| ||||||
Výstavní sínì RG 2. prosince30. ledna 2005 Miroslav Pangrác v ateliéru Slávina, 1966 Podobizna národní umìlkynì Otýlie Beníkové, 1954 Mireèek, 1973 Dáenka, 1964 Gábinka, 1977 Jarmilka Kuèerová, 1956 Jarka mídová, 1953 Podobizna houslisty Ladislava tibora, 1966 Dítì v áteèku, 1955 | Moje vyznání Zpovídat se slovem èi perem o své práci je pro sochaøe mnohdy vìtí oøíek ne vytvoøit samo sochaøské dílo. Umìlec sochaø, uzavøen ve své pracovnì, ve svém ateliéru, povìtinì obklopen tichem, zahloubán do své práce, snaí se øíci sochaøskou hmotou, hlínou, kamenem to, co neumí øíci jinak a lépe ne v øeèi tvarù. Od svého raného mládí jsem jen kreslil a maloval. Chtìl jsem vdy být malíøem krajináøem. Ten zlom i nadení k sochaøské práci nastal, kdy jsem byl ve válce roku 1941?42 zamìstnán v keramické dílnì sochaøe Frantika Nonfrieda. Tam v této dílnì, ale hlavnì v jeho sochaøském ateliéru, kde jsem vidìl jeho práce, jsem pomalu zahoøel pro modelování, pro sochaøinu. Ale na malování jsem nikdy nezapomnìl. Bylo mì druhou náplní mého ivota a je jí dodnes. Jsem asten, e mi osud dopøál slouit obìma tìmto múzám. Sochaøi vìtinou neradi hovoøí o tom, co a jak dìlají, jak tvoøí, jak vzniká jejich dílo. Víme, jak skoupý slovem byl J. V. Myslbek, nejvìtí ná sochaø, který o svých sochách hovoøí jen jako o paòácích. Jsou známé jeho strohé výrazy o svém díle, kdy napøíklad jeho svatý Václav je pro nìho jen Vaek, kterého, jak si zapisuje, nìkolikráte z konì shodil a zaèal znovu, kdy s ním nebyl spokojen. Za umìlce má hovoøit dílo samo, ono je jeho vnitøní zpovìdí, v nìm se zraèí ve, co v umìlci je. Ono vyjadøuje jeho názor, jeho povahu, city, vztah k èlovìku, k lidem a ke svìtu vùbec. Z tìchto aspektù se dá dívat i na vystavený mùj soubor, výbìr z mojí sochaøské práce. Vycházím ve své práci z pøírody, ctím tvary èlovìka, kterého portrétuji. Snaím se do svého portrétu pøenést vedle podoby i dui portrétovaného. Jde mnì vedle fyzické podoby o to, aby bylo vidìt z mé práce i to, co si ta sochaøsky udìlaná hlava myslí, co proívá, jaký je její duevní a citový stav. Jiný je proto výraz v tváøi, tøebas v dìtském portrétu v èepeèku, a jiný v podobiznì nár. umìlkynì Otylie Beníkové. Kadá z tìchto dvou hlav je nositelkou jiného vnitøního dìje. Tam naivní pohled dìtského poupìte a u O. Beníkové a tragický výraz Èapkovy Matky. Jsem ákem národních umìlcù Jana Laudy a Karla Pokorného na Akademii výtvarných umìní v Praze. Oba tito velcí nai, ji zemøelí, sochaøi nám ákùm vtìpovali úctu a lásku k pøírodì a obdiv k dílùm starých mistrù. Uèili nás váit si umìní starých Egypanù, antiky a umìní renesance, sochaøských dìl Francie, která dala svìtu takové umìlce, jako byl sochaø Barye, Auguste Rodin, E. A. Bourdelle, Aristide Maillol, Charles Despiun atd. Uèili nás váit si a ctít umìlce naeho baroka, které podvìdomì pramení do celé nai moderní sochaøské tradice pøes Myslbeka, J. tursu, J. Wángera, ale i K. Dvoøáka a k raným pracím K. Lidického. Cítíme podvìdomì toto prolínající se èeské baroko i v díle tak souèasném, jako je v jeho pomníku Boeny Nìmcové. U J. Laudy jsem se uèil portrétu, u K. Pokorného figurální kompozici. Obì sloky této mojí tvorby jsou zde zlomkovitì zastoupeny. A nyní moje práce s citlivì vnímajícím divákem sama rozmlouvá. Miroslav Pangrác | |||||