RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK9724
Jindra Viková - vztahy
Nová síň pod Vysokou bránou
29. března–20. května 2012
vernisáž 29. března 2012 v 16.00 h














     Odkazy a návraty Jindry Vikové
     
     Už déle než 40 let se Jindra Viková pohybuje na jevišti mezinárodní výtvarné scény. Již brzy po svých začátcích se stala neopominutelnou postavou, vzdorující jednoznačnému zařazení. Do povědomí veřejnosti se zapsala především jako tvůrkyně keramiky, její dílo tuto oblast ale dalece překračuje. Viková hlínu používá jako sochařskou hmotu, kterou v posledních letech stále častěji nahrazuje materiály jinými, pokud jí lépe slouží k vyjádření jejích myšlenek a představ.
     Tvorba Jindry Vikové se odvíjí ve spirále, jejíž páteří je jediné ústřední téma: mezilidské vztahy. Tyto tušené siločáry se manifestují gesty a grimasami, v nichž jsou zakódovány pocity, vášně i touhy. V Jindřině podání na sebe berou tu formu trojrozměrné keramické plastiky, tu fotogramových maleb nebo čistě kresebného projevu. Hnaná neustálou nutkavou potřebou objevovat a zkoušet nové, hledá stále další techniky, které by jí dovolily lépe zachytit prchavý okamžik, který se jí vryl do paměti, a který se rozhodla zhmotnit. Dříve zpracovaná témata a postupy nezavrhuje, ale často se k nim po letech znovu obloukem vrací – recykluje je a starou látku obdařuje současnými pocity.
     Siluety tváří, které ji proslavily v osmdesátých letech, se tak znovu objevují na sklonku i začátku milénia. Jen získaly minimalističtější formu. Kresbu, která dříve vyprávěla příběh, nahradila struktura jemných doteků, která jej už jen naznačuje. Rty, které dříve artikulovaly, už „jen“ šeptají – jejich sdělení je ale stejně, ne-li více naléhavé.
     Stále častější tvůrčí metodou je pro autorku recyklace nalezených obrazových materiálů. Asambláže a fotokoláže, které vznikly nejprve téměř náhodou z vypůjčených příběhů z cizích fotografií a podprahových vzpomínek, nyní rozvádí do mnohovrstevnatých narativních struktur.
     Jak tak stoupá po točitém schodišti času, sleduje Jindra Viková lidské pábení stále z většího nadhledu a přitom jej nahlíží do větší hloubky. Úhly pohledu se cyklicky opakují, v perspektivě nového vidění se ale skutečnost jeví odlišně. Toto nazírání je příčinou stále razantnějšího zjednodušování tvarů, které autorka zbavuje dříve tak charakteristických kresebných detailů a tříbí je až do podoby znaku. Zůstávají střízlivá a přitom výmluvná gesta nebo jejich náznaky. Mizí konkrétní podoba, z portrétu se stává univerzální symbol, maska té které emoce na scéně divadla života.
     Přestože je její tvorba promyšlená, Viková nekalkuluje. Prvotním impulsem se jí stává příběh, událost nebo vjem, který protne její každodennost. A může to být zážitek úsměvný, jako je pozorování pářících se brouků, které předcházelo sérii Brouci, nebo naopak zážitek bolestný, jako je smrt přítelkyně, která odstartovala cyklus asambláží Duše opouští tělo. Umělkyně na tyto podané prsty osudu reaguje spontánně a citlivě. Nechává je vstoupit do kreativního procesu a formovat první tahy budoucích cyklů.
     Z hájemství drobných zázraků každodennosti, které si podmanila, ale vykročila dále – nebo snad výše – do sféry, která současnost přesahuje. Některé její plastiky a asambláže v sobě nesou záblesk transcendentního rozměru. Kdysi charakteristická anekdotičkost díla Jindry Vikové uvolňuje pozvolna místo rozjímání o prvních i posledních věcech člověka. Avšak nelze říci, že to tak už bude napořád. Stále musíme být ve střehu. Autorka nakonec jistě osudovost gesta zneváží malou ironickou poznámkou na okraji...
     
     Terezie Zemánková
     Text je zkrácenou verzí úvodního textu pro monografii Jindra Vikové Odkazy a návraty, Kant, 2009