabase stane krajinář. Postavil si nad krušovickým údolím ze zděděných peněz po strýci domek s ateliérem.
V lednu 1913 se oženil s krušovickou rodačkou Hermínou Edlerovou, s kterou v tomto domku prožil celý život.
Dne 26, července 1914 musel narukovat do 1. světové války. Po krátkém cvičebním pobytu v Berouně byl odvelen na ruskou frontu, kde byl 11. září 1914 raněn průstřelem nohy. Na frontu se již nevrátil a v r. 1915 je již opět jednatelem Umělecké besedy po Ferdinandu Peroutkovi.
Po skončení války ujímá se doplňování Umělecké besedy novými členy, stává se na 15 let předsedou výtvarného odboru. Pro besedu získal mnoho vynikajících umělců jako byl Jan Zrzavý, Georgij Mussatov, Josef Čapek, Martin Salcman, František Tichý, Vojtěch Tittelbach, Otakar Kubín, Ludevit Fulla, Kamil Lhoták a později Skupinu 42.
Umělecké beseda a SVU Mánes jako 2 nejlepší výběrové spolky ovlivňovaly vývoj českého výtvarného umění. Václav Rabas byl členem mnoha soutěžních komisí na umělecká díla, byl trvale členem redakční rady uměleckého měsíčníku Život, předsedou realizačních výborů na výstavu celoživotního díla J. V. Myslbeka, Jaroslava Čermáka a francouzské výstavy École de Paris.
Již v r. 1910 na 1. výstavě obrozené besedy si ve své kritice Josef a Karel Čapek všimli talentu i osobitého způsobu malby Václava Rabase. Rabas se s Čapky sblížil již během války. Stal se také zakládajícím členem klubu „Pátečníků“, schůzek u Karla Čapka, které začal pořádat na podět T. G. M. Tam se setkávali k diskusím přední umělci, vědci i osobnosti z průmyslu.
V r. 1933 obdržel čestnou cenu Umělecké besedy za obraz Západočeské krajiny se stohy, v r. 1934 mu byla udělena čestná cena vídeňského Künstlerhausu za soubor osmi obrazů na tamější výstavě moderního českého umění. V r. 1935 měla spontánní úspěch jak u ubecenstva, tak i u kritiky jeho souborná výstava k jeho padesátinám v Obecním domě pražském. V r. 1937 obdržel čestnou cenu za 2 obrazy Západočeské krajiny na Světové výstavě v Paříži.
Dvě největší organizátorské akce spolu s Josefem Čapkem a Karlem Šourkem realizovala Umělecká beseda výstavu Staré umění Slovenska v r. 1937 a výstavu Pražského baroka v r. 1938, a to je dodnes největší monografická výstava co do rozsahu a počtu děl.
To již byl od r. 1935 Václav Rabas starostou Umělecké besedy pro svou vynikající schopnost vést pracovní týmy a získávat osobnosti z oblasti průmyslu i peněžnictví jako sponzory pro kulturní akce. Za své zásluhy byl zvolen čestným starostou i čestným členem Umělecké besedy.
Usnesením vlády ze dne 9. listopadu 1945 byl mu propůjčen titul „Národní umělec“ spolu s Václavem Špálou, Ludvíkem Kubou a Maxem Švabinským.
Umřel dne 26. 10. 1954 po dlouhotrvající srdeční chorobě.
Olbram Zoubek
