Výstavní síò na radnici pátek 8. øíjna7. listopadu 2004
| Táòa Mikuová
a tak jsem se jednoho èervnového dne narodila i já. A bylo to skvìlý. Tak jako vìtina mých posledních cest, které mám ve svém srdci navdycky schované. Chodím lesy a nacházím spousty krásných listù a jehlièin, a cesta mlhou - co je tak hustá, e se v ní mé mylenky doèista ztrácí a nedovolí jedinému slovu proniknout z úst do lesního ráje - mì vede do nekoneèných dálek , které se staly mou velikou láskou. Tu nekoneènost vidím vude kolem sebe, ve své milované pøírodì, tøebae sedím se svým pejskem jen na poli a na hory nevidíme. Jen iroko daleko nejvyím pahorkem je mravenitì. Moje oèi tu chodí a já, pozorovatel toho veho, nestaèím se radovat z louí po deti. Taková je moje due
moná trochu sentimentální, kdo ví
Dokoleèka se mi vracejí vzpomínky z mých posledních toulek, mých lásek, mých cest, lemovaných spletitými koøeny, ze kterých rostou kmeny smrkù kakaové barvy, takové té naèervenalé. To vím moc dobøe, ponìvad kakao piju velmi èasto, zvlátì horké èlovìk ocení, kdy ho v lese pøepadne poøádná zima. Pak si uvìdomí èlovìèe, jaký poklad drí ve svých rukou. Ale v létì?, to piju vodu ukrytou v kapradinových studánkách. Èasto se mi nabízí otázka proè právì podzim nebo zima? Proè fotím stromy bez listí a krajinu spící? Snad proto e je nejkrásnìjí, snad pro ten klid a mír který tu vládne, zatímco vìtina z nás bdí za pecí. Mám ráda tohle období mrazu a pokoje. Pøíroda má tisíce a tisíce tvarù do kterých se dovede pøemìnit, ani by ztratila svou jedineènou a nejvzneenìjí krásu. Je tím nejniternìjím kouzlem které bdí v kadém z nás. Je láskou ze které jsme se narodili a pøili, vzdálili se a zapomnìli. Ted¡ se vracíme a rozvzpomínáme. A kamení, se svou ivou duí? Co vám povím? A pùjdete kolem skal, moná to s vámi zaène lomcovat - ale moná, e ne. Snad jen tohle vám chci sdìlit: Neházejte kameny, nebo byste zranili jejich krásné due. Táòa Mikuová.
|