RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK1767
Táňa Mikušová – fotografie
Výstavní síň na radnici
pátek 8. října–7. listopadu 2004




















Táňa Mikušová
… a tak jsem se jednoho červnového dne narodila i já.
     
A bylo to skvělý. Tak jako většina mých posledních cest, které mám ve svém srdci navždycky schované.
     
     Chodím lesy a nacházím spousty krásných listů a jehličin, a cesta mlhou - co je tak hustá, že se v ní mé myšlenky dočista ztrácí a nedovolí jedinému slovu proniknout z úst do lesního ráje - mě vede do nekonečných dálek , které se staly mou velikou láskou.
     
     Tu nekonečnost vidím všude kolem sebe, ve své milované přírodě, třebaže sedím se svým pejskem jen na poli a na hory nevidíme. Jen široko daleko nejvyšším pahorkem je mraveniště.
     
     Moje oči tu chodí a já, pozorovatel toho všeho, nestačím se radovat z louží po dešti. Taková je moje duše… možná trochu sentimentální, kdo ví…
     
     Dokolečka se mi vracejí vzpomínky z mých posledních toulek, mých lásek, mých cest, lemovaných spletitými kořeny, ze kterých rostou kmeny smrků kakaové barvy, takové té načervenalé. To vím moc dobře, poněvadž kakao piju velmi často, zvláště horké člověk ocení, když ho v lese přepadne pořádná zima. Pak si uvědomíš člověče, jaký poklad držíš ve svých rukou. Ale v létě?, to piju vodu ukrytou v kapradinových studánkách.
     
     Často se mi nabízí otázka proč právě podzim nebo zima? Proč fotím stromy bez listí a krajinu spící? Snad proto že je nejkrásnější, snad pro ten klid a mír který tu vládne, zatímco většina z nás bdí za pecí. Mám ráda tohle období mrazu a pokoje.
     
     Příroda má tisíce a tisíce tvarů do kterých se dovede přeměnit, aniž by ztratila svou jedinečnou a nejvznešenější krásu. Je tím nejniternějším kouzlem které bdí v každém z nás. Je láskou ze které jsme se narodili a přišli, vzdálili se a zapomněli. Tedˇ se vracíme a rozvzpomínáme.
     
     A kamení, se svou živou duší? Co vám povím? Až půjdete kolem skal, možná to s vámi začne lomcovat - ale možná, že ne.
     
     
Snad jen tohle vám chci sdělit:
Neházejte kameny, neboť byste zranili jejich krásné duše.
Táňa Mikušová.