RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK3134
Jaroslav Papoušek
obrazy
Rabasova galerie v Rakovníku
Malá síň RG
19. listopadu 1997–18. ledna 1998
vernisáž 19. listopadu 1997 v 16.00 h

     úvodní slovo k výstavě Jindřich Hegr
     hudební produkce Irena a Vojta Havlovi
     
     Projekce ukázek Papouškovy filmové tvorby


U modrého potoka, olej, 70 ´ 50 cm
By the Blue Brook, oil, 70 ´ 50 cm



Břehy, olej, 40 ´ 45 cm
Banks, oil, 40 ´ 45 cm



Zelené ráno, olej, 70 ´ 50 cm
Green Morning, oil, 70 ´ 50 cm



Kůň a krajina – variace VIII., olej, 38 ´ 46 cm
Horse and Landscape – variation VIII., oil, 38 ´ 46 cm



Tichá žízeň, olej, 60 ´ 60 cm
Quiet Thirst, oil, 60 ´ 60 cm

     Jaroslav Papoušek se narodil 12. dubna 1929 ve Velkém Bočkově (tehdy Československo, pak Rusko, dnes Ukrajina). Otec byl respicientem finanční stráže a tak se rodina často stěhovala – do Špindlerova Mlýna, Čimelic, Písku. Po měšťance se Jaroslav Papoušek učil v obchodě (odtud inspirace k Černému Petrovi), pracoval jako pomocný dělník na stavbě elektrárny a jako ladič v harmonikárně. Od roku 1950 do roku 1957 studoval sochařství na AVU v atelieru u prof. Karla Pokorného a u prof. Jana Laudy. Pak žil na volné noze jakožto sochař a karikaturista (karikatury vyšly mj. knižně v kritické ročence Pro a proti 1961, vydal Čs. spisovatel 1962). Pak napsal novelu Černý Petr (vyšla později v Čs. spisovateli, Praha 1965), která zaujala Miloše Formana natolik, že společně s Jaroslavem Papouškem napsal filmový scénář a film režíroval. Tak začala několikaletá spolupráce trojice Miloš Forman, Ivan Passer a Jaroslav Papoušek (filmy Lásky jedné plavovlásky, Hoří má panenko aj.), která skončila až Formanovou a Passerovou emigrací. Jaroslav Papoušek točil pak dál filmy samostatně (Ecce homo Homolka, Hogo fogo Homolka, Homolka a tobolka, Žena pro tři muže, Cesta kolem mé hlavy aj.). Poslední scénář vyšel knižně v literární podobě (Jedním slovem tě miluju modře, Mht, Praha 1995), ale svého filmového zpracování se nedočkal. Celý svůj život, až do své náhlé smrti 17. srpna 1995 v Čimelicích, zůstal Jaroslav Papoušek věrný malování.

VÝSTAVY:
Sochy:
     Společná výstava Hegr – Papoušek – Pilař – Tikvová: Obrazy a sochy, Galerie mladých, Praha, prosinec 1959
Obrazy:
     Malá galerie Čs. spisovatele, Praha, listopad–prosinec 1980
     Galerie Dílo, Zlín, únor 1987
     Výstavní síň v Michalské, Praha, červen 1987
     Výstavní síň v Pražské ulici, Příbram, prosinec 1987
     Divadlo Na Zábradlí, Praha, listopad–prosinec 1989
     Galerie Na Újezdě, Praha, duben 1990
     Galerie Luka, Praha, listopad–prosinec 1990
     Galerie Dílo – ČFVU, Zlín, květen 1991
     Zámek Čimelice, srpen 1995
     
     S Jaroslavem Papouškem jsem se seznámila v roce 1968, když točil svůj první celovečerní film Nejkrásnější věk. Pracovala jsem ve filmové propagaci a měla za úkol vybavovat filmy reklamou: plakátem, sloganem, výběrem fotosek a brožurkou pro kina. Měli jsme schůzku ve Filmovém klubu na Národní třídě v Praze. Pan Papoušek tam seděl v křesle a hned zkraje mi oznámil, že se nerad seznamuje s novými lidmi: unavují ho jejich obličeje a řeči… Tato příhoda byla startem k našim mnohaletým kontaktům, které časem přerostly v přátelství.
     O rok později se náš vztah upevnil i rodinně: Papouškům se narodila Petra a nám v témž týdnu Pavel. Díky tomu máme v rodinném albu fotografii, na níž se v kuchyni u Papoušků (to bydleli ještě na Mrázovce) batolí obě naše děti, a pod snímkem je poznámka: foto Miloš Forman.
     Dalším tmelem našeho vztahu byl fakt, že děj novely Černý Petr se odehrává v Písku, mém rodišti; Jaroslav Papoušek se jako kluk učil příručím u Kulíků na Velkém (později Leninově a teď už zase Velkém) náměstí. A měl chalupu v Čimelicích; pravidelně tam trávil s rodinou oba prázdninové měsíce a my se tam pravidelně cestou do Písku zastavovali. Před plotem stávala žlutá škodovka a za plotem malířský stojan: tady byl pan Papoušek nejšťastnější, když maloval obrázky, nabité energií – ony totiž doopravdy svítí a hřejí.
     Doba se od roku 1968 sunula povlovně z kopce; tenkrát vznikal Papouškův filmový seriál o rodině Homolkových, jehož první dva díly jsou znamenité. Dnes už málokdo ví, co doopravdy znamenal titulek v závěru barrandovského filmu „ústřední dramaturg Ludvík Toman“. Toman byl všemocný: rozhodoval o tom kdo, s kým, o čem, kolikrát… Jaroslav Papoušek to odnesl infarktem.
     Když odjel začátkem sedmdesátých let „s klukama“ (Ivanem Passerem a Milošem Formanem) do Ameriky, moc dlouho tam nepobyl: stýskalo se mu po domově. Snadno odolal i pozdějšímu lákání slavného kamaráda Formana, který mu hodlal předvést k portrétování bohatou americkou klientelu… Daleko raději maloval jihočeské rybníky a paseky a stromy v lese.
     K filmování se chtěl doopravdy vrátit až po listopadu 1989. Jednou (to už bydleli na Újezdě) mně předčítal ze svého nového scénáře. Byl skvělý! Za kamerou měl stát Miroslav Ondříček. Jenže nebyly peníze, a tentokrát už to akademického sochaře Papouška nesrazilo: vrátil se k malování, připravoval kolekci pro výstavu v Tokiu.
     A patřil k těm lidem, kteří nejsou jenom „vysílačka“, nýbrž i pozorná „přijímačka“. Vídali jsme se zřídka, ale jeho vliv na moje dva syny byl v lecčems blahodárně určující.
     O prázdninách roku 1995 bylo takové vedro, že jsme Čimelicemi cestou do Písku projeli bez obvyklé zastávky. Nikdy si to nepřestanu vyčítat.
19. 12. 1996 Jana Klusáková
     
AUTOROVO ÚVODNÍ SLOVO K PRVNÍ VÝSTAVĚ
(Malá galerie Čs. spisovatele, Praha 1980)
Vážení přátelé,
     podle zvyklostí by teď měl mít slovo zavedený teoretik výtvarného umění, ale my mladí začínající malíři sháníme takové lidi těžko. Mají rádi umělce již zavedené. A tak mně nezbylo, než být si i mladým začínajícím teoretikem.
     V této funkci se vám však musím přiznat, že nechápu, proč se malíř stylizuje do mladého začínajícího malíře. V domnění, že budu shovívavější? V tom případě ho musím zklamat, jsem nepodplatitelný a jako takový zdůrazňuji: Malíř není ani mladý, ani začínající. Už mu bylo padesát a kreslí a maluje od dětství. Jistě, jsou tu i několikaleté přestávky, nicméně se jedná o starého malířského matadora. Ostatně je známo, že kreslil a maloval i během práce na filmech. Cituji: Práce na filmech je nyní tak kolektivní, že člověk touží udělat něco beze všech schvalovacích a připomínacích orgánů, něco svého a po svém. Malování se pro to hodí ideálně. Do mých obrázků nemluví nikdo než můj cit, můj rozum a moje žena. Konec citátu.
     Jaká měřítka za takových okolností je povinen přiložit k vystaveným pracím mladý začínající kritik? Ta nejvyšší! Jestliže však taková měřítka opravdu přiložíme, pak… Já tu mám tři tečky, což naznačuje, že už jsem nejvyšší měřítka přiložil. Přiložil a zase odložil. Nejsem kat, přátelé.
     Musíme volit jiná měřítka. Zamysleme se. Když se člověk dostane do věku žlučníků a infarktů, když se na jeho očním pozadí dere do popředí skleróza, když už nemá žádné iluze o ničem a o nikom, utíká v pudu sebezáchovy do různých náručí. Jednou jsou to mladé dívky, jindy alkohol, Bůh či příroda. Při prvním pohledu na vystavené obrázky je jasné, kam se utekl náš malíř. Zdá se, že příroda ho jenom laskala a hladila. Jednoduše řečeno – příroda ho podržela. Podržela ho lidsky, ale umělecky? Přátelé, já nechci – jak my mladí začínající teoretici říkáme – malířovi kazit kšeft; výstava je totiž prodejní. Mám však dojem, že autor viděl náruč přírody až příliš jednostranně. Domnívá se, že jeho obrázky jsou – cituji – dekorativně uspořádané příběhy, které by rád znovu a znovu prožíval, proto je znovu a znovu maluje. Dobrá, J. J. Rousseau by z toho jistě měl radost, život však není jen přírodní idyla s průvodem flétny, život je mnohem složitější a bouřlivější. Náš malíř však tvrdohlavě sleduje pravý opak. Zjednodušuje vše, na co sáhne. Námět, kompozici, barevnost. Dbá, aby nic nenarušilo ubíhání cesty, upadání slunce, šelest chumelenice. Hlídá, aby nám jediná skvrna ostré barvy nepadla do oka. Přátelé, co je tohle za malbu? Já nemůžu končit jinak, než důrazným prohlášením. My, mladí začínající teoretici výtvarného umění si představujeme umění docela jinak.
Děkuji Vám.
     
AUTOROVO ÚVODNÍ SLOVO K VÝSTAVĚ V DIVADLE NA ZÁBRADLÍ, PRAHA 1989
Vážení přátelé,
     přichází-li člověk do věku, kdy se začíná ohlížet zpátky, žasne nad množstvím hloupostí, o něž se za ta léta přičinil. Ale sem tam přeci jenom objeví i něco, čeho si považuje a co by nezměnil, ani kdyby se znovu narodil. Já kupříkladu bych se nezamiloval do žádné jiné krajiny, než zase do té, kterou tu vidíte na obrázkách. Přesto však nemohu mluvit o idyle, ze začátku se totiž mezi nás pletli tři malíři, jež jsem zbožňoval: Antonín Slavíček, Jindřich Prucha, Václav Rabas. Já tu mou milovanou krajinu viděl jaksi jen jejich očima, jako bych vlastní ani neměl – a o vlastní pohled jde v malování přeci především. Tak se stalo, že než jsem se k němu dobabral, utekly roky. A další uplynuly, než jsem objevil slunce. Já je do té doby vůbec nevnímal, myslím jako malíř. Spatřiv tehdy jakoby rázem co všechno mi slunce nabízí, jaké zázraky pro oko, jaké zázraky pro duši, naprosto jsem začal chápat národy, klanící se slunci co by bohu. Avšak přesněji můj pocit vyjádřil Jiří Wolker: Slunce je veliký básník a napsalo krásnou báseň na naši zem. V tomhle duchu jsem se pustil do malování, jež se ovšem těžce potýkalo s faktem, že na rozdíl od slunce básníkem nejsem. Nicméně jsem vytrval, posiluje se mimo jiné úvahou: Slunce září na každém druhém obrázku pro děti, ale v obrazech jaksi pro dospělé je ho jako šafránu. Proč? Copak je nevzývají, rozmrzeni šedivou, nevlídnou oblohou? Zkrátka, malovat slunce pro plnoleté, to byl můj neochvějný program.
     Hovořím o slunci, maje na mysli především světlo záření. Světlo ovšem vrhá stíny. Impresionisté si všimli, že jsou barevné. Mořil jsem se s barevnými stíny po jejich příkladu a plodil obrázky pestré a přece jakoby umouněné, zářící sotva na padesát procent mojí představy. A často ani to ne. Až jednoho šťastného dne mě napadlo: Co kdybys ty hromské stíny prostě ignoroval? Co kdybys maloval jenom světlo? Beze stínů. Nejdříve se mi zdálo, že se navádím k dezerci, ale sotvaže jsem zkusil světlo beze stínů namalovat, hned jsem pochopil, že se v žádném případě o „ulejvku“ nejedná, a vlastně se o ni nejedná dodnes, každý z těch obrázků tady představuje výsledek každodenního úsilí.
     A nejen výtvarného. Kolikrát člověk musí dát do zubů vlastnímu egu, ono totiž neustále ponouká k pravému opaku u štaflí, o který já se naopak neustále snažím, a tak se dá říci – samozřejmě s jistou nadsázkou – že jsem se k některým obrázkům proboxoval.
     Vzdor tomu moje malířská i lidská ctižádost sní o tom, jak by bylo krásné, kdyby celá výstava nepřipomínala ring ani v nejmenším, aby působila pohodou, srdečností, aby byla plna míru.
     Všechny obrázky jsem namaloval zpaměti, bezpočtukrát jsem však prošel jejich krajinou, je to nejen krajina mého srdce, je to krajina mých nohou a snad v ní naleznete zalíbení i vy, vážení přátelé.
     
     Jaroslav Papoušek was born on 12th April 1929 in Velký Bočkov (then Czechoslovakia, later Russia and today Ukraine). His father was a tax officer and so the family changed their place of living guite a few times – they moved to Špindlerův Mlýn, Čimelice, Písek. After council school Jaroslav Papoušek served apprenticeship in a trade (he took his inspiration for Black Peter from there), worked as an auxiliary worker constructing an electric plant and as a tuner at a mouth-organ factory. From 1950 to 1957 he studied sculpture at AVU (Academy of Fine Arts) with prof. Karel Pokorný and prof. Jan Lauda. Then he lived as a free lanced sculptor and caricaturist (his caricatures were published for example in a critical annual review For and Against 1961, Čs. spisovatel, 1962). Then he wrote a novella Black Peter (published (ater on by Čs. spisovatel, Praha 1965) which attracted Miloš Forman in such a way that he together with Jaroslav Papoušek wrote a screen-play and directed the movie. That was the start of the several year cooperation of the trio Miloš Forman, Ivan Passer and Jaroslav Papoušek (movies Loves Of A Blond, Fire My Sweet Girl and so on), which came to its end by Forman's and Passer's emigration to the States. Jaroslav Papoušek continued making films by himself (Ecce Homo Homolka, Show-off Homolka, Homolka And A Purse, A Woman For Three Men, A Trip Around My Head and so on). His last screen-play was published as a book in its literary form (In One Word I Love You Blue, Mht, Praha 1995), but it has not come to its shooting yet.
     All his life, till his sudden death on 17th August 1995 in Čimelice, Jaroslav Papoušek remained faithful to painting.
     
EXHIBITIONS:
Statues:
     The Group Exhibition of Hegr – Papoušek – Pilař – Tikvová: Paintings and Statues, The Gallery of the Young People, December 1959
Paintings:
     The Little Gallery of Čs. Spisovatel, Prague, November–December 1980
     The Dílo Gallery, Zlín, February 1987
     The Exhibition-hall in Michalská, Prague, June 1987
     The Exhibition-hall in Prague Street, Příbram, December 1987
     The Na Zábradlí Theatre, Prague, November–December 1989
     The Na Újezdě Gallery, Prague, April 1990
     The Luka Gallery, Prague, November–December 1990
     The Dílo Gallery, Zlín, May 1991
     The Čimelice Maison, August 1995
     
     I met Jaroslav Papoušek in 1968 when he was shooting his first full-length film The Most Beautiful Age. At that time I worked in film publicity and my task was to provide films with advertising: posters, slogans and booklets for cinemas. We had a meeting in the Film Club at Národní třída in Prague. Mr. Papoušek was siting there in an armchair and right at the beginning he announced he did not like meeting new people: he was getting tired with their faces and with their talks… This story was the start of our working relationship that with time grew into friendship.
     A year after our relationship began we bacame closer and in a family way, too: during the same week Petra was born in their family, Pavel in ours. Thanks to that we have a snapshot in our family album of the two babies toddling in the Papoušeks kitchen (they lived then still at Mrázovka) and under the picture there is a note: photo by Miloš Forman.
     Another band to our relationship was the fact that the novella Black Peter takes place in Písek, my birth-place; Jaroslav Papoušek as a boy was an apprentice to Kulík's at the Great (later on Lenin's and now again Great) Square. And he had a summer house in Čimelice; he would spend both holiday months there with his family and we would stop there on our way to Písek. In front of the garden wall there would stand their yellow Škoda car and behind the wall his easel: Mr. Papoušek was the happiest there, when he was painting pictures loaded with energy – his paintings do spread light and warmth.
     Since 1968 the time was slowly going downhill; then Papoušek's film series about the Homolka family was coming into being. Its first two parts are wonderful. Nowdays, few people know what the subtitle „central script editor Ludvík Toman“ in the end of a Barrandov movie really meant. Toman was omnipotent: he would decide who, with whom, about what, how many times… Jaroslav Papoušek payed that with a heart attack.
     When he left for America „with the guys“ (lvan Passer and Miloš Forman) in the beginning of the seventies, he did not stay there for long: he missed his home. It was easy for him to resist to later allurement of his famous friend Forman who wanted to present him to rich American clients for portraying… He prefered painting the ponds of Southern Bohemia, the clearings and the trees in the woods.
     After November 1989 he wanted to return to shooting seriously. Once (they lived already at Újezd) he was reading for me from his new screen-play. It was great! Miroslav Ondříček was to stand behind the camera. But they were short of money. However it did not knock the academic sculptor Papoušek down: he returned to painting, prepairing a collection for his exhibition in Tokyo.
     And he belonged among the people who are not just „transmitters“ but also attentive „receivers“. We did not see each other very often but his influence on both of my sons was in many aspects beneficially decisive.
     The holidays of the year 1995 were so hot that we passed Čimelice on our way to Písek without our usual visit. I will never stop regretting that.
19th December 1996 Jana Klusáková
     
THE AUTHOR'S OPENING SPEECH TO HIS FIRST EXHIBITION
(The Little Gallery of Čs. Spisovatel, Prague 1980)
Dear friends,
     according to the common custom a well-established fine arts academic should speak now, but for us, young incipient artists, it is hard to find such people. They prefere the already established artists. So I had no other choice but to be a young incipient academic for myself, too.
     From this post I have to admit to you, that I do not understand, why the artist stylizes himself into a young incipient one. Does he presume I will be more lenient? In that case I have to dissapoint him, I am incorruptible and as such I stress: The artist is neither young nor incipient. He is over fifty and has been drawing and painting since his childhood. Of course, there are the breaks lasting several years, yet, he is an old artistic matador. For that matter it is also known that he was drawing and painting even during the film making. I quote: The work with the movies is so collective nowdays that a man longs for doing something without all of the approving and commenting authorities, something for himself and by himself. Painting suits that perfectly. No one talks into my paintings but my feeling, my mind and my wife. End of quotation. What kind of measurment is a young incipient academic to apply to the presented works in such circumstances? The highest ones! Yet when we apply the highest measurments… I have three dots here indicating that I have applied them. Applied and put aside again. I am not an executioner, dear friends.
     We have to chose other measurments. Let's think. When a man comes to the age of gall-bladders and heart attacks, when sclerosis comes forth to his eye-sight, when he has no more illusions about anything and anyone, in the instinct of self-preservation he runs to various arms. Be it young girls, alcohol, God or nature. At first sight at the presented pictures it is obvious where our artist ran to. It seems that the nature just caressed and fondled him. Simply – the nature held him. It held him in a human way, but did it hold him in an artistic one? Friends, I do not want – as we young incipient academics say – to spoil the business; the exhibition is of sales. I have the feeling though that the artist has seen just one side of nature's embrace. He thinks that his paintings are – I quote – decoratively ordered stories that he would like to live through again and again therefore he keeps painting them again and again. Well, J. J. Rousseau would definately have been pleased with that yet, life is not a mere idyll accompanied with a flute, life is much more complex and rough. He simplifies everything that he touches. The topic, the composition, the colors. He takes care that nothing disturbs the path running, the sun falling and the falling snows murmuring. He watches out so that a single spot of sharp color would not fall into our eyes. Friends, what kind of painting is that? I cannot finish but with accentuated declaration: We, the young incipient fine art academics, have a completely different image of fine art.
Thank you.
     
THE AUTHOR'S OPENING SPEECH TO HIS EXHIBITION IN THE NA ZÁBRADLÍ THEATRE, PRAGUE 1989
Dear friends,
     when a man comes into an age when he starts to look back, he is astonished by the multitude of silly things he has done in all those years. Yet here and there he still finds something that he appreciates and would not have changed, even if he would have been born again. I for example would never fall in love with any other landscape but the one you can see in the pictures. Yet I cannot call it the idyll, from the beginning there were three artists in between us, whom I adored: Antonín Slavíček, Jindřich Prucha, Václav Rabas. I saw my beloved landscape as if only through their eyes, as if I would not have my own – and it is one's own way of seeing that counts the most in painting. It took me years before I came to my own way and more years passed before I discovered the sun. I had not perceived it before, as an artist I mean. After suddenly realizing what the sun has to offer, what miracles for the eyes, what miracles for the soul, I started to understand completely why some nations worshiped the sun as their God. Jiří Wolker expressed my feeling in a more accurate way: The sun is a great poet and it wrote a beautiful poem on our earth. In that sense I got into painting and I had a hard time because unlike the sun I am not a poet. Nevertheless I perserved, the following thought gave me strength: The sun shines from every other picture for children, but in „adult paintings“ there is precious little of that. Why? Do the adults not worship it, annoyed by the grey, unkind sky? Simply – my unwaving program was to paint the sun for grown-ups. I talk about the sun but it is mostly its radiant light what I have in my mind. Of course the light casts the shadows. The Impressionists noticed that they have colors. I tormented myself with the colorful shadows according to their example and produced colorful pictures, yet they were still grubby, radiating hardly fifty percent of my image, and often not even that. Finally on a lucky day I got the idea: What if you would ignore the dammned shadows? What if you would paint just the light? Without the shadows. First I thought I put myself up to desertion but when I first tried to paini the light without shadows I realized that it is not an easy job and it is so even today. Each and every picture presented here is a result of my daily efforts – and not only artistic. How many times must a man fight his own ego, it instigates the very opposite thing I am trying to do behind the easle and so it can be said – with a certain exaggeration – that I fought through to some of my paintings. In spite of that both of my artistic and human ambitions dream, how beautiful it would be if the whole exhibition would not remind you of a boxing ring but shine with good humour, cordiality and peace.
     I painted all the pictures by heart, yet times without number I was walking in their landscape, it is not only the landscape of my heart, it is the landscape of my feet and hopefully you will find pleasure in it, too, dear friends.
     
     Pro výstavu v Galerii Prácheňského muzea v Písku 1.–30. března 1997 a pro všechny další výstavy kdekoliv a kdykoliv vydala Petra Papoušková
     Foto: Antonín Krč
     Grafická úprava: Jolana Kimlová, Vanda Hofmeisterová, Yvone Baalbaki
     Vytiskla tiskárna: a. f. BKK
     Sazba, sken, lito: ARDEA grafické studio Praha 1997