RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK908
Pocta Otto Gutfreundovi
Ladislav Zívr, Karel Nepraš, Jaroslav Černý, Helena Samohelová, Jindra Viková Marja Vallila, Jan Haubelt, Daniel Pitín, Evžen Šimera, Petra Hudcová, Jiří Thýn, Pavel Baňka
Výstavní síň pod Vysokou bránou
15. ledna–22. února 2015
vernisáž 15. ledna 2015 v 16.00 h


Ladislav Zívr


Karel Nepraš


Jaroslav Černý


Helena Samohelová


Jindra Viková


Marja Vallila


Jan Haubelt


Daniel Pitín


Evžen Šimera


Petra Hudcová


Jiří Thýn


Pavel Baňka
     Pocta Otto Gutfreundovi v Rabasově galerii Rakovník
     První výstava inspirovaná mimořádnou osobností O.G. proběhla již loni v měsíci září ve Dvoře Králové v komorním prostoru galerie nesoucí jeho jméno. Spolu s Ivou Černou, která zmíněnou galerii vede jsem se na koncepci a realizaci podílel spolu s Jindrou Vikovou i já. Výsledek všechny zúčastněné potěšil a připadal nám zvláštním způsobem nadčasový. Proto jsme s Jindrou začali uvažovat o možnosti výstavu rozšířit a zopakovat ve větším galerijním prostoru. Tato možnost se nečekaně naskytla v Rabasově galerii v Rakovníku a byli jsme za ni velmi vděčni.
     Proč vlastně je osobnost a tvorba Otto Gutfreunda pro soudobé výtvarníky stále tak živá? Ocituji zde výňatek ze svého textu, který jsem napsal již k první, královédvorské výstavě
     „…Samotná postava Otto Gutfreunda je natolik výrazná a bohatá v proměnách své tvorby, že není možné inspirace, které jeho dílo stále ještě vysílá zahrnout do jednoduché zkratky. Je jistě zajímavé si říci předem, co vlastně ze snah meziválečné avantgardy zbylo až do dneška a jak je následné generace přejímaly, či na ně samy reagovaly. Při ohlédnutí zpět se zdají obě hlavní Gutfreundova období tvorby, tedy kubismus a sociální realismus daleko od sebe a je těžké je spolu dávat dohromady. To, že v jeho díle dobře koexistují však přesahuje rozsah tohoto článku…“
      Důraz při volbě exponátů pro výstavu byl tedy nakonec dán na ozvěny kubismu v dílech autorů několika generací, kteří se k němu vraceli nikoliv, aby tvořili přímo v duchu jeho původní umělecké doktríny, ale reagovali na jeho revoluční pokus o osvobození výtvarného díla z dosavadních omezení integrací pohybu v čase, změnou úhlu pohledu v průběhu tvorby díla atd.
     Pro výstavu v Rabasově galerii došlo k výraznému rozšíření zamýšleného multi-dialogu až na počet dvanácti autorů.
     Opět však se jedná o jakýsi „dialog mimo čas“, do něhož jsou zapojeny tři generace autorů, počínaje již nežijícími klasiky tvořícími v ranějším období komunistické nadvlády, dále generací, která ovlivněna rokem 1968 vstoupila na scénu v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, až po poslední, polistopadovou, jejíž tvorba se již vyvíjela ve zcela jiných podmínkách otevřené demokratické společnosti, kdy jsou také zcela otevřené informační kanály, díky kterým jsou dnešní výtvarníci zcela přirozeně napojeni na dění v soudobém světovém umění.
     Přes všechny významné sociální změny a pokrok v šíření informací se ukázalo, jak ve všech těchto obdobích se kubistické tendence a pokusy o nové formy her s prostorem, pohybem a časem kupodivu v různých podobách vracejí a je až s podivem, jak si jsou někdy díla vzniklá v odstupu dvaceti i více let blízká. Děje se to jak u forem figurativních, tak i abstraktních. Mění se však většinou prostředky, možná také motivace, se kterou každá další generace do stejné, zároveň však jiné řeky vstupovala. V žádném z vybraných děl nejde o snahu původní, tehdy tak revoluční, kubismus napodobit. Spíše možná o touhu vymanit své dílo: sochu, instalaci, obraz (ať již malovaný nebo fotografovaný) z tradičního omezení fyzikálními veličinami času a prostoru.
     Pavel Baňka