 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 44 |
JABLKO POZNÁVÁNÍ
10. července–31. srpna 2008
vernisáž 10. července 2008 v 16.00 h
JABLKO POZNÁVÁNÍ, 1985, nitroemail na plátně 115 × 125 cm
GLENN MILLER IN THEN MOOD, 2007, akryl na plátně 130 × 130 cm
KRYSTALIZACE, 1992, akvarel, papír 90 × 64 cm
CORPUS SINUSOIDE, 1994, akvarel, papír 90 × 64 cm
KOLO ČASU, 2000, akvarel, papír 63 × 88 cm
MODROJAS, 1999, akvarel, papír 86 × 63 cm
VLASY BERENIKY, 2004, akryl na plátně 130 × 130 cm
HERBIE HANCOCK HEAD HUNTERS. 2005, akryl a nitroemail na plátně 130 × 130 cm
akademický malíř
Narodil se 13. října 1934 v Užhorodě.
Je absolventem pražské Akademie výtvarných umění, kde studoval v letech 1954–1960 v ateliérech M. Holého, A. Pelce a V. Sychry.
Zabýval se užitou grafikou a výtvarnou typografií a fotografií, navrhoval plakáty, letáky, ilustrace, obaly gramodesek a knih.
Projektoval a zpracovával muzejní instalace v Písku a Milevsku, Husův dům v Konstanz, výstavu Franze Kafky v Bochum.
Nástěnnou kaligrafii provedl v muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě a ve Fulneku, v muzeu T. G. Masaryka v Hodoníně a v muzeu B. Smetany v Praze.
Vytvořil monumentální reliéfy z keramiky v Ústí nad Labem. Reliefy z betonu a z novoduru a sgrafito v Neratovicích.
Od roku 1973 provádí restaurování a rekonstrukce nástěnných maleb a sgrafit v památkových objektech v Praze, v Hradci Králové, Kolíně, Lnářích, Prachaticích, v Kostelci nad Černými lesy, v Kladrubech, ve Valašském Meziříčí, ve sv. Janu pod Skalou, na zámku Kozel a v Ostrově.
Zajímá se o teorii a ideové problémy moderního umění a pořádal na toto téma přednášky.
Od roku 1995 vytváří své skicy a grafiku počítačem.
Řád, fantazie, rytmus
Malířská i kreslířská tvorba Zdeňka Prokopa se přirozeně rozvíjí, jednotlivá období do sebe logicky navazují. Jeho charakteristický projev se pozná na první pohled, základní vlastnosti se mění jen nepatrně. Malíř se vřadil do proudu experimentálního umění, pro svá témata vždy dokáže najít odpovídající formu. Ta vychází z obsahu, přitom má svůj vlastní rytmus, řídí se předem danými pravidly. Malíři jde o rozdělování plochy obrazů, v nichž často užívá geometrizující tvary, které se různě prolínají.
Počátkem šedesátých let se v tvorbě nastupující generace prosazovalo spíš expresivní cítění. Zdeňka Prokopa však tehdy zaujala kresba a malba Paula Kleea, který spojoval hravost s volně utvářeným řádem. Mladý umělec zkoumal principy jeho práce a s úspěchem se je pokoušel rozvinout. Zajímal se i podněty, ze kterých Klee vyšel a také přemýšlel o jeho úvahách. Zabýval se akvarelem, ve kterém překrýval vrstvy, aby tak dosáhl jemně odstupňovaných barevných tónů a bohatého výrazu. Pak začal k nanášení barevných vrstev užívat fixírku a později také stříkací pistoli.
Zajímal ho pohyb, navštěvoval Národní divadlo, inspiroval se baletem. Brzy se mu podařilo získat malý ateliér v Libni, kde ve svých akvarelech abstrahoval pohyby tanečnic. Už tehdy ho zajímal vztah pohybu a prostoru, kterým se zabývá po celý život. Své představy se snaží zachytit prostřednictvím stupnice barevných tónů nebo třeba jen odstupňováním jediné barvy. Ve svých stále abstraktnějších kompozicích vyjadřoval vztah mezi pohybem a prostředím, ve kterém se odehrával. Důležitá je pro něj stavba obrazú, související s jejich „poetickou konstrukcí“, tedy vlastně s obsahem.
Ve své práci dospěl ke značně složitému systému, v němž je každý krok promyšlen. Postupně zakrývá plochy, které nebudou nastříkány. Našel si způsob, jak tento problém řešit. Namíchá určitý odstín, průzračné lazurní vrstvy dosahuje za pomoci akrylátových pojidel. Papír postupně posouvá, stříká další vrstvy, které se na sebe vrší. Na jeho plochu pokládá šablony a postupně nanáší další a další odstíny. Z primárních barev se tak prolínáním odvíjejí sekundární, někdy se tóny překrývají tolikrát, až vznikne černá. Tentýž postup autor samozřejmě užívá u všech barev. Skladbu vždy přesně vyvažuje, aby dosáhl zamýšleného efektu. Jde o stejný princip, jaký se využívá v tiskařství nebo na jehož základě se míchají barvy v počítači.
Už na počátku šedesátých let se Prokop zabýval významem a smyslem struktur. V jeho pojetí šlo o množiny daných prvků, které se na sebe různými způsoby vázaly. Střídal barvy, pozitivní a negativní tvary, kterými zaplňoval a rozděloval plochu. V první polovině tohoto plodného desetiletí došel ke geometrickým obrazům, o něco později se znovu vrátil k figurálnímu pojetí. Obdiv k experimentální poezii Christiana Morgensterna se projevil v hravých akvarelech.
O něco později (kolem roku 1965) však v protikladu k nim vytvářel v souvislosti s určitými osobními problémy až depresivně působící obrazy (Osamělec, Jeskyně trpělivosti). V nich jde o vyjádření jakýchsi propastí a labyrintů, ze kterých není žádné východisko. Na jeho tehdejší tvorbu působila také literatura, četl Franze Kafku (Doupě – podzemní chodbičky). Ve složité konstrukci či architektuře se prolínají různé prostory. Zároveň se do umělcova projevu promítla dokonalá znalost perspektivy, kterou osobitě využil v nepřehledné spleti chodeb a schodiš?.
V sedmdesátých a osmdesátých letech došel v nitroemailem stříkaných obrazech k plošné abstrakci. Vytvářel i zvláštní, vždy přesně domyšlené prostorové stavby a struktury, v nichž vždycky zůstávalo místo pro nevyslovená tajemství. Existuje i řada obrazů s předmětnou perspektivou. Některá témata se v jeho tvorbě vracejí, ale pak se v nich uplatňuje nová zkušenost. Tak dochází ke komplikované syntéze. Objevují se v ní i fantaskní kompozice, blízké surrealistickému vnímání a ztvárnění skutečnosti. Vycházejí z počítačových programů, stejně jako obrazy energických polí či meditací. Zdeňka Prokopa zajímá dialektika, vztahy protikladů, baví ho logické hříčky.
V posledním období využívá možnosti computeru stále častěji. Zajímají ho například obrazce fraktálů se zvláštní strukturou, kterou pak různě upravuje. Jinak se ovšem pracuje s obrazem v počítači, který můžeme donekonečna upravovat a jinak potom s barvami a plátnem. Malířské metody jsou velmi pracné, jde o pravidelné stupňování tónů. Akryl se musí přesně namíchat, odstín nevzniká vrstvením jako v akvarelu. Barva rychle schne, přechodů se dosahuje obtížněji. Malíř kombinuje práci se štětcem se stříkáním. V současnosti autor vytváří návrhy v počítači, jehož programy umožňují deformovat, stlačovat, roztahovat, prohýbat a rozdělovat prvky i celky.
Umělec vychází z hudby rozdílných druhů, směrů a dob. Vlastně tak navazuje na některé průkopníky abstraktní malby (Kupka, …), kteří chtěli, aby se obraz stejně jako hudba vymanil ze závislosti na viděném světě a aby se v malbě uplatnily obdobné principy jako při vznikání hudby. S Kupkou ostatně sdílel i další východiska, jako je pohyb a jeho postupná abstrakce. Zajímají ho také filozofické systémy a jejich vliv na společnost i umění.
Kompozice dvou obrazů se inspiruje rytmem, energií, důrazností či efektností skladeb Dave Brubecka. Jindy malíř reagoval na složitou a přitom průzračně čistou hudbu Čtyř ročních období Antonia Vivaldiho.
Jiří Machalický
