RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK3696
Břetislav Štorm
architekt a grafik • ke stému výročí narození
Výstavní síně Ranasovy galerie ve Vyoké ulici 232
21. června–23. září 2007
vernisáž 21. června 2007 v 16.00 h




























     Narodil se 21. června 1907 v Řevničově, kde jeho otec Václav Storm sloužil jako úředník na Výhradní privilegované Buštěhradské dráze. Po dvou letech se rodina přestěhovala do Rakovníka, kde si koupili přízemní domek na nábřeží, č. p. 544. Břetislav zde začal studovat na reálném gymnáziu a roku 1923 se odstěhovali do Prahy, kde r. 1925 maturoval. Rakovnické období šestnácti let jeho dětství a jinošství se jeví jako zásadní pro názorovou i výtvarnou orientaci. Především to bylo hluboké působení města s jeho středověkými památkami, pak okolní krajina, kterou pěšky prochodil za náměty ke kresbám a akvarelům. To vše stmeloval vliv jeho milovaného profesora kreslení, technicky vynikajícího grafika a malíře Rudolfa Pucholda (1881–1947), ke kterému se Štorm vždy hlásil jako jedinému učiteli, o kterém v nekrologu mj. napsal: „Řekněme si třeba, že to byl jen umělec provinciální. Ale já si myslím, že není větší slávy než být dobrým geniem svého města a že se před takovou slávou ztrácí každá sláva všeobecná.“ (Vyšehrad, 1947).
     Pravděpodobně jeho první realizací je mozaika před vstupem do děkanského kostela s motivem mytického pelikána a se znaky orlice a města. Zde též začíná jeho celoživotní zaujetí heraldikou pod vlivem vzorů na kazatelně u sv. Bartoloměje a na ochozu Vysoké brány, jehož cechovní znaky později publikoval v Erbovní knížce z r. 1937. Městu věnoval už r. 1929 v revui Stěžeň historicko-urbanistickou úvahu: Pohled na město Rakovník (se znakem použitým na naší pozvánce). Ve stejné době kreslí pro něj hmotově monumentální studii dominikánského kláštera. Problém centralizace obyvatelstva do velkoměst rozebírá na příkladu Rakovníka v článku Zkáza venkovských měst v Akordu z r. 1934. Literární práce Soví hrad z r. 1943 má v postavě bratra Bernarda autobiografické rysy v prostředí připomínajícím jeho mládí. Z přátelského rodinného vztahu s ředitelem továrny Rako, Janem Somoskeöy, vznikají dvě varianty návrhu kostela do stejnojmenného místa v Maďarsku (1941) a náhrobek v Poštorné (1949). V letech 1941 a 1942 též vystavoval na Rakovnických salonech. V poválečné době se znovu zabývá rodným krajem kolorovanými kresbami nedokončené práce: Rakovničtí erbovníci, se znaky nobilitovaných měšťanů z rudolfinské doby, a ve skicáku kresbičkou návrhu kostelíka na rakovnickém předměstí Krétu.
     Po maturitě r. 1925 vstupuje na Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství v Praze, kde se stává žákem prof.  Antonína Engela (1879–1958). Nastává jeho druhé významné období nových osobních kontaktů a nového prostředí. Tuto změnu zvládá zřejmě bez provinciální ostýchavosti díky již dříve osvojeným principům. V roce 1926 se setkává s nakladatelem Ladislavem Kuncířem a začíná publikovat své úvahy v časopise Rozmach pod patronací Jaroslava Durycha a Jana Scheinosta. O dva roky později s přáteli vydává dva letáky tzv. Societas ideis restituendis konzervativního zaměření a roku 1929 se spolužákem z fakulty Rudolfem Mikutou prakticky ovládnou 2. ročník revue Stěžeň, která se stává názorově oponentní vůči modernistickému Redu Karla Teigeho. Jeho architektonický projev, občas zde publikovaný, opírá se o kompoziční schémata soudobého nedekorativního technicismu, případně konstruktivismu, jako např. návrh Reklamní věže z r. 1928. Vysokou školu končí r. 1931 a po vojenské službě, kterou velmi pozitivně prožívá, nachází uplatnění jako technický úředník státní správy v Bratislavě a později v Košicích. Vedle tohoto zaměstnání, které vykonával velmi svědomitě celý život, vzniká pak celé jeho neuvěřitelně bohaté výtvarné a literární dílo. Roku 1934 staví se podle jeho návrhu ještě technicistní chirurgický pavilon nemocnice ve Zvolenu a r. 1938 rozšíření kostela v Brezanech u Prievidzi, jeho jediná velká sakrální realizace doprovázená řadou interiérových detailů. Ačkoliv navazuje na Slovensku řadu přátelských kontaktů s prof.  Janem Vilikovským, Alexandrem Húščavou, dojíždí pravidelně do Čech, stýká se s Ladislavem Kuncířem, Josefem Florianem a Staroříšským okruhem, s olomouckými dominikány, P.  Sivestrem Braito, překladatelem O. F. Bablerem a účastní se založení revue a vydavatelství Řád spolu s Františkem Lazeckým a Dr.  Janem Hertlem. Zde také vychází v letech 1935–1941 jeho známé Erbovní knížky ve spolupráci s Dr.  Karlem Schwarzenbergem. Později pracoval i pro břevnovské benediktiny, zvláště pro pozdějšího opata Anastáze Opaska. Všichni tito lidé sdíleli konzervativní, nikoli však reakční postoj přirozeného řádu věcí, jehož podstatou byla katolická víra proti bezohlednému a dravému modernismu.
     Po vzniku Slovenského štátu byl na jaře 1939 „dán k dispozici“ do Čech a působí nejprve na Mělníce, později na Ministerstvu veřejných prací v Praze, kde organizuje technické oddělení. Roku 1943 byl totálně nasazen do továrny ČKD v Praze a tato změna způsobu života vyvolala onemocnění, na které byl několikrát operován. Týden po poslední operaci v únoru 1945 došlo k americkému náletu na Prahu a jako nepohyblivý pacient byl později vyproštěn z trosek nemocnice na Karlově nám. To už bydlel ve Všenorech u Prahy v domě, který navrhl svým rodičům. Po válce a po rekonvalescenci nastupuje na Ministerstvo techniky a r. 1947 je jmenován místopředsedou Národní kulturní komise, instituce pověřené poválečnou správou státního kulturního majetku, především památek, a později se stává přednostou její technické kanceláře. Od roku 1952 po zrušení NKK pracoval ve státní památkové péči až do své smrti. Lze říci, že toto působení bylo v dané poválečné situaci a zvláště po r. 1948 šťastným vyústěním jeho činnosti, ke které jakoby od počátku všemi svými aktivitami směřoval, ale které také přinášelo mnohá zklamání a fyzické vyčerpání z neustálého komisního cestování. Podílel se metodicky, ale často i projekčně, na rekonstrukcích nemovitých památek především na Kosti, 1955, Švihově, 1953, Alšovy galerie na Hluboké n./Vlt.. 1952, Buchlově, 1956, Boskovicích, 1953, Chlumci n./Cidl.. 1959, Klášterci n./Ohří, 1953, Křivoklátě, 1954, a vnitřní instalace na Karlštejně, 1956. Výtvarně jsou významné jeho realizace zahradních parterů zámků v Jaroměřicích n./Rok. a Rájci n./Svit.. 1951, Veltrusích, 1952, Mnichově Hradišti, 1950. Další návrhy pro Jemniště, 1953 a v Liblici, 1950, nebyly realizovány. Posmrtně vyšlo jeho kompendium technologií historických staveb: Základy péče o stavební památky (1965). Rozpracována rovněž zůstala práce o české architektuře romantické gotiky.
     Vedle rozsahu díla Břetislava Štorma je pozoruhodná i rozmanitost oborů, které obsáhl. Ačkoliv si uvědomoval, že takováto roztříštěnost je na škodu úspěšnosti v hlavním oboru, okolnosti však takové specializování ani neumožňovaly. Ostatně ve svých radách adeptu architektury píše: “... Vy musíte umět vzít do ruky dláto i štětec a bude-li třeba složit i sonet a sám jej přednést v síni, kterou jste vystavěl. Musíte umět všechno. Musíte znát pravidla dvornosti, musíte se umět oblékat, znát různé druhy vín a pokrmů i to, jak se upravuje stůl. I to, jak se myje nádobí, co trápí dobrou hospodyni a jak žije člověk chudý... Pamatujte, že jste učitelem umění žíti... A postaví-li (architekt) dům nebo pomník, nakreslí-li šperk nebo nádobu, uspořádá-li hostinu nebo pohřební průvod, všechno to musí nést jeho znamení... Architekt vidí svět plný podivuhodností a zázraků. A nevychází z úžasu a neopouští ho toužení vše pořádat, o všechno se starat, všemu rozumět. Neboť ví, jak věci mají býti...“ Ovšem takového rozpětí a rozletu je schopen málokdo.
     Věnoval se architektuře a užitému umění většinou sakrálního zaměření. Jako grafik vynikl zvláště v heraldické kresbě, která je v podstatě graficky zhutněnou zkratkou, navrhoval značky, pečeti a exlibris. Upravil graficky na 300 knih a doprovodil je kresbami a vignetami, zvláště v onom zlatém období české knihy, jaké vzniklo v atmosféře ohrožení národa v předvečer války a pak až do heydrichiády. Navrhoval liturgické předměty a roucha, ale i šperky, profánní předměty a nábytek. Zároveň byl činný literárně, drobnými povídkami, společenskou kritikou, výtvarnou publicistikou i odbornými pracemi heraldickými a památkářskými. Celé jeho dílo stojí v protikladu k dobovým tendencím, ale opírá se o přirozený řád věcí, o ideje a zkušenosti starých dob, zvláště středověku, nikoli detailním historizujícím napodobováním, ale inspirací v jednoduchých a čistých formách odpovídajících do jisté míry moderní střídmosti. Vyznával oprávněnost zdobnosti, která pramenila z přírodních vzorů a která byla výrazem citu, radosti z práce a rozmnožením výrazových prostředků.
     Zemřel po krátké těžké nemoci dne 11. února 1960 ve věku necelých 53 let v Praze.
     Roku 1999 byla mu in memoriam, udělena cena Ministerstva kultury ČR za památkovou péči.
     
     Stručný přehled díla:
     
     Realizace: Chir. pavilon nemocnice ve Zvolenu, 1934, rozšíření kostela v Brezanech u Prievidzi, 1938; rodinné domy: Florianův ve Staré Říši, 1933, Dr.  Hertla v Jarkovicích, 1941 a vlastní ve Všenorech, 1939; náhrobky: v Praze-Střešovicích a Vokovicích, v Týně n./Vlt.. Poštorné a v Bratislavě; vitráže: kostel sv. Martina v Mšeně u Mělníka, 1951; volné kresby: Erb Kristův (několik verzí), 1939, Sv. čeští patroni 1944, Rozloučení s Karlem Schulzem, 1945; tapiserie: Legenda o Sv. Václavu, 1948.
     
     Projekty: kostel v Malém Beranově, 1933, a kaple v Pohořilkách, 1936 (oba návrhy zneužity a v realizaci deformovány), Malá Kartouza do Staré Říše, 1936, hrobní kaple (J. Floriana) do Staré Říše, 1942, kostel do Somoskö, 1941, kostnice řádu sv. Lazara, 1951, rozšíření kostela v Príbovcích, 1949, hřbitovní kaple do Všenor, 1945, kaple pro Kláštor p.  Znievom, 1948, úpravy kostela v Hořičkách, 1952. Rodinné domy: L. Kuncíře, 1931, a A. Lískovce, 1949.
     
     Knižní úpravy: Střížovský: Svatý grál, 1929; Herwig: Sv. Šebestián z Weddingu, 1930; Claudel: Svaté obrázky z Čech, 1932; Bridel: Slavíček velikonoční, 1933; Dvě legendy o knihách, 1934; Savonarola: Čiňte pokání, 1935; Claudel: Křížová cesta, 1936; Povídka o Aucassinovi a Nicolettě, 1936; Šarič: Judit, 1937; Lazecký: Odění královské, 1937; Czepko, Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských, 1938; Antifony, hymny a sekvence, 1940; Novalis: Ryzí květ, 1940; Chudoba: Španělé na Bílé hoře, 1945; Helmolda kněze buzovského kronika slovanská, 1947; Kempenský: Čtvero knih o následování Krista, 1941, 1946;
     Redakce, úprava, články a kresby: Ročenka pro liturgické umění, 1941; Erbovní knížky, 1935–1941 (od r. 1940 redaktorem B. Lifka).
     
     Vlastní publikace: Smrt rytíře Růže, J. Hrachovina, Praha, 1933; Báječná zvířata, obludy a nestvůry, O. F. Babler a B. Durych, Olomouc, 1935; Vladařství Růže, L. Kuncíř, Praha, 1937; Soví hrad, Vyšehrad, Praha, 1943; Pohádka o dobrém rytíři, měsíčník Živá tvorba, č. 1 - 6 1943; Dobrý drak, L. Kuncíř, 1944; Dobrý rytíř (antologie), Vyšehrad, Praha, 1946;
     Stará kapitula, Vyšehrad, Praha, 1946; Poutník – J. Picka, Kladno, 1957; posmrtně: Strašidla, F. Štorm, Praha, 1992; Knížka o životě rytířském, F. Štorm, Praha, 1994.
     
     Odborné publikace: Znaky stavu kněžského v českých zemích, Družina literární a umělecká, Olomouc, 1929; Patero zemských znaků - J. Hrachovina, Praha, 1934; Úvod do heraldiky, Vyšehrad, Praha, 1940; Architektura a pokrok, Vyšehrad, Praha, 1941; Liturgické umění, Vyšehrad, Praha, 1941; posmrtně: Základy péče o stavební památky, SÚPPOP, Praha, 1965; O. J. Blažíček a kol.: Slovník památkové péče, STN Praha, 1962, heslář heraldiky a heslo architektura.
     Vlastní publicistika v periodikách: Archa, Akord, Brána, Národní obnova, Rozmach, Řád, Stěžeň, Vyšehrad, Zprávy památkové péče.
     
     Erbovníky:
     Erbovník Všenorský, 1945, želatinový tisk, ručně kolorováno.
     Rakovničtí erbovníci, záměr, 1945, tužkami kolorované skici.
     Erbovník arcibiskupů, biskupů a opatů ČSR, 1947, tuš na pauzáku.
     Erbovník benediktinské kongregace Sv. Vojtěcha, 1947, želatinový tisk, ručně kolorováno.
     Armorial (Lazarský), 1948, želatinový tisk, ručně kolorováno.
     Erbovník děkanů Královské kolegiatní kapituly na Karlštejně, asi 1957, tuš na pauzáku.
     
     Monografie: Kniha kreseb Břetislava Štorma, Vyšehrad, Praha, 1939.
     
     Bibliografie: Jaroslav Kunc: Slovník soudobých českých spisovatelů, II. díl, s. 836, Orbis, Praha, 1946; Prokop Toman: Nový slovník čsl. výtv. umělců II, s. 567, 1950; Česká literární bibliografie II.. s. 571, Národní knihovna, Praha, 1964; J. Tomeš: Český bibliografický slovník XX. stol. III, s. 317 - 318, Paseka, 1999; Nová encyklopedie českého výtvarného umění, dodatky, Academia, Praha, 2006; Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 1999, 17. díl, Chagall, Ostrava.
     
     Katalogy: B. Lifka: Výtvarná a literární práce Břetislava Štorma za léta 1926 až 1936,
     Č. A. T.. Praha, 1937; Břetislav Štorm: Výběr z heraldického díla – Muzeum v Jílovém u Prahy, 1968.
     
     Zmínky a pamětní tisky: Břetislavu Štormovi - Heraldika, Muzeum v Jílovém u Prahy - prémie 1970; T. Mazáč: Poslední gotický rytíř , Akord, 8/1990; M. Trávníček:
     Nostalgický lyrik řádu, Proglas, 8/1993; J. Kuběna: Paní Na Duze, Petrov, 1998. Vojtěch Storm